Rozálie…
S harmonikou a svými nekompromisními texty a přístupem dorazí také Rozálie. Pochází z umělecké rodiny, jejíž příjmení ovšem hned v úvodu kariéry razantně odmítla. A namísto toho si dělá věci po svém. Po prvním albu z vlastního rozhodnutí odešla od velké vydavatelské společnosti, postavila si vlastní kapelu, kde má poslední slovo. A kariéru si začala řídit sama. Co všechno to obnáší a co od ní ještě můžeme čekat? Rozálie nás doprovodí slovem i písní!
Vstupné na místě: 150 Kč
Otevření půdy: 19:00
Start programu: 19:30
Sérii Headliner půda v roce 2026 podpořil Ochranný svaz autorský a Ministerstvo kultury ČR.
Frontman: Ani ďábel jako Thomas Lang necvičil na bubny déle než čtyři hodiny denně. A přesto patří k technicky nejvyspělejším bubeníkům planety.
ID: Kdybych vzal třeba sedmileté období technického drillu, tak první dva roky je možné cvičit až deset hodin denně pod tlakem. Pak se to začne zkracovat a čtyři hodiny v poslední fázi je dobrá nálož. Když začne haprovat energie, touha na to sáhnout, tak alespoň hodinku. Nebo to na pár dní úplně vypustit a obrážet cukrárny a hospody, vyčistit hlavu, s něčím si hrát, to se pak leccos usadí.
Vlastik William Sheldon: Myslím, že tohle Thomas nikdy neřekl. Četl jsem od něj spoustu článků a celkem se věnoval jeho metodice, kdy naopak mluvil o tom, že tělo začíná chápat koordinaci úderů někdy po třech hodinách a sám psal o tom, jak cvičil i patnáct hodin. Takže pokud tohle někdo tvrdí, prosím ozdrojovat, protože za mě je to hrozná blbost.
ID: Ty tři hodiny a zjitření motoriky jemného pohybu prstů sedí, neplatí to jen pro bicí. Ale patnáct hodin každý den, dlouhodobě, určitě Mr. Lang necvičil, to by vyhořel hodně rychle, i kdyby měl velkou motivaci a osobní podporu (v někom), tohle není individuální dispozice, platí to pro všechny. Patnáct hodin občas dával určitě – a v pozdějším věku zejména tehdy, pokud nosil po kapsách amfetamin 🙂
Frontman: Michal Pavlíček natočil desku, která nejde na jistotu. Nesnaží se zalíbit, neskrývá slabší momenty, ale o to víc sází na hledání, zvuk a detail. Vedle očekávatelných hostů přicházejí překvapivé momenty, vedle silných skladeb i místa, kde se láme tempo i nálada. Právě v tom je ale Na obzoru zajímavé: není to výpověď hotového autora, ale muzikanta, který pořád zkouší, kam až může jít. Bez berliček jistoty.
ID: Já čtu velmi rád texty Martina Hošny, protože se jedná o jednoho z mála autorů, kdy nepotřebuji zapojit vlastní filtry kritického myšlení. Umí psát velmi chytře a přesvědčivě – aby nezalhal a zároveň nikoho neurazil. Na elektrickou kytaru a stejně tak klasickou akustiku zahráli jako bozi Prince nebo Gary Moore. Michal Pavlíček akustickou kytaru neovládá přesvědčivým způsobem, má tuhé ruce a bez značně expresivní modulace tónu, kterou umožňují pouze elektronické obvody, nedokáže uchopit původní duši tohoto nástroje, a ani hybrid od Godina mu v tom nepomohl. Je to pouze „legendární krabičkový kytarista“. Ale samozřejmě ANO!, to je také exklusivní nástrojová disciplína. Pouze „legendární kytarista“ v Česku ani nežije, nebo snad nikdy nežil (Rudolf Dašek, Štěpán Rak…?). Těch je na světě, nebo spíš donedávna bylo asi pět. Cikán a jeden Španěl už nejsou mezi živými, stejně jako Prince nebo Gary Moore. V současné době je budoucím legendárním kytaristou fenomenální chorvatská umělkyně Ana Vidovic, takže se vlastně jedná o legendární kytaristku… abych nepobouřil feministky 🙂
Michal Pavlíček složil hudbu k (jedinému) písňovému megahitu na světové úrovni. Světové!! Země vzdálená, a i kdyby jeden jediný, tohle se povede během kariéry málokomu. Mike Oldfield jich má asi tři nebo čtyři. Je zajímavé, že BSP (včetně Pavlíčka) tuto píseň ani nechtěli zařadit na tehdejší album z roku 1994. Musel jim to nařídit „cizí člověk“ z vydavatelství. To je zvláštní úkaz 🍀
A co se týká alba Na obzoru – tam září jako hořící stodola Laufařinka, to je starý dobrý Pavlíček na úrovni Země vzdálené, potažmo i rukopisných stop doličných, které zanechal na albu, známějším pod názvem Straka v hrsti, než Pražský výběr. Viděl jsem ho naživo jen jednou při zkoušce ve strahovském klubu 001, když zrovna cepoval čerstvou posilu Báru Basikovou při jedné z těch písní na album Stromboli (1987)… „Báro!, to musí znít jako od Bizeta!“, docela na ni křičel. Já to vidím tak, že v Precedens jí bylo líp a měla v Martinu Němcovi lepší tvůrčí zázemí, Precedens byla její přirozená krevní skupina stylově i textově. Takové jsou ale „cesty vzdálené“, některé končí nirvánou, jiné nárazem do zdi. A jediný, kdo Pavlíčkovy nekompromisní nároky na sólový přednes skutečně kdy zvládnul přirozeným způsobem, vlastně s rezervou, je Kamil Střihavka. Protože to se potkaly v čase, na nějakou chvíli, dva hudební megatalenty. Na nějakou chvíli bylo hallo.
Zdeněk Andršt: Ano, přesně tak. Stačí se podívat na záznam na YouTube „Jan Hrubý 70.“, kdy tam Pavlíček hraje na akustickou, poloakustickou kytaru a musím říct, že teda nic moc… Při hře na akustickou kytaru, se každý kytarista ukáže, jak doopravdy hraje… Potom tam hraje kytarista Luboš Andršt na svého Ovationa Elite 1868, a to je jiná káva, to je úplně jinej level… Je to na YouTube a je to opravdu zajímavé porovnání…
ID: Že budu tohle téma probírat se synem velkého hráče a pedagogického guru, jehož doplňkové kurzy jsem na Státní konzervatoři navštěvoval, a jehož famózní skripta Volume prošla rukama snad úplně všech kytarových hráčů v Československu (ale i dnes), kteří to mysleli nebo myslí s kytarou vážně – tak to by mě ani ve snu nenapadlo, Zdeňku 🙂 No já vím, ale napište to někde veřejně do komentáře, že není možné v zemi, kde se narodil, tvořil a hrál především někdo jako Luboš Andršt, považovat Michala Pavlíčka za obecně „legendárního kytaristu“ bez přívlastků, tj. elektro i akustického zároveň. Přiznat mu takový titul docela dráždí. Asi si zahrál na pódiu s B.B. Kingem, nebo tak něco. Ale já proti němu nic nemám, chraň Bůh. Kdyby jemu samotnému tohle přízvisko samolibě nevyhovovalo, jak všichni víme. Ale něčím se Pavlíček jako autor skutečně zapsal do historie – Země vzdálená je skladba na světové úrovni, ale i díky přednesu Kamila Střihavky, to bez debat! Tohle nikdo jiný z kytarových hráčů a zároveň tvůrců na kontě nemá.
Když jsem v náctiletí vídal Vašeho otce z několika metrů hrát po klubech, např. s Peterem Lipou, tak jsem zažíval zvláštní pocit – byl jsem šťastný a nasraný zároveň 🙂 Vy moje slova pochopíte správně, ale ono to hlavně motivovalo hledat a jít vlastní cestou. Nenapodobovat. Na bluesovou kytaru většího frajera v téhle zemi nebylo, a neměl to vydřené, měl to skutečně v krvi. Akorát to byl příšerný introvert, on se snad nikdy nezasmál od ucha k uchu, maximálně se uchechtnul… tak, aby to nikdo neviděl 🍀
Připojím jednu vzpomínkovou řeč Ondřeje Bezra…
Plus annonce na recenzi pro vyváženost, protože Josef Vlček má můj velký respekt…
Zdeněk Neusar: Ceny Anděl za rok 2025 nebyly jen přehlídkou vybraných domácích nahrávek, ale i otevřenou platformou pro politická a společenská vyjádření. Na pódiu zazněla ostrá kritika české politické reprezentace, podpora veřejnoprávních médií i výzvy k občanské odpovědnosti. Vedle toho ale večer nabídl i silné hudební momenty – od návratu legend po křehké výpovědi nové generace. Výsledkem byl večer, který připomněl, že hudba může být zároveň oslavou i apelem.
ID: Popravdě jsem si dal před sledováním pořadu tři piva, abych otupil hroty své jízlivosti při vnímání, protože jsem předpokládal divoký průběh. Ale o to více mě zaplavily endorfiny, taky ukápla slza, Lenka Filipová! ❤ ❤ Myslím, že jsem viděl zatím nejlepší Ceny Anděl za všechny časy, a díky za velice silnou a vyrovnanou energii Liborovi Boučkovi, který to udržel ideově pohromadě, i když jsem měl na něj v minulosti už trochu pifku. Tleskám!!! ❤ ❤ Každý tam mohl říct, co chtěl, tohle je ta skutečná SVOBODA! Skoro mi to připomíná krátké časy po šedesátém osmém, než přijely tanky. Jen trochu, samozřejmě.
Frontman: Marek Bero spustil sérii pravidelných akcí, které mají ambici stát se klíčovým bodem v kalendáři každého baskytaristy.
Už od ledna 2026 rozjíždí Marek Bero sérii setkání pro baskytaristy, ve kterých nyní pokračuje i na jaře – nejbližší zastávky proběhnou 11. dubna v Brně, 25. dubna v Praze a 27. června opět v Praze. Pokud v české baskytarové komunitě existuje jméno, které je synonymem pro metodiku a nekonečnou energii, je to právě on. Autor kultovní série Baskytarová posilovna 101, uznávaný lektor, autor mnoha článků v našem magazínu a tak trochu „chodící totem“ české baskytary tím otevírá novou kapitolu své bohaté kariéry.
Jaroslav Rázek: Basa je na vymření…
ID: Basa, nebo basáci?… Sleduji, že stále častěji na baskytaru vyčnívají holky, to za časů Kulhánka nebo Veselého nebývalo. A jde to děvčatům docela dobře, i když hrajou zpravidla kolovrátky podle předlohy, a buďto jedna druhou napodobuje, nebo napodobují nějaké chlapy, žádného Stivína mezi ženskejma s baskytarou nevidím. Ale nemyslím tím Martu Altesu, to je skutečná bohyně, ty její covery si můžete pouštět pořád dokola, a nikdy se toho „nenažerete“ 🙂❤
Zdeněk Neusar: Páteční slavnostní večer Radio_Head Awards v Bratislavě měl být především přehlídkou silné slovenské nezávislé hudby, která každoročně ukazuje její rozmanitost a význam. Místo toho se stal spíše výmluvným obrazem doby: hudebníci mluvili o svobodě a situaci v kultuře – a veřejnoprávní televize následně odmítla odvysílat záznam celého večera. Seděl jsem přímo v sále jako součást poroty novinářského ocenění za album roku a už v tu chvíli jsem si uvědomoval, že je to mimořádný večer – i kvůli odvaze těch, kteří se nebáli říct svůj názor.
ID: Odvysílat to rozhodně měli. Každý člověk se zdravým rozumem pozná, která slova mají váhu a která jsou zpovykaná. Proč bych si nemohl vyslechnout i názory, se kterými se neztotožním? Pokud existují dva odlišné tábory, pak každý z nich má právo na své mluvčí ve veřejném prostoru s největším dosahem. Mne osobně to s nikým nerozděluje, to je dost opotřebované, jalové mediální klišé. Martina Flašíková je zvolená šéfka STVR a má právo činit nátlaková rozhodnutí, pokud si je dokáže obhájit. Stejně tak mají právo činit nátlakové projevy „nepodvolení“ umělci. Není vůbec dobré je z pozice dočasné moci, i kdyby jen ojediněle, vyřadit z veřejnoprávních médií a odkázat na ty alternativní. To je cesta do pekel. Kdo má na zádech už několik křížků, tak o tom dobře ví.
Veronika Kickova: Navyše to vyraďovanie nie je nijako ojedinelé. Je to cielená postupná deštrukcia, to článok vystihuje presne.
ID: Zdravím Veroniko, zpívající básnířko 🙂 🍀 Jen zopakuji, že vysílat předávání cen Radio_Head Awards slovenská STVR rozhodně měla! Protože se nejedná o každodenní epizodku večerníčku Pohádek z mechu a kapradí, nebo nedělní otázky Brouka Pytlíka. Jedná se o jednorázovou výroční akci, celonárodní hudební dožínky. Místní šéfredaktor o tom napsal vytříbenou glosu bez zbytečné bulvární paniky – jako se to dělá, když tam hejsek třeba vůbec nebyl a potřebuje nastavit kaši.
Díky za Vaši navázanou poznámku o destrukci, připojím tedy i svůj pohled na věc: Rešerše z mediálních výstupů ukazují, že jak na české, tak i slovenské kulturní scéně nedochází díky politickým změnám k postupné destrukci, ale restrukturalizaci. To jsou významově dva velice vzdálené pojmy. Restrukturalizace je z definice konstruktivní, ale nutné zlo pro záchranu podniku. Nikdo nemá zájem nikomu osobně ubližovat, aktuálně mocní lidé však mají, nebo by měli mít zájem zachránit potápějící se loď. A to se děje, protože les hoří. Člověk u koryta by ale měl umět vysvětlovat procesy, jako básník umí vysvětlit lásku. Napište o tom nějakou poezii, Veroniko, zahrajte k tomu na šalmaj… je to rozhodně lepší, než kvičet jako ten zrzavý spratek 🙂
Van Ten: Pretoze politicke mitingy si ma kazda strana platit zo svojho, len preto.
ID: Vycházím z informací, které nám poskytnul přímý účastník akce, šéfredaktor Zdeněk Neusar. Já mu věřím už proto, že reprodukoval vlastní smyslové dojmy, a o žádném politickém mítingu na vyhlašování cen Awards se nezmiňoval. S Vaším tvrzením naprosto souhlasím, ale v tomto případě je nepřiléhavé.
Van Ten: Mozno len nepoznate kontext situacie na Slovensku, treba si pozriet zaznam a vytvorit si nazor sam.
ID: Ten záznam mám k dispozici, zkopíroval jsem ho zavčasu do počítače. Ale nemohu připojit, protože majitelé vysílacích práv ho stáhli ze všech médií a jednotlivcům pohrozili soudním řízením. Takže jsem přenos částečně shlédnul. Kontext situace na Slovensku vnímám, žije tam část naší rodiny, býval jsem ve spojení i s významnými slovenskými aktivisty, které nebudu jmenovat, ale šlo by to dohledat na mém Fb profilu. Názorově jsme se poněkud rozešli, protože zastávám myšlenkové proudy současné vládní politiky Roberta Fica. Vím, že to tam nemáte snadné, kéž by bylo co nejdříve líp ❤
Van Ten: V Cechach vas podobny scenar caka coskoro. Zvlastne, ze sme vas aspon raz predbehli, pretoze este donedavna sa dal akykolvek vyvoj na Slovensku predpokladat podla vyvoja v Cechach, akurat ze prisiel s 2 rocnym omeskanim. Teraz mozte u nas sledovat, co vas v blizkej dobe caka.
ID: Já Otu Klempíře osobně znám, pracovali jsme společně v jedné místnosti. Je to složitý člověk, ale oprostil jsem se od minulosti a všelijakých, eufemisticky řečeno vzájemných „nedorozumění“, a vím zcela jistě, že nic takového, co nám věštíte na základě zrcadlení vývoje v ČR a SR, on neprovede, nebo oni neprovedou. Vím to naprosto jistě, aniž bych to rozváděl a upřesňoval. A vím toho dost.
Van Ten: Nehovorim o detajloch, ale o celkovom vyvoji a snahach liberalov udrzat sa pri koryte za kazdu cenu ako aj o ich praktikach. Kultura bude u vas coskoro rovnako na pretrase.
ID: Já vím… a právě teď bych mohl nechat zaznít klíčovou větu, jak to říct – že na liberály nemůžeš poslat Lipánka nebo Jakoba, s progresivisty nejde vyjednávat na tělo, na ně musíš pustit psy, možná i vlky. A zbudou jen mastné fleky. Chápu, že kultura se bude řešit do hloubky, Goebels to udělal taky tak, pánové z MGM to dělali taky tak. Mění se světový řád, nic už nebude taky tak.
Anna Marie Schorm: Padlo zásadní rozhodnutí vašeho života – konečně si splníte sen a naučíte se hrát na svůj vysněný hudební nástroj…
Ano, zásadní rozhodnutí mého života v dospělosti, ale v nepatrně jiné variaci… konečně si splnit sen – pokročit v započatém díle a naučit se „hodně dobře“ hrát na svůj vysněný hudební nástroj.
ID: Občas mě napadlo, že kdybych byl cca nedávno „malý Jarda“, tak bych k té Schormové do hudebky asi fakt chodil (a ne za školu, jako k profesorce Walderové, včetně falšování známek do žákajdy kvůli selektivní finanční odměně od mamky). Je fakt dobrá, ale nehraje na kytaru (klasiku, která je hudebně i technicky stejně základem všeho). To neva, já jsem se jako „malý Jarda“ učil napřed taky na piáno, a taky zpívat ❤ ❤ ❤ Napsala to tam na webu všechno, ale dalo by se vylepšit, že „Některým motorickým návykům trvá třeba několik týdnů, než se usadí“ – u těch méně obvyklých návyků nebo technik i roky, třeba pět let, nebo i deset. To jako fakt. Klavír nebo kytara, to je jedno. O operním zpěvu vůbec nemluvím. Zkuste si jako dospěláci vyčistit zuby druhou rukou – za jak dlouho u toho přestanete vypadat jako dementi? Když si přehodíte kytaru jako již zdatní hráči do opačného gardu, nezahrajete nic, a nejde to změnit, i kdybyste se podělali vzteky.
Dušan Krejdl: Nezávislá scéna žije díky lidem, kteří ji tvoří i poslouchají. Hudební ceny Vinyla v pátek večer v ARCHA+ vyhlásily vítěze svého XV. ročníku a znovu ukázaly, jak silné osobní výpovědi dnes česká hudba přináší. Jak vnímáte současný stav domácí nezávislé scény vy?
ID: Pořád stejně – jakože nezávislá scéna je první komunita (bublina), ze které vzešli úplně všichni umělci, od Plastic People po Ewu Farnou. Podstatou nezávislé scény má být narativ, že v rámci nezávislé scény nejde o peníze a podstata umění tam stojí na prvním místě. To jsou kecy 🙂 Dejte někomu šanci přejít svůj „první most“ k lepším podmínkám, což bývá práce investorů, často z uměleckých vydavatelství, a ten Někdo dost rychle zapomene, kde vlastně začínal, nebo spíš bude o alternativní scéně hovořit už jen jako o vzpomínce na zlé časy. Má to jeden háček – ten Někdo musí mít v ruce „hroudu zlata“, musí jako umělec něco hodně dobře umět, a pak to jde celkem hladce (vytvořit dočasný moloch). Když Někdo tu hroudu zlata v ruce nemá, bude součástí alternativní scény i kdyby nechtěl, FOREVER. Jen takový pokus o jiný pohled a nic proti ničemu nebo nikomu 🍀
Anna Marie Schorm: Song na čtyři doby? Nuda. Co takhle pět, sedm, devět dob… nebo rovnou kombinace dvou rytmů dohromady? Není to v popu a rocku tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Ale jak praví klasici J.A.R.: „Bum bum bum, frázuj to… kde máš doby?“ A opravdu: vědět, v jakém taktu (neboli metru) je vaše oblíbená vypalovačka a kde jsou první doby oněch taktů, se vyplatí – zvlášť pokud si ji s kapelou chcete zahrát a nerozsypat se rytmicky hned na začátku.
ID: Nebo Yesterday, a jaká je to krásná píseň 🙂
Honzys Klodů: A což teprve „Happiness is a warm gun” 🙂
ID: No, Yesterday je pro moje ucho poslouchatelnější, ale Happiness dobrá extravagance jako metrum, ta závěrečná část.
Andrei Toader: Yesterday je 4/4.
ID: Asi máš pravdu, ale přečti si tohle overview na téma Ringo Starr/ atypický takt“, je to napsáno v posledním odstavci – mohl jsem na to upozornit, omlouvám se…
Ringo Starr je známý svým jedinečným citem pro rytmus a feeling, nikoliv složitými technickými pasážemi. Jeho atypický přístup se často projevuje v tom, jak přistupuje k metronomové přesnosti a struktuře písní.
Lidský rytmus: U mnoha písní Beatles se zdá, že Ringo nedodržuje metronomicky dokonalý rytmus. Jeho hra je organická, přirozeně plyne a občas se zdá, že některé pasáže jsou lehce mimo, což je však součástí jeho stylu a „groove“.
Levák na pravácké sadě: Ringo hraje na praváckou bicí soupravu, i když je levák. To ovlivnilo jeho styl, zejména v tom, jak začíná přechody a jak využívá hi-hat, což vytváří specifický, někdy „nerovný“ nebo netradiční zvuk.
Technika hi-hatu: Ringo je známý svým „stěračovým“ pohybem při hře na hi-hat, což mu umožňuje vytvářet jedinečný rytmický doprovod, který se liší od standardních rockových bubeníků.
Soustředění na Feeling: Místo složitých technických vzorců se Ringo soustředí na celkový pocit z písně a hraje to, co skladba vyžaduje, často s neobvyklými akcenty.
I když nepoužívá vyloženě atypické takty (jako např. 7/8 nebo 5/4) tak často jako progresivní rockoví bubeníci, jeho inovativní přístup ke standardnímu 4/4 taktu a celková kreativita jej činí velmi osobitým.
Andrei Toader: Proc mam cist ai sracky? Je to normalne na ctyri.
ID: Prosimtě o sračkách běž debatovat někam do hospody se svejma kamarádama, přečti si poslední dva odstavce, nejsou to AI slátaniny, ví se to o Beatles odjakživa.
Andrei Toader: Tvl, co to placas? Posledni dva odstavce? Ringo hraje v Yesterday? Muzu to videt? Normalni ai sragora, a vubec netusim, proc bych to mel cist. Ta pisnicka je normalne na ctyri a neni tam nic atypickeho.
ID: Ano – Beatles, Yesterday – Živě ze studia 50, New York City 1965 – a běž si hrát už někam jinam.
Anna Marie Schorm: No, to znamena, ze hral na 4, ale jaksi plaval v presnosti a je to oznacovano za kreativni pristup. Budiz. V klasice se tomu rika agogika.
ID: Přemisťování akcentů není agogika, je to úmysl vytvořit iluzi jiného rytmu na základě předepsaného rytmu. Nicméně hudba Beatles má s klasikou společného akorát tak… právě Yesterday. Ale i tam, v připojeném provedení z roku 1965, Ringo klepe přiznávky jinde, než by to udělal třeba Karajan 🙂 Myslím, že Ringo fakt nevnímal, co hraje za takt, stejně jako celé Beatles, protože dva z nich ani neuměli noty. Berte to jako můj osobní pohled, nepřesný, zaujatý a nesnášenlivý. O hudební teorii se zajímám, protože ji nesnáším.
Anna Marie Schorm: Ivane, vyjadruju se k tomu, co ctu v tom uryvku, ktery jste citoval. Tam se jasne pise o tom, ze Ringo nakladal rekneme osobite s plynutim rytmiky. Rikejme tomu tedy „vyraz“, tam se vejde i premistovani akcentu.
ID: Poslední dva odstavce, tam to zaznívá jinak… ale OK, souhlasím s Vámi, asi. Vy si zřejmě neuvědomujete, Anno Marie, že Vás považuju právě kvůli důkladnému hudebnímu vzdělání za autoritu, a jsem velmi rád, že někdo takový vůbec publikuje v mainstreamu a zabrousí i do diskuze. To ale neznamená, že Vám projde cokoliv 🙂 Je třeba remcat. Navíc vím jistě, že mojí řeči rozumíte a dobře chápete, co a jak myslím. Ale i editor musí remcat, to by pak nebyl Frontman jako nejlepší hudební časopis pod sluncem a ministerstvem kultury.
Anna Marie Schorm: Jen remcejte, vy a pan Kábrt jste našimi stálými diskusními inspirátory 🙂
ID: To já vím, ale není mi jasné, čím Vás inspiruje Daniel Kábrt. Palečkama? 😃 Víte, že hraje na basu? Teda je to děs běs, ale někoho to inspirovat může. Asi.
Riccardo De Angelo: Tak a počítejte 😀
ID: Beethoven zapisoval některé náměty bez klíče a bez taktu, prostě jen sypal noty na osnovu, sem tam vkládal předznamenání a pak ho rušil, tohle je podobný případ, základní tik to má na úrovni přibližně dvaatřicetin, není nutné hledat těžké doby nebo přiznávky, přelévá se to jak to přijde během hraní pod ruku a podle pocitu. Tohle není hudba stvořená pro partitury, tak proč v tom hledat nějakou strukturu a marnit čas 🙂
Riccardo De Angelo: Taky se řídím pocitem… ale já jako zpěvák to mám možná jednodušší 😀
ID: Obrovský souhlas! 🙂 Si myslím, že kapela má poslouchat především feeling zpěváka, což je proti běžné zvyklosti. Ale když jsou skvělí hráči, jde to sehrát nebo odehrát snadno. A když, tak to bude s chybami, no a co…
Riccardo De Angelo: Když si dělám zpěvové linky, tak si je snažím dělat trochu jinak, nemám rád takové to jednoduché frázování…
ID: Já znám Tvoji práci, zkoumal jsem ji v minulosti, chtěl jsem si udělat obrázek, jak to dělají kluci, co prošli Juilliardem 🙂 Jako celá kapela se rozhodně nedržíte při zdi, skutečná, kreativní rocková tvorba.
Přihlásil jsem do této soutěže „Alhambra Song | pop-chanson“ v původním podání, pouze s kytarovým podkladem, kdy se mi zkraje roku 2023 podařilo vytvořit i jednoduché intro. Alhambra je postavená pro ženský hlas v doprovodu klasické kytary ála Lenka Filipová 🙂 Soutěž má dva proudy – kapely a sólové autory v českém a slovenském jazyku. Fan hlasování se podílí na postupu do finále, což je živý koncert v pražském klubu. Pokud se během akce seznámím s nějakým zajímavým hudebníkem nebo producentem… ❤️🍀
Frontman (repost článku z 19. července 2024): Stalo se to skoro každému z nás. Ten tichý hlas v hlavě, který šeptá: „Na to nemáš.“ Talent. Věk. Čas. Trpělivost. Instagramoví géniové. Přitom většina muzikantských limitů nevzniká v prstech – ale v hlavě. Poznáváte se? Možná je čas ten hlas trochu ztišit – a začít hrát.
ID: „Propriety dinosaurů“? 🙂 Tužka a papír je pro hlavu stokrát lepší, než nějaký mobil. Nařezat si pěkně hromádku A5tek ze šmíráků, v okamžiku osvícení sepsat úmysly na příští den, umístit to na nástěnku vpravo hleď, nebo na sokl před očima, a když je splněno – důkladně a vítězoslavně poznámku škrtnout! A když není splněno – taky škrtnout, ale přepsat na novou A5ku a moc to neprožívat a okamžitě jít sežrat něco z lednice. Obvyklá praxe 😃 Nejlepší je pak mačkání papírků se všemi splněnými a důkladně přeškrtanými (což je pro hlavu důležité!) body pro tu chvíli, to se taky jednou za rok stane. Je to moc dobrý pocit, plný sebelásky, takový miniorgasmus, i kdyby šlo o prkotiny, což nikdy nejde ❤
(Původní článek z 19. července 2024)…
Frontman: Vsadili bychom se, že aspoň jeden bod platí pro každého muzikanta. 🙏 😅
ID: Ani jeden. Škoda že tam chybí otázka: „Je to už dost dobré, abych s tím někde vylezl sám za sebe?“… Tak tohle je základní komplex jako prase, tohle je ta rakovina sebevědomí bez rozdílu nadání, trpělivosti a jakýchkoliv jiných stihomamů, které se dají tak jako tak překonat nějakými formami hříchů 🙂
Honza Kořínek: Přesně to si říkám 😀
Dalibor Pšenička: Pokud dotáhnu písničku do tvaru, že má text a beglajt na kytaru, případně ještě doaranžovanou foukačku, tak vím, že je to dobrý pro lidi. Nemám tvůrčí inflaci a jsem původně z tvrdýho bigbítu. Začínám riffem, když mám smyčku sloka-refren a funguje, tak začnu stavět text. Jeden verš většinou asociuje myšlenku na celou písničku. Dost často mi jde asi nálada textu proti muzice. Ale když to je v kupě, tak vím že to je dobrý.
ID: Rozumím, a děláme to vlastně oba dva stejně, v první větě je řečeno vše. Pokud to dotáhnu, nebo spíš dokud to nedotáhnu…
Frontman: Ceny Anděl zveřejnily užší nominace, kterým letos dominují Gufrau.
Vedle hlavních kategorií inspirativně působí i ty žánrové: nabízejí silné a výrazně profilované nahrávky napříč scénou.
ID: Bude to napínavé a já se těším, že mrkvičku slupnou moji dva černí koně, dva sóloví interpreti – Annet X a Roman Holý 👏❤🍀
Frontman: Svaz autorů a interpretů spustil další ročník soutěže Šance SAI, která už patnáct let propojuje začínající hudebníky s českou festivalovou scénou. Přihlášky do ročníku 2026 jsou otevřené do 5. března, finalisté budou vyhlášeni 19. března a samotné finále proběhne 25. března. Ve hře je letos 30 slotů na festivalech po celé republice.
(mmjn.)… Soutěžící nejsou z geografického, věkového ani žánrového hlediska nijak omezeni Soutěže se mohou zúčastnit soutěžící, kteří se do soutěže přihlásí původní autorskou písní, zpívanou v českém, nebo slovenském jazyce (dále jen soutěžní píseň). Soutěže se nemohou zúčastnit zaměstnanci ani radní SAI. Soutěžní píseň přihlásí soutěžící dle pokynů uvedených na webu Šance v odkazu „Pravidla“ a to nejpozději do data uvedeného na webu Šance jako „uzávěrka přihlášek“ v odkazu „Harmonogram“ Soutěžící přihlášením do soutěže uděluje prostřednictvím pořadatele možnost návštěvníkům webu Šance soutěžní píseň bez omezení poslouchat a případně pro svou osobní potřebu stáhnout a to bez jakéhokoli omezení či finančních nároků autorských svazů, které případně soutěžícího zastupují (jinými slovy – je-li soutěžící zastupován OSA, či jiným autorským svazem, musí mít pro soutěžní píseň mít vyjednáno veřejné šíření bez možnosti nárokování autorských poplatků).
ID: Jedna z dalších variací na slova Romana Holého: „Pro mě je svatej grál prvotřídní písnička“.
Josef Vlček…
O přestávce mezi hraním přišel k našemu stolu jejich primáš a dost se Radimovi (Pařízkovi) podbízel. Cimbálovka se právě vrátila z účinkování na nějaké lodi ve Středozemním moři: „Máme v repertoáru aspoň pět set písní, a jestli chceš, zahrajem ti cokoli,“ holedbal se. „Fakt cokoli!“
„Víš co?“ povídal už trochu unavený a jeho kecy otrávený Radim. „Zahraj nám Smells Like Teen Spirit od Nirvany.“
„Jasně, spolehni se,“ primáš odběhl do šatny a v nezavřených dveřích jsme sledovali jeho gestikulaci, s níž něco vykládal kapele. Za pár minut už byli na pódiu a mezi dvěma lidovými písničkami jsem zaslechl typický riff z Nirvany. Vyznělo to skvěle! Kdyby to Kurt Cobain slyšel, nikdy by nechtěl umřít.
„Kluci, tohle je důležitý,“ dodnes slyším Pařízka, jak po téhle produkci povídá kolegům: „Dobrá skladba je prostě dobrá skladba, jen je důležitý, do jakýho kabátu a jak ji zabalíte.“
V té chvíli jsme z Radimových úst slyšeli slovo Boží.
Frontman: Nová deska Marjari Setting This Place on Fire nepůsobí jako další příslib do budoucna, ale jako sebevědomý krok vpřed. Stojí na suverénním písničkářství, které se obejde bez efektních nánosů a přehnané produkce.
Pavel Zelinka: Druhé album Marjari Setting This Place on Fire je deskou o opouštění, proměně a hledání vlastního místa. Díky sehrané kapele a důslednější práci na aranžích působí materiál uvolněněji a jistěji než na debutu a z autorky činí velkou naději domácí nezávislé scény.
ID: Díky, to je parádní, s dílem Marjari konvergentní text. Ta dívka je velká naděje pro alternativní pop, jakmile producent omezí ty nekonečné, chronicky zreverbované popařské smyčce a vokály na pozadí jako levnou bižuterii, a Marjari vypíchne vlastní feeling jako pravý diamant. Baltic Sea bomba! U nejlepších kousků (Baltic Sea, The River) je cítit inspirace starším hudebním vzorcem, ale dobře přehněteno a znovu vytvarované těsto. Hey Girl, jako albový debut, je pro moje uši cennější varianta Marjari, ty její časté glisy při zpěvu jsou úchvatné, velice originální poznávací prvek rodící se hvězdy. Hey Girl ale ještě nebyl pokus o alternativní pop… kdyby to bylo více nahlas, tak je to v podstatě punk, kde cudná komorní básnířka hledá způsob, jak si zařvat na celý svět, aby se dostala do rodiny. Tím vším říkám, že Marjari je fakt dobrý kousek, začíná být pěkně vybroušená a zvyšuje svoji cenu. To je moc dobře! 🙂🍀
Martin Hošna: Strážce klidu 2 působí na první poslech nenápadně, ale při bližším ohledání se ukazuje jako deska plná drobných rozhodnutí, která dávají smysl. Roman Holý tu není v roli lídra, který musí vést kapelu k výbušnému refrénu, ale spíš pozorovatelem – někým, kdo si dovolí zpomalit a nechat skladby dýchat.
ID: No… tak tohle je podle mého vnímání mistrovské dílo fúze soulu a funky, hudba, texty, feeling – po italsku PRIMAVERA. Martin Hošna v recenzi po italsku BELLISSIMO ❤ Nemám, co bych přikváknul, jen jsem poslouchal a četl a seděl na peci s teplými ponožkami, a hladil kočku. Taky vrněla.
Frontman: Hudba není čekání na múzu. Je to práce, kterou musíš dělat každý den. A když ji chceš dělat naplno, musíš za tím jít. Nikdo jiný to za tebe neudělá, říká v rozhovoru Milana Šefla Maella. Pokud chceš dělat hudbu profesionálně, musíš se o ni starat. Psát, tvořit, zkoušet, hledat příležitosti a být vidět. Dobrá písnička nestačí. Důležité je vědět, kdo jsi, co reprezentuješ a proč by tě měl někdo poslouchat. Hudba je vášeň – ale bez disciplíny a vytrvalosti se nikam neposuneš.
Milan Šefl: Zpěvačka, producentka a autorka Maella, vlastním jménem Michaela Calvo Charvátová, odstartovala svou kariéru jako písničkářka v Čechách, ale už záhy odešla do Londýna, kde vystudovala songwriting a hudební produkci a současně začala v Británii působit jako nezávislá muzikantka.
ID: …
Michaela Charvátová: „Dobrá písnička nestačí“.
Roman Holý: „Pro mě je svatej grál prvotřídní písnička“.
Marcyn Aston Marcyn: Ano, to jsou totiž dvě úplně jiná tvrzení.
ID: Citace Romana Holého je vyňata z celého článku, kde figurujou kontexty a dospějete k závěru, že se jedná o pohledy na stejnou věc. Nevykládejte si to ale prosím tak, že rejpu do Michaely Charvátové, jen mi je prostě bližší úhel pohledu Romana Holého.
Prokop Holoubek: Kontext je klíč
ID: JJ, napsal jsem to o patro výš v reakci na poznámku Marcyna. Na významu kontextu se tedy shodneme, možná si ale detaily jinak vykládáme.
ID: Tohle je příklad, kdy píseň byla svatý grál a marketing neexistoval.
Martin Soukup: Hudba je poslání, láska a radost. To je hlavní. A potom múza. Dál přichází ta práce… když nemáš tým skladatelů, textařů a manažerů. Jinak musíš mít svoji múzu a mnohdy opravdu čekáš. Ne až přijde, ale jestli vůbec přijde 😇🥰❤️Naštěstí múza sama ví ke komu a kdy má přijít a když se jí otevřeš tak ona opravdu většinou přijde sama. A ráda 😍
ID: To je dobrej text.
Frontman: Na Frontmanu chceme v recenzích dlouhodobě věnovat hlavní pozornost českým a slovenským deskám. Právě domácí scéna si zaslouží soustředěné, kontextové čtení.
Pavel Zelinka: Album Píseň pro Mi je tichou, soustředěnou vzpomínkou na výtvarnici a básnířku Michaelu Vejnarovou. Dorota Barová na něm poprvé pracuje převážně s češtinou. Jemnou poezii nechává určovat tempo hudby a místo velkých gest volí klid, přesnost a důvěru v drobné proměny. Výsledkem je intimní deska, která se bolestivému tématu dokáže přiblížit bez patosu a sentimentu.
ID: Hudba+nástrojové party vs. zpěv+texty 1:1 ve vysoké kvalitě, mně by u Barové ani další polština jako její naturální ekosystém nevadila, polština je úžasná řeč pro tento typ fúze, kterou je těžké žánrově zařadit do tradičních škatulek, jenže básnířka Michaela Vejnarová a její rodná řeč má tentokrát prioritu. Pavel Zelinka opět skvělá a vytříbená kritika.
Frontman: V redakční anketě jsme se ohlédli za tím, co pro nás bylo na české hudební scéně v roce 2025 zásadní. Každý z jiného místa, ale se společným pocitem, že hudba pořád žije, jen se o ni musíme starat jinak než dřív. Jaký byl rok 2025 pro vás jako muzikanty? Co bylo nejtěžší, co vás naopak drželo nad vodou?
ID: V mém světě je těžké všechno, co dělám a na čem mi záleží. To je v pořádku. Pod vodu jdu pouze tehdy, když přestanu plavat. Jinými slovy, nebo přibližně slovy Zdeňka Neusara – nefňukat a pádlovat. Roman Holý J.A.R. jako formaci nepohřbil, jen hledá novou cestu. Jan Sládek to vidí velice dobře a měl by přemýšlet, jak se v byznysu propojit s Taylor Swift, to nebude zas tak složité 🙂 ❤
Honza Jdg Sládek: Zdravím. Tak napsat mail ji můžu!
ID: Udělejte to. Vaše myšlenky začínají zde: idstudio.cz/jdg . Jedná se o kopii úplné diskuze pod starším článkem, včetně závěrečné poznámky, kterou mi systém (shadow ban) nebo někdo z Frontman cenzuroval, na tom nezáleží. A pak jste navazoval po vlastní linii na těchto adresách:
Neřešte, kdo je autorem jakého nápadu, nebo zdroje jeho inspirace. Jde o to, že po lepším světě opravdově toužíte a vkládáte do svých představ velké množství pozitivní energie. Já to vím, já to cítím. Promyslete koncept založení nové svobodné a spravedlivé streamovací platformy bez AI, zašlete tento koncept a věnujte ho darem Taylor Swift, a navrhněte jí, že budete zastupovat její zájmy v České republice. Ona se originálním nápadem zabývat bude, pokud se k ní Vaše poselství dostane. S nikým se nespolčujte, s nikým nic nekonzultujte, neoslovujte její domovské vydavatelství Warner, udělejte to na vlastní pěst. A musíte věřit, že Bůh věří ve Vás, jako to děláte doposud, Jane 🙂
Vlastně taková Novoroční poznámka v komentu na Frontman
Zajímavé… já si žádná předsevzetí do nového roku ve fázi dospělosti už nedávám, ale konec roku, těch posledních pár dní nebo týdnů, vždycky beru jako významný deadline – něco dokončit, něco dodělat, abych to měl v ruce a snadněji se vyhledávaly nové příležitosti. Co se bude dít během dalšího roku, často i dílem náhody, nikdo ovlivnit předsevzetím nemůže.
Máme tady adventní čas, blíží se české Vánoce, lidé nakupují dárky, staví vánoční stromečky a betlémy 🙂🍀 Blíží se křesťanské svátky, které jsou oslavami narození Ježíše Krista.
Frontman: TOP 5 hudebních dárků, které žádný muzikant nechce. Možná je lepší napsat Ježíškovi rovnou sami.
Lukáš Horváth: Co berete za drogy? Co to je za píčovinu?
ID: Jenom taková doplňková variace na předložené vánoční téma 🙂 … Možná není špatné prodávat i nesmyslné propriety s hudebním potiskem nebo tak něco, protože když si vezmu, co s tvarem svých kytar určených pro show dělal Prince, nebo co si dokázal navlíknout za outfit a posadit na nos Elton John, nebo jak se dokážou vymódit návštěvníci koncertu slavné skupiny nebo interpreta, aby se jim podobali, tak si myslím, že odložené cetky z mládí v určitém věku jako když najdeš. Nikdo nechce být klaunem, dokud se vyvíjí a teprve touží po úspěchu, ale jakmile si na to sáhne navostro a přestane pochybovat o svých dovednostech, o té slávě, kterou najednou reálně dobývá, pak je image Pražského výběru přece děsná prča, pirátský šátek s potiskem se hodí kdejakému houslovému virtuosovi, aby se odlišil (zejména když na něčem frčí, Lukáši), dětinské manýry začnou mít jiný význam, nejsou to jen tak nějaké „píčoviny“ 🙂🍀 Byla to jen taková variace.
Marek Bero aka MBX: Dejme tomu, že svou vysněnou baskytaru už máte. Máte i popruh, ladičku, metronom, učebnice, počítač plný YouTube lekcí a kabel. Ale kam ten kabel zapojit? Aha, do toho správného aparátu na přenos hutných basových frekvencí. Bez něho budete jinak odkázáni na sluchátkové blues, nebo libovůli zvukařů při zapojování do PA systému. Takže aparát je potřeba. První a zásadní otázka zní: jak výkonný?
ID: Kdykoliv pročítám MBX články, najdu si spolehlivě alespoň jednu větičku, kdy si uvědomím, že je vlastně úplně jedno, na co kdo hraje. Vždycky se najde nějaká zakuklená mbx praktická rada, která mě k něčemu popožene. Začalo to čenicháním okolo sluchátkových zesilovačů, dobrých jen ke cvičení, nebo přesněji přehrávání s playbackem. Ale budou Vánoce a dojdu si pro baskytarové modelingové kombo Joyo DC-15B, které už pokryje za slušnou cenu docela velké pískoviště na bábovičky. Nejsem baskytarista, takže pro svoje touhy a potřeby a cojávímco dalšího, „nezbytně nutného k přežití na pustém ostrově“, jsem natáhnul kytarové ladění na pětku (ze sady pro šestku, něco podladit, něco vyšponovat, a je vymalováno), tzn. mám z toho kytaru podladěnou o dvě oktávy. Hraje se na to jinak, než na basové klávesy, které určité typické baskytarové nástrojové finesy neumožní, ale hraje se na to stejnými hmaty jako na kytaru. Hurá! 🙂
Kytary.cz: Baskytarové tranzistorové kombo Joyo DC-15B nabízí kompaktní, ale vysoce výkonný design, ideální pro hráče hledající všestranný a snadno přenosný aparát. S výkonem 15 W poskytuje dostatek síly pro domácí cvičení i menší vystoupení. Kombo je vybaveno 9 různými modely předzesilovačů, včetně 5 pro baskytaru, 1 pro akustickou kytaru a 3 pro elektrickou kytaru, což umožňuje širokou škálu zvukových možností.
ID: No, když autor coby kytarový hráč tvoří songy a skicuje, pak bubeníka zastane alespoň provizorně buďto automat, nebo několik navrstvených tracků s klapkami přes sampler, to jde poměrně snadno. Pokud je na piáno nacvičeno z mládí, pak i ty klavírní party dáš, nehledě na to, že klapky obslouží sampler i s jinými nástroji do aranže. Ale basový syntezátor už má omezené možnosti, reálnou basu nahradíš velice obtížně a zbývá jediná otázka – jak se propojit na práci při tvorbě s někým, kdo to umí jako Marek Bero? Ten bude drahý a peníze nejsou. Kytarový hráč na basu s tradičním potahem, čtyřku nebo pětku, hrát samozřejmě neumí, ale pokud hraje na kytaru dost dobře, snadno si najde a přehraje basovou linku. O dvě oktávy výše. To je špatně. A teď už jen překopíruji pár vět, které jsem zanechal pod článkem MBX…
„Nejsem baskytarista, takže pro svoje potřeby jsem natáhnul kytarové ladění na pětku (ze sady pro šestku, něco podladit, něco vyšponovat, a je vymalováno), tzn. mám z toho kytaru podladěnou o dvě oktávy. Hraje se na to jinak, než na basové klávesy, které určité typické baskytarové nástrojové finesy neumožní, ale hraje se na to stejnými hmaty jako na kytaru. Hurá!“
A to bych pak i polemizoval, jestli kytarista nezahraje na basu holou rukou. Docela slušně, jen se musí trochu zabydlet na větších roztečích pražců a oželet načas rozmlácené nehty. Ale je to samozřejmě naprosto z nouze ctnost. Vytvořit skicu, jak by to mělo nebo mohlo být i pro basu, a zaklepat na dveře Mistra: Haló haló, nesu pytel dukátů, je doma pan MBX? 🙂 Nebo je to úplně jinak?
Jako například v tomto případě, což je asi pět let stará první skica mého raného pouličního songu v novém kabátku, nástrojově poskládaná ze samplů, basového syntezátoru a podložená automatickým bubeníkem. Jen polotovar, aby bylo o čem polemizovat při srážce s jinými hráči ve studiu.
Frontman: Jaké struny dáváš na elektriku? Struny nejsou detail. Jsou základ tvého tónu. Materiál, síla i typ vinutí rozhodnou o tom, jak budeš znít. Vybrat správné struny znamená vybrat si svůj zvuk.
ID: Já tedy nevím, jestli moje poznámka souvisí s tímto článkem, ale otázka zní jasně – jaké struny dáváš na „elektriku“. Proč vyloženě elektriku, pokud chci hrát jako na elektriku? Míval jsem elektriku, jako puberťák levnou, později dražší, vždy s hlazenými strunami, ale nikdy jsem nepřekonal určitý odpor k úzkému hmatníku, protože hraju prsty holou rukou. Takže jsem začal hrát na klasickou španělu s nylonkami přes externí mikrofony a efektový procesor, v minulosti YAMAHA SPX1000 a později BOSS GT-1000core. Před určitou dobou jsem oslovil jednoho velice zdatného a tradičního elektrického hráče, aby mi trochu zkonzultoval úryvek, kde jsem potřeboval lavírovat mezi čistým a zkresleným zvukem. Proběhla výměna názorů, což není podstatné, ale zapoměl jsem mu sdělit, že to co slyší, hraju na španělu přes externí mikrofony a efektový procesor. A protože tam taky velice záleží na výběru strun, dodávám, že jsem skončil u tvrdých nylonek Sevilla nebo D’Addario EJ51 pro record, které jsou hlazené a nevydávají ruchy při glisech. Pro hraní na pódiu v drsnější kapele je to z estetického hlediska naprosto nepřijatelné, scházela by jen čepice s rolničkami. Ale nikoliv ve studiu, tam jde o výsledek. Dokážu si nicméně představit tvrdého kytarového hráče na pódiu s nylonkami a hybridem od firmy Godin. Tak jenom taková muzikantská zhůvěřilost pro pobavení 🙂🍀
ID: Zbyňkovi Kubelovi se omlouvám, svoje „narážečky“ jsem z diskuze odstranil, nejsou důležité. Chtěl jsem, aby Zbyněk trochu rozvinul svůj pohled na věc, protože „má o čem mluvit a hodně k věci!“.
Zbyněk Kubela: Já myslím, že zvuk začíná v rukou – a je jedno, na jaký nástroj hraješ… 🤷 A pokud to mám rozvést…
Myslel jsem to obecně… Už když jsem byl parchantě, zjistil jsem, že někteří muzikanti „znějí stejně“. S postupem věku jsem zjistil, že je to vlastně jejich rukopis. Potvrzení se mi dostalo v momentě, kdy jsem se o muziku začal zajímat víc do hloubky a načetl a neposlouchal „pár rozhovorů“. A samozřejmě si to ověřil uchem… Zkrátka s vysokou pravděpodobností poznám Petrucciho, stejně jako Pavlíčka. Nebo Portnoye a Luziera. Já jsem amatér teorií nedotčený, ale i ze své zkušenosti vím, že to tak je. A tohle samozřejmě není otázka nástroje, ale přístupu k němu… Omlouvám se, ale nedokážu to popsat technicky – zkrátka jde o to, jak a kde zmáčknu strunu, právě s trsátkem, jak atakuju buben, kdo má jaký nátisk na žesti!
Frontman: Co s vámi dělají ohlasy na vaši tvorbu? Jak na vás působí, když jsou pozitivní, negativní… nebo žádné? I tohle zaznělo na našem panelu Hudba a duševní krize: jak tvořit udržitelně a nezbláznit se.
ID: Jakube, přesměrování pozornosti nebo oslava Tvojí práce nevzniká na základě článků, které o tom kdo napíše, ale jako HYPE, které se rozroste v diskuzních komentářích, se kterými pokud možno nikdo nemanipuluje. Tam vznikají ty řetězové reakce, tam se nedávno začalo například s oslavami reunion Linkin Park, tam zaznívá Vox Populi, Vox Dei s drtivou a životodárnou silou. Schopný redaktor je důležitý člověk – ale zejména pokud si uvědomí, že napsal jen první úvodní reakci na nějaký počin. Ale v článku nikdy nevybuchne žádná sopka, tam ne. Za články se platí drobnými, je to umělý proces, nevyžádané uznání a nadšení je přírodní úkaz. A zázraky se dějí, chce to jen trpělivost, ne nadlouho 🍀
Tomáš Zabilanský: Ty pičo, vy byste potřebovali nějakej hudební tábor. Myslim koncentrační. Jednu dvě sprchy denně. Studený. Jako aby se tak nějak hudebník očistil od debilit. Bez přepínání.
ID: Není to přes čáru, kámo, protože něco podobného jsem chtěl napsat pod slova Terezie Kovalové o patro níže. Ono je totiž proklatý rozdíl mezi ženským ADHD a mužským ADHD. Jedno vzniká jako slabost, druhé vzniká jako postižení na vypjaté pouti životem. Ale útočíš na nesprávné lidi – každý totiž není jako Ty, aby měl rapperské a politické ambice, když už neví, jak by si vydělal na důchod za jakoukoliv cenu, bez morálky a charakteru. Každý neprožil podstatnou část svého života v narkotickém a alkoholovém opojení, aby prozřel. Takže Tě nesoudím, jen bych rád, abys zavřel hubu, protože STB není Tvůj hlavní problém. A já o tom Tvém problému vím skoro všechno, žeano. Jenže podstatné je, že o tom mluvit nebudu. Protože nechci. Ale dávej si raději bacha, i energie lidského myšlení vytvářejí budoucí události, zejména Něčí. Tou energií je i mlčení… což Ty nechápeš, je to nad Tvoje možnosti.
ID: Protože mám rád jakékoliv pomyslné milníky, na tohle posezení si pravděpodobně zajdu. Buďto na lov, pokud se ve mně probudí lovec, nebo jen tak posedět a potichu snít a přemýšlet, možná i s blokem na poznámky, které se ovšem nebudou týkat okolního dění. Snad jsem to řekl jednoduše, jde mi jen o tu atmosféru určitého místa, určité akce, o kolorit, který mě inspiruje přemýšlet jinak, než v privátní kleci. Je jedno, co bylo, je jedno, co bude, důležité jsou okamžiky v přítomnosti. Tam se to právě vaří a dochucuje ❤🍀
Headliner: Téma? Best of 2025!
Možná, že nás do konce roku ještě čeká nějaké to překvapení. Ale v prosinci už má hudební průmysl většinou „hotovo“. Rozhodli jsme se proto všechny předběhnout. A ještě než začnou tuzemské i světové servery zaplňovat různé výroční ankety, články a sumáře nejlepších nahrávek, koncertů a překvapení v muzice, projedeme společně rok 2025. Mluvit budeme vážně i nevážně nejen o nejlepších písních či albech, ale i o trendech, které nám uplynulé měsíce přinesly. Jak se mění hudební mapa v Česku? Co funguje a co už ne? A také o tom, co nás asi všechny čeká v roce 2026. Pokud vás zajímá pohled „zevnitř“, určitě si to nenechte ujít.
V neoficiální části bude prostor i pro networking. Vstupné na místě: 250 Kč
Michal Bulíř zvěřejnil na Headliner docela zajímavou „rekapitulaci cca moderní éry“ hudebního byznysu. Co s tím? Michal říká, že popravdě neví… jenže kdo dokáže pokládat správné otázky, ten brzy najde i správnou odpověď. To říkal Albert Einstein. A Bulíř správné otázky vidí a cítím ten jeho hlad dočkat se nějakých odpovědí 🍀
