ID: Pojem Shoegaze vzniknul jako idiom pro hudební styl, kdy se kytaristé nečumí do publika, ale na svoje pedalboardy. A z definice stylu shoegaze je celkem jasné, proč to dělají.

Petr Nikodem: Jooo Pitomé páčky, díky kterým vznikl jeden z nejzajímavějších hudebních stylů: shoegaze…

Zapotti Guitars: Ve kterém ale přitom vlastně vůbec nejde o kytaru …

ID: Zapotti Guitars, díky za Tvoji zmínku 🍀 Napřed jsem si pomyslel, že trochu rejpáš, ale obratem jsem prostudoval zdroje na netu a Tvoji minulost – a rozhodně pravdu máš. Shoegaze ve své nejrozšířenější sféře, cca oblasti metalu a tvrdého rocku, téměř zcela odklání kytarový RAW signál někam úplně do pryč, kde by ten podnět pro efekty vybudil vlastně jakýkoliv nástroj. Protože jednu takovou vlastní skladbu mám, kde na nezkreslené akustické kytaře díky reverbu a delay odkláním zvuk na pozadí dominantního zpěvu, se sedmičkovými a devítkovými akordy, našel jsem v shoegaze potvrzení, resp. pojmenování stylu i pro takové pojetí, tzn. nikoliv soul, ale shoegaze. Shoegaze jako hudební styl… dvě perfektní, jakoby protichůdné poznámky a připomínky = Butterfly Effect pro další úvahy. Takže shoegaze nejen jako metalománie, ale i zvukový výraz pro komornější nástrojovou hru, kde o shoegaze kytary jde, nežene ❤

V mé skladbě Rainy Blues hraje kytara na pozadí ve stylu shoegaze, jak jsem právě zjistil 🍀 Ještě pořád tam chybí zakomponovat vyhrávky na xylofon (nebo marimbu) během závěrečné repetice refrénu. Všechno bude… a tu dívku přesvědčím ke spolupráci! 🙂 ❤

Shoegaze je hudební žánr, který se objevil ve Velké Británii koncem 80. let. Vyznačuje se „stěnou zvuku“, éterickými vokály ponořenými v kytarovém hluku a snovou atmosférou. Pojmenování pochází z tendence kytaristů dívat se na své efekty na zemi, nikoli na publikum. Mezi typické znaky patří použití mnoha kytarových efektů, použití komplexních akordů a vokály, které jsou spíše součástí hudební textury než dominantním prvkem.

Klíčové charakteristiky
Zvuková stěna: Hustá, vrstevnatá kytarová zvuková textury.
Éterické vokály: Zpěv je často ponořený do mixu, aby podpořil snovou a intimní atmosféru, nikoli aby byl dominantní.
Zkreslené a reverzované kytary: Používají se efekty jako distortion, reverb a delay, které vytvářejí typický „wash“ zvuk.
Skládání: Využívají se komplexní akordy, jako jsou devítky a sedmičky, k dosažení náladového a melancholického tónu.
Introspektivní témata: Texty často pojednávají o introspektivních a náladových tématech.

Významní představitelé a revivaly
Pionýři žánru: Mezi průkopníky patří kapely jako My Bloody Valentine a Ride.
Český shoegaze: V 90. letech se shoegaze rozvinul i v České republice s kapelami jako Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Here, Naked Souls a Sebastians, které navázaly kontakt se zahraniční scénou.
Revival 2000s a 2010s: V pozdějších letech zažil žánr oživení s novými kapelami jako Beach House, M83 a DIIV, které tento styl dále rozvíjely.

Zdeněk Neusar: Až 50 tisíc nově nahraných skladeb denně – všechny vytvořené výhradně pomocí AI. Taková je realita jen na Deezeru, kde umělá inteligence představuje už 34% veškerého denního přírůstku hudby. Vyplývá to z průzkumu, který zveřejnila ČTK a který mimo jiné ukazuje, že 97% posluchačů nedokáže rozeznat hudbu lidí od hudby strojů. Ať už nás to překvapuje či ne, data potvrzují něco, čemu se hudební svět bude muset postavit čelem.

ID: Někdo by měl tedy založit novou, další streamovací platformu, která bude určena pouze pro autentickou lidskou tvorbu. Díla, která budou částečně využívat AI segmenty, nebo samply z přeprodávaných katalogů „starých struktur“, budou podléhat velice tvrdé selekci. Novou streamovací platformu by mohla založit Taylor Swift, má obrovský vliv i potřebný kapitál na rozjezd korporátní firmy. Každý uživatel této nové platformy by se na dobu určitou stával zaměstnancem Taylor Swift a pobíral by pravidelnou výplatu s proměnlivými bonusy podle úspěšnosti, tj. množství reálných shlédnutí. Firma by nikdy nesměla vstoupit na akciový trh. Dědická práva po úmrtí Taylor Swift by rozdělil notář v přítomnosti státního zástupce – 51% do nebe, 49% do pekla, aby spravedlnost, láska a mír vždy zvítězily ❤

Radek Kozák: Hudebníci si musí začít zvykat na to, jak tomu bylo dříve – prostě hrát live po klubech, malých akcích a vypracovat se postupně na úroveň, aby je lidi začali poslouchat na streamech…/…

ID: Hraní po klubech dává podle mého vnímání nejlepší zážitky, ten osobní kontakt publika a učinkujících je v klubech tak akorát. Velké akce jsou především o vydělávání peněz pro umělce i promotéry, ale nic proti, čas od času ať každý vydělá velkou pálku, pokud se mu podaří nahnat lidi do velkého stáda do O2, Edenu, na Letnou, do Wembley. Budeme tam vesele čumět z dálky na promítací plátno, vstupenka v ceně ojetého automobilu 🙂

Korporátní firma je velká, právně oddělená obchodní společnost, často s mezinárodní působností, která je řízena hierarchicky a na základě zavedených pravidel. Jedná se o korporaci, právnickou osobu, která je oddělená od svých vlastníků a zaměstnanců a má právní subjektivitu. Korporátní firmy se vyznačují velkým počtem zaměstnanců a pro svou velikost mají propracované systémy a postupy pro řízení činností.

Radek Čihák: „Někdo by měl založit platformu bez AI…“?

To se buď nestane nebo to potrvá.
Prozatím můžeme svá díla jasně označovat NO AI. Čekat na lidskou platformu mohu dlouho a nebo na věky, ale označit svoje písničky mohu ihned. Tuto výzvu jsem registroval u Jana Žambocha, nezdá se mi to dobré celkové řešení, ale prozatím dobrý začátek. Označujte svá díla rychle, než nám to zakážou 🤣😂🤣 Na závěr chci říct, že je ještě rozdíl, když AI udělá u videa scénář, komentář a celé to namluví, postahuje fotky a univerzální sekvence videí a sama to poslepuje a mnohdy do toho, zdá se, „autor“ zadavatel nijak nevstupuje, protože intonace řeči je mnohdy hrůzná a video ukazuje v daný okamžik něco jiného, než o čem je zrovna obsah obrazu. A je rozdíl, když si muzikant nechá od AI udělat nějaké záběry a po lidsku je použije do autorského snímku. Prostě je rozdíl, jestli AI slouží nebo vládne. To je stejné jako bych se rozpakoval používat příliš chytré klávesy. Příklad…

ID: Repost příspěvku z pátku 14. listopadu 2025 v 11:17, později vyfiltrovaná viditelnost a následně obratem a opakovaně cenzurovaná reakce na příspěvek Radka Čiháka, který z mojí poznámky citoval.

Ty věci se mohou stát a nemusí to trvat dlouho.
Chce to jen dva předpoklady: Velmi vlivnou osobnost a obrovský soukromý kapitál, podobně, jako vznikal Facebook po převodu na akciovku (což byl a obecně je první krok do pekla zkurveného marketingu a mamonu). A pak už jen takovéto osobnosti, která se vyskytla v přítomnosti, tady a teď, má dobré srdce, zdravý rozum a tah na bránu jako blázen, doručit správný, odvážný a pronikavý nápad, know-how, které nevznikne samo od sebe, ani jej nevygeneruje AI – vypadne to ve světlé chvilce z hlavy nějakého kreativce se zaměřením na UX. Pokud máte tu zkušenost, Radku, a pracoval jste pro velmi bohatého muže (já ano), tak víte, že seberiskantnější, ale smysluplný nápad realizovat jde, rychle a účinně. Za prachy lze podniknout vlastně cokoliv – a uspět! A pokud se to podělá – několik stovek miliónů jsou pro Taylor Swift takové lepší kapesné, desetina výdělku během celosvětové tour, někomu jen sletí hlava ze špalku. Pokud se „dílko podaří“, vydělají všichni zúčastnění. Jan Žamboch dostal dobrý nápad, takovou cca modifikaci, o den později – přesněji mu ho jeden v showbyznysu zavedenej a velice všímavej „hustej pán“ doporučil k realizaci. Vykrádáním cizích nápadů a předstíráním vlastních schopností se živí od nepaměti. AI videoklipy nikomu nevadí, AI hudba a texty vadí, nesměšoval bych to a nepoužíval jako argument, je to příliš průhledné. Jen s Vámi polemizuju, polemika za polemiku, to je správný vzorec výměny názorů 🍀

ID: Takže dvě změny – nevybírali do finále podle videonahrávek účinkujících, ale uspořádali semifinále těsně před soutěží. Přibudou ještě další dva zahraniční umělci, takže celkem devět účinkujících v kategorii „Virtuoso“. OK 🍀 Mám teď deset dní na forsáž techniky, a pouze techniky, současnou Alhambru hraju jinak, než před několika lety (2022), jako ve videoukázkách v odkazu, musím jen udělat vše proto, abych to dal přesvědčivě, se soběvlastní vášní a pokud možno bez chyby. Pevné nervy a odolnou psychiku přeji sobě a celému světu, už dlouho jsem nesjížděl hmatník cca 10 hodin denně, ale do dvacátého to vydržím 🙂 A pak se děj vůle Boží ❤

A tady je první, základní skica celého songu z roku 2020, kdy se mi povedlo slícovat po dlouhém martýriu přednes kytary jako samostatného hlasu, a zpěvu v kontrapunktu. Dnes, v roce 2025, to už vypadá zase jinak, je to sourodější a svižnější.

Alež Petržela (organizátor Kytarové Arény SAI):
Dobrý den a ahoj, všem účastníkům Kytarové Arény SAI pro hráče a hráčky na akustickou kytaru. Máme pro Vás všechny skvělou zprávu, do semifinále soutěže jsme vybrali vás všechny. Semifinále soutěže proběhne stejně jako finále 20. listopadu 2025 na Konzervatoři Pardubice (Sukova tř. 1260, 530 02 Pardubice I-Zelené Předměstí). 2 zahraniční soutěžící měli problém s přihlášením, proto ještě přibudou do seznamu přihlášených. Materiál zaslali dopředu, porota jej má k dispozici. Gratuluji Vám všem a budu se těšit!

Zde je harmonogram soutěžního dne:

14:30 – 15:30 – PŘÍJEZD FINALISTŮ, PREZENTACE + PŘÍPRAVA SEMIFINALISTŮ
15:30 – OFICIÁLNÍ ZAHÁJENÍ SOUTĚŽE
15:30 – 16:30 – SEMIFINÁLE KATEGORIE VIRTUOSO
16:30 – 17:00 – PAUZA
17:00 – 18:00 – FINÁLE KATEGORIE VIRTUOSO
18:00 – 19:00 – PAUZA / příprava pódia na vyhlášení a koncert
19:00 – VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ KYTAROVÉ ARÉNY 2025
19:30 – 21:00 – KONCERT ZACK CHRISTIAN

ID: Jedná se o článek z dílny Headliner, ale patří zde, v závěsu k mému předešlému příspěvku z prostředí Frontman (Kytary@cz), a soutěži pořádané SAI – Kytara napříč žánry, které byl Stanislav Barek duchovním otcem. Stanislava Barka jsem osobně poznal.

Headliner: Stanislav Barek byl známý jako organizátor festivalu Kytara napříč žánry. Sám hrál třeba v triu Njorek, nebo s Marthou Elefteriadu. Pódium sdílel se světovými esy včetně Tommyho Emmanuela. Byl autorem populární učebnice Kytara a řady dalších publikací. Sám byl vynikající sólový i ansámblový kytarista. Bylo mu 70 let.

ID: A sakra… jestli je tohle znamení, tak jaké? Zrovna touhle dobou. No nic, je to smutné, je mi to líto.

V roce 2019 jsem to skrečoval, protože jsem měl pohromadě jedinou instrumentální skladbu, což nestačilo, a popravdě jsem si technicky moc nevěřil, pravá ruka nestíhala, ten malíček chyběl.

V roce 2020 přišla „Alhambra Online Guitar Competition 2020“ ve Španělsku, kam jsem odeslal soutěžní nahrávky a oni mě vypoklonkovali, protože jsem údajně podváděl a svoji nahrávku vylepšil digitálně 😃 Jsou to gringos! Nasadili na mě nějakou siňoritu, mluvil jsem s ní po mejlu španělsky (překladač), vytočila mě a já se naučil španělsky i docela zvostra nadávat 🙂

V roce 2021 proběhlo znovu SAI, pozval mě osobně pan Stanislav Barek, vlezl do toho kovid a jejich požadavky na testy a roušky jsem nesl hodně nelibě. Jsem vlk. Nedopadlo to.

A je to tady znovu, píše se rok 2025. Minimálně čtyři z mých písňových skladeb, na kterých (a pouze na nich) pracuju asi tak pět let, abych technicky stíhal, mají víceméně zároveň instrumentální formu. Takže pokud do 6. listopadu stihnu odeslat nahrávky, půjdu do toho znovu. Potřebuju nutně zapálit pod zadkem oheň, potřebuju se bát jako Luděk Sobota v tom filmu „Jen ho nechte, ať se bojí“… protože když se bojím, mám nejlepší výkon, proberu se z letargie, nadechnu se a vzpomenu si, co jsem to vlastně původně chtěl 🍀

ID (Facebook / 27. června 2021): Mise splněna, i když jinak, než bylo původně zamýšleno. HAMU vyžadovala striktně potvrzení o negativním Covid, což jsem den předem absolvoval, ovšem prakticky to znamenalo vše vypustit a dva týdny od rána do večera provádět pouze „forsáž techniky“ s nejistým výsledkem účasti na akci. Tolik času nazbyt nemám a věnoval jsem se raději vlastní průběžné činnosti. Test mi nakonec vyšel negativní 🙂 Popravdě mi šlo pouze o to, abych řízenou náhodou potkal profesora Štěpána Raka, zakladatele a šéfa katedry oddělení kytary na HAMU, kterého znám ze starých časů a mohl by trochu poradit, až bude třeba, navázat prachem zavátý kontakt. Jenže to mohu provést i bez řízené náhody, ačkoliv lepší je trochu rozčeřit vodu, než se člověk začne někomu připomínat 🙂

ID: Protože Dušan Krejdl vybral vlastní kolekci reportážní fotografie z akce v mezivodí (Kytary@cz), kterou umístil na jejich Fb stránky, našel jsem mezi nimi Ivana ve verzi říjen 2025 🙂 Úmyslně jsem objektiv fotoaparátu za posledních asi tak dvacet let nikdy nevyhledával, moje poslední foto rukou profesionála vytvořil „zpoza dubu“ v roce 2011 Jiří Skupien na firemním večírku našeho, pravděpodobně budoucího ministra kultury 🙂 To je círka 14 let plynutí času, žeano… jako by to bylo včera, žeano 😃 Tedy skoro 🍀

Kytary@cz: Hudba jako radost i výzva 🎵 🙌
Nedávno se pražské Kytary proměnily v místo plné inspirace a upřímných rozhovorů. Terezie Kovalová, Jakub König, Sebastian Jacques a MUDr. Jan Audrlický společně otevřeli téma hudby jako zdroje svobody, naplnění i radosti — ale i tlaku, nejistoty a okamžiků, kdy docházejí síly. Děkujeme všem, kteří dorazili, sdíleli své myšlenky a vytvořili s námi večer, na který se jen tak nezapomíná ❤

ID: Protože jsem na akci byl, mohl jsem Jakuba Königa pozorovat zblízka. Jeho mimikry, nacítit jeho typ osobnosti. Je to výborný básník a vypravěč, což je znát nejen z textů na Astronautech, ale i průpovídek, kterými se zapojil do diskuze. Trochu pochyboval o svém nejnovějším uměleckém počinu, jak už to u hloubavých mužů bývá, který zahrnul svým obdivem v první recenzi jeho kamarád Honza Průša (Musicserver). Pochyboval úplně zbytečně. Včera byla zveřejněna na Frontman dodatečná recenze Pavla Zelinky, takže…

Pavel Zelinka: Jakub König na svém druhém sólovém albu Astronauti hledá spolu s producentem Aid Kidem rovnováhu mezi neklidem světa a klidem srdce. Zatímco kolem houstne šum i nejistota, on volí vděk, křehkost a víru, že i malé světlo stačí k tomu, aby bylo vidět. /…

ID: Už dlouho jsem nečetl článek, ve kterém by někdo sepsal svoje novinářské aikido vůči umělci, kterého si vzal na paškál, tak, jako Pavel Zelinka. Je to profík. Ta směs profesionálního odstupu, aniž by ztratil schopnost empatie bez zbytečného zraňování, nebo naopak osobním přátelstvím podmíněného pochlebování. A protože je Zelinkův článek dokonalým zobrazením morfologie aktuální tvorby Jakuba Königa, má smysl jedině dodat, že jsem si díky tomuto textu našel cestu k hudbě, spíš osobní zpovědi tvůrce, který se svým způsobem díky Astronautům zřejmě staví do role mluvčího celé jedné generace umělců určitého věku. Četl jsem, a najednou si přehrál Metronom a slyšel ho jinak, a v závěsu celé album, je to poměrně vzácná konceptuální záležitost. A v závěsu pročetl několik dalších článků od Pavla Zelinky, abych se ujistil, že to není náhoda a fakt to umí 🙂

V pondělí proběhne v mezivodí (Kytary@cz) zajímavá akce – panelová diskuze s několika výraznými lidmi a hudebníky na téma „Jak tvořit a nezbláznit se“. Ne ne ne, já jsem se ještě nezbláznil, ale pro jistotu se dostavím na tuto exklusivní hromadnou psychoterapii pod vedením redakce Frontman (editorka Anna Marie Schorm a šéfredaktor Zdeněk Neusar), od které si slibuji, že se zblázním až naprší a uschne 🙂 Takže si po dvouletém tréninku malíčku na pravé ruce, který jsem na 100% zapojil do hry, začínám pohrávat s novými nahrávkami úplně všeho, co mám v krabici od bot. Šup s tím na přehrávač, přehrávač s novými sluchátky (bez blech) do kapsy a jdeme se pokoušet kamarádit. Jen jsem za poslední dva roky trochu zestárnul, to se dá vylepšit na počítači (jako ty screenshoty na politiky). Poničené nehty vteřinovým lepidlem a celuloidem z pingpongového míčku. Hlava se opravit nedá, dospělost je úraz s trvalými následky. Ale to mi nevadí, dokud mě nohy donesou, kam potřebuju, a najdu tam někoho, kdo bude potřebovat třeba mě ❤🍀

Jakub König: Často takhle postupuju, výhodou je i to, že se mi tak do skladeb dostanou nejrůznější ruchy a taková ta zvuková špína, kterou mám na nahrávkách moc rád.

ID: Mně by se moc líbilo, kdyby Jakub König na panelu trochu pohovořil o tom, proč má rád v nahrávkách „takovou tu zvukovou špínu“ (nejrůznější ruchy jsou celkem běžný prvek nejen z dřívějších časů, znají to i mladí mumloidé). Ano, ve studiu se původní nápady cizelují a z demáčů nemusí zbýt ani zrnko původní zvukové stopy, což ale není žádné pravidlo. Když pak oslovíte cíl svého zájmu, přehrajete mu demo (nebo zahrajete na nástroj), a on si postěžuje na triviální technickou úroveň, na nedostatek snahy zaujmout na první dobrou, tak jediné co skutečně zjistíte je, že mluvíte s blbem ❤🍀 Ta zvuková špína na předběžné nahrávce totiž o něčem vypovídá, obsahuje něco jako chemický rozbor krve po náběrech u lékaře, který v těch průvodkách umí číst. A to bych rád slyšel z úst Jakuba Königa podrobněji, protože on tomu v článku nevěnoval ani slovíčko navíc, i když se jedná o velice důležitou signaturu muzikantovy duše „prostřednictvím takové té zvukové špíny“, a bez ní se o hráči z později „vyleštěné, zmixované a zmástrované nahrávky ve studiu“ nedozvíte nic. Vůbec nic. Hráč je pak zaměnitelný stejně jako sampl, slovy bluesového patriota Petra Bezruče, s patřičnou povýšeností hráče na hřeben, obalený toaletním papírem 🙂 A tak rádi byste to o svém umělci možná věděli, nečekat na pozdější slovo boží všelijakých novinářských analytiků a zvukových inženýrů, kteří si jen myslí, že ví, jak se to vaří, i když tak trochu ví, z doslechu, ale lepší je pít pramenitou vodu přímo ze studánky, z místa, kde vyvěrá. Analogový signál bez digitálního převzorkování. Nebo tak nějak.

Anna Marie Schorm: Hudba je něco jako počasí – úplně každý na ni má názor, i ten, kdo vůbec nechápe, jak funguje. Ne vždy můžete rozhodnout o tom, kdo vás bude hodnotit, a kritika a nevyžádané rady přicházejí často z míst, odkud to vůbec nečekáte – třeba od lidí z našeho blízkého okolí nebo od těch, kteří mají skutečnou moc rozhodovat o vašem dalším hudebním osudu. /… A co vy, od koho si necháte líbit kritiku svého hudebního tvoření?

ID: Jakou kritiku? Spíš výměnu názorů, a to od člověka, kterého jsem viděl dost dobře hrát na jakýkoliv nástroj. Sólově, v nějaké formaci, veřejně známějšího hráče, nebo soukromou osobu, to je jedno, důležité je zjistit, že něco hodně dobře umí, může jít klidně o nestory v uměleckém oboru, kteří už o nic neusilují. To se pak klidně a rád zeptáte, co si myslí, co by udělal jinak, co by nechal plynout tak, jak je. V článku je série úvah a na úvahy se nereaguje, není to dialog. Bylo by možné připojit další úvahy v diskuzi, například o tom, že na talentovky nebo soutěže se apriori chodí pro názory poroty. Ale ono to bývá zamotanější, než se to prezentuje jako princip talentovek nebo soutěží, talentovek na exponované, např. hudební obory především (Státní konzervatoř), ale nejen ty, platí to obecně. Kdo by o tom po letech mluvil vzhledem k tomu, že by musel mluvit konkrétně, uvádět jména, aby bylo jasné, že jen tak nemlátí prázdnou slámu. Bylo by o čem psát, to každopádně 🍀

Anna Marie Schorm: Však ono slovo „kritika“ nemusí mít vždycky negativní význam. Kritika může být i konstruktivní výměna názorů – jak též v článku stojí.

ID: Anno Marie, já čtu Vaše články rád. Téměř vždy reaguji až po delším čase, aby mi došly nuance, myšlenky ve spodních proudech. Na Vaše články je dobré reagovat v diskuzích a nenechávat je zavát časem, i kdybych v tom byl často osamoceně. Některá slovíčka používám jinak než Vy, například slovo nebo jakýkoliv kontext s pojmem „kritika“. Měl jsem možnost hovořit s lidmi, jejichž názory mají dost velkou cenu, a vždy se jednalo o prostou výměnu názorů, i kdyby v docela napínavých situacích. Hovory probíhají z očí do očí, domovem kritické výměny názorů bývají téměř vždy psané texty. To je ten základní rozdíl, na který jsem v reakci poukazoval. A říkám – chcete-li znát skutečně něčí názor, vyhledejte toho člověka osobně, promluvte si, nečtěte, co o Vašem „tvoření“ někdo kriticky píše, z očí do očí to bude vždy jen docela laskavá výměna informací. Každý člověk má v sobě něco z krysy, zejména když píše 🙂 Asi se tomu říká alterego.

Zdeněk Neusar: Hudba může být zdrojem radosti, svobody a naplnění, ale zároveň přináší tlak, nejistotu a chvíle, kdy se zdá, že síly docházejí. Do hudební tvorby se navíc promítají i vnější okolnosti, celospolečenské i osobní problémy. Tento panel nejen pro muzikanty nabídne prostor pro sdílení zkušeností i praktických tipů, jak se vyrovnat s vyčerpáním, úzkostí nebo tvůrčími bloky, a přitom neztratit motivaci, vnitřní rovnováhu a radost z tvorby. Společně budeme hledat cesty, jak tvořit dlouhodobě a udržitelně – s větší odolností a s vědomím, že v tom žádný muzikant není sám.

ID: Nedávno jsem napsal vlastní annonci na tuhle akci se slovy: „Tahle dáma mě zajímá, Terezie Kovalová, violoncello… speciálně pokud se vyjádří k tomu, zda v průběhu vlastní tvorby narazila na technickou bariéru a musela za pochodu vylepšovat techniku hry. A jak dlouho to třeba trvalo – dva dny, dva týdny, dva roky?…“.

Včera jsem Terezii viděl v talk show Karla Šípa a moje představy o něžné, pilné, chytré, temné a velice zranitelné blondýnce vzaly okamžitě za své – v dobrém, možná v tom nejlepším slova smyslu se femme fatale představila jako ordinérní punkerka, což potvrdila i v dalším interview s Pavlem Kučerou, kde se nebála přihlásit ani ke svému zřejmě vysokému IQ a ambicím dosáhnout výsledků a „významných titulů“ na akademické půdě. Tleskám, teď už vím jistě, že na panel půjdu s našpicovanýma ušima, protože u Šípa mě Terezie poněkud rozhodila, řekl jsem si „no tak to asi nee“. A jelikož to punkerka očividně je, vykašlal bych se na ty zavádějící vizuály a plakátky o ezoterické Zince a trochu přitlačil…

„Cucat nohy“ znamená v lidovém jazyce obvykle «sát si prst u nohy», což je běžný zvyk kojenců a malých dětí ve fázi poznávání svého těla, kolem 5. až 8. měsíce života, kdy si začnou sahat na nožičky a zkoumat je. Toto chování je normální součástí vývoje a většinou není třeba ho nijak řešit, ačkoli ho někteří rodiče vnímají jako nežádoucí nebo se snaží dítě od něj odnaučit.

Anebo jinak, impresionisticky… rukou Édouarda Maneta, Olympia (1863)

Ondřej Bezr: Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí./… Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues.

ID: Ale kdepak. Hudba je velice rozmanitá věc a pramení a navazuje téměř vždy na kořeny nějakého národního folklóru, kde ani jeden z nich není alespoň vzdáleně stejný. Tvrdit, že francouzský, italský, irský, germánský, španělský nebo slovanský folklór, a vůbec celosvětově ty nejlepší formy hudby od klasiky po mainstream, načichly formami (hudební strukturou) blues, je velice sebestředné. Černošské, nebo chcete-li afroamerické blues, je okrajová záležitost a vždycky byla, rádo se v tomto hudebním stylu jeho historie zveličuje (jako existují národy, které rády zveličují svoji historii), to zveličování je totiž forma náboženství, dostupného jakkoliv složitým nebo jednoduchým lidem, není problém to někomu nacpat do hlavy. Ale je dobré si projít obdobím, kdy zabrnkáte na klavír nebo na kytaru nějaké to blues, a třeba i složitě a zasvěceně, patří to k dobrému vychování… ale strávit celý život omíláním stále stejného hudebního vzorce a stále stejného pohupování a svíjení se do rytmu, nepřináší žádný osobní vývoj. A osvícení bluesoví hráči to ví. Proto často, nebo často zavčasu opouštějí to své zatvrzelé hardcore vzývání bluesových bohů a přehrávání dvěstě let stále stejných bluesových harmonických strojků a vizuálních klišé, které už prostě nudí, i když jsme z té kritiky smutní, to se prostě nedělá, ti lidé tomu tak srdceryvně věří…

Snažil jsem se najít nějaké stopy blues v projevu Billie Eilish, protože její fúze soulu a chansonu je prvotřídní, možná nejvíc za všechny časy. Její bratr to asi vymyslí, ale ona tomu dává ksicht tím, jak hudbu cítí, jak ji dodatečně zhudebňuje svým hlasem. Po blues u Eilish není ani stopy. Jak je to možné, vždyť přece vyrůstala na stejném kontinentu jako B.B. King?

Marek Bero: Chápu staromilce a chápu i touhu nastupující generace přijít se svojí verzí jazyka, která jim pomáhá se vzájemně identifikovat a propojit se světovými trendy.

Jsem zvědavý, kam se to všechno vyvine. Chtěl bych vnímat češtinu v hudbě jako další magickou ingredienci, jemné koření, nositelku významu, totem hrdosti či jako bláznivého Don Quijota, který bojuje s větrnými mlýny tupé reality. Čeština je krásná a rozhodně pořád skrývá mnoha tajemství, která čekají na jejich objevení.

ID: Mně se zdá, že nastupující generace nepřichází se SVOJÍ verzí jazyka, ale s jakousi hybridní verzí, kterou do nich narval školní systém s pochybnou metodou o bilingvním založení už od cca 1. třídy na ZŠ, kdy se ještě stále formují základní návyky používání rodného jazyka a rozšiřuje se zásadním způsobem slovní zásoba (směs češtiny a angličtiny??). Co jste zaseli, to sklízíte, není co kritizovat. Samozřejmě nelze zobecňovat, protože inteligentní děti se popasují souběžně od raných let s angličtinou i češtinou – jaké je procento takových jedinců v populaci? Neměly by nadané děti studovat přece jen odděleně (jako např. v Japonsku)? Tady není řeč o rodinách, kde jsou matka a otec rodilými mluvčími ve více než jednom jazyku, tam je bilingvismus přirozeným procesem. Já rád naslouchám, když Marek Bero rozvíjí své úvahy, a stejně jako on sázím především na umělecký projev v rodném jazyku.

• Čekám, až se pan Karlík dostane k nahrávání klasické španěly přes externí mikrofony, ale on se k tomu dostane nejspíš i bez otázek.
• Nahrávání a mastering hudby pro videoklipy – má to jiná pravidla, než nahrávky pro nosiče nebo streamovací platformy?
• Jak se SONO podílí na nahrávání videoklipů?

Jde o to, že i když jsem došel po několika letech ke stejnému řešení recordu (viz odkaz na diskuzi pod starším článkem na Frontman), tak moje řešení potvrdil stejným, ale pohledem s větší vahou Adam Karlík, syn Pavla Karlíka, který založil SONO studio. Podle Josefa Vlčka je SONO v Česku se svou třicetiletou historií nejvíc. A tahle shoda potěší a přičítá se k možnému úspěchu. Slyšel jsem vše, co jsem slyšet potřeboval. Teď natáčím kormidlo směrem k cíli číslo 1, protože to byl původní plán. Jen zjistit, jak narazit na spolehlivého bosse a prostředníka, nebo přímo na Ni 🙂 To by byl ideální stav, ale je to prý nebezpečná amazonka. To je ale nejspíš hodně dobře! 🍀

Mimochodem – ve streamu je řeč taky o funění kytarových hráčů, ale Adam Karlík kromě konstatování, že to musí řešit, podobně jako i další, jednodušší zlozvyky, nic konkrétního ze svého know-how neuvedl. Já jsem si uvědomil, že funím jen tehdy, když něco nedostatečně technicky zvládám, pomáhám si tak podvědomě, jako to dělají sportovci. Takže jsem zapřáhnul a dále zlepšoval techniku, dlouhodobě. Funění v podstatě pominulo.

Adam Pakosta: Nic proti zdravému sebevědomí, ale právě ego vám může zavírat cestu k dalšímu rozvoji. A odkud čerpáte nové vědomosti vy? Máte nějaké svoje oblíbené YouTube kanály, podcasty, nebo knihy?

ID: Jako jaké vědomosti? Třeba o tom, jaký význam mají lomené akordy při rozvoji čtyřzvuků, nebo co naznačují a kam vybočují poslední tóny při vrstvení melodické linky v kontrapunktu? Tak to je celkem jasné – nahrávky z poslechu od Bacha, Beethovena, Chopina. Určitě ne YouTube kanály, podcasty nebo knihy. A doporučovat likvidaci, nebo alespoň eliminaci ega od člověka, který ho sám nemá a neví k čemu v nejlepším slova smyslu slouží, je legrační. 10.000 odehraných hodin na nástroj a dělá zvukaře… no tvl 😃 Neexistuje způsob, jak objektivně porovnat studio, do kterého někdo nalil balík peněz, a skromné domácí studio, kde tvoří skutečný talent, to se rychle pozná – a určitě ne podle udělení vedralovské ceny Anděl. Talent technologický i hudební. Na jednoho jsem nedávno narazil, jmenuje se Prototype Studio.

Jaroslav Chmelař: Tím, že má každý jiné zdroje informací a inspirace, se odlišujeme jeden od druhého. Není důležité jít s proudem, ale tvořit vlastními pocity a odlišovat se tak od ostatních. Byť tato cesta nemusí být správná, nemusí přitáhnout publikum, je to naše cesta. Ať už na ní potkáme své posluchače nebo ne, nemusí znamenat, že je špatná. Záleží, který směr si zvolíme a co je náš cíl? Chceme mraky posluchačů nebo dělat s radostí to, co nás baví a naplňuje? Toť otázka, kudy voda teče 🙂 Jsou hudební projekty, které nejsou mému srdci blízké, a ani je mnohdy nedoposlechnu do konce, neboť nějakým způsobem narušují mou pohodu a soustředění. Přesto všechno si naleznou své posluchače. 🤷 Já to nemusím chápat, jen to není má cesta 👈

ID: Chtěl jsem to na Frontmanovi hned poránu smáznout, abych nezpochybňoval cizí snahy. Ale teď když vidím, že alespoň jeden člověk vnímá souvislosti podobně jako já, nechám to tam viset. Stokrát lepší něco pidlikovat ve vlastnoručně stvořeném prostředí a těšit se každé ráno na další nápady nebo přívaly energie, než se stresovat v neznámém prostředí a ještě za to platit. Platím tak jako tak. To ale neznamená, že jednoho dne nebude cizí podíl práce nutný kvůli rozšířenému know-how. Možná 🙂

Adam Pakosta: Děkuju za “milý” komentář. Je skvělé, že se učíte od těch nejlepších mistrů. O likvidaci ega není v mém článku ani slovo. No a o to moje určitě starost mít nemusíte. Vystudoval jsem Pražskou konzervatoř – hru na housle a zvukařině jsem se začal věnovat po té, co jsem utrpěl zranění ruky, které mi znemožnilo dále se hře na housle věnovat. No tvl! Jsem rád, že máte svoje oblíbené nahrávací studio v Ostravě a těším se na výsledky vaší společné práce. Ať se daří!

ID: Frontman je veřejná platforma pro hudebníky. A „každá trampota má svou mez“. Buďte sám sebou, Adame.

Adam Pakosta: Proč myslíte, že nejsem?

ID: Tak především – moje oblíbené nahrávací studio bylo v Jevanech. Už není, od počátku roku 2021. Moji práci neovlivňuje majitel žádného studia, takhle to nefunguje, když něco tvoříte a máte na nástroj odehráno přes 10.000 hodin, a všechny ty další věci. A proč myslím, že nejste? Protože děláte chyby, když něco specifikujete, a moc toho, například o egu, což je měřítko silné vůle, nevíte. To ale neznamená, že Vás soudím, jen to poznamenávám. A od té doby, kdy se hlásíte k pofiderným kamarádům z Vašeho teritoria výskytu, to z roviny mých poznámek přechází do roviny názoru. Ale otevřeně mluvit o tom budu až tehdy, kdy uznám za vhodné. Nejspíš nikdy 🙂 A budu nadále podporovat všechno dobré, co z Vás vzejde. Jako doposud 🍀

PS: Django Rainhardt měl taky úraz, a se třemi prsty na levačce přepsal historii jazzové kytary. Tvl.

Michal Samiec: Já vám gratuluji k desítkám tisíc hodin praxe. Jenom se podivuji, že jsem se s vaším jménem nesetkal na žádné nahrávce, čím to bude

ID: Mně je úplně jedno, Michale, s čím jste se kdy a kde setkal.

Adam Pakosta: Víte co? Myslím si, že jste zlej člověk.

Ma Těj: Kdybyste radsi jeste vice piloval vase brilantni znalosti hudebni teorie, nez tvoril podobne zamindrakovane slovni salaty, bude to pro vsechny lepsi. Takhle by si snad i nekdo mohl myslet, ze jste trouba. Coz doufam neni pravda. Ale zatim nemate uplne vychytany zpusob, jak tak nepusobit.

ID: Adame, myslet můžete, vědět musíte 🙂

ID: Belko Belkovič – doufat můžete, umět musíte 🙂

ID: Matěji, na tom, že toho na nástroje, a zejména klávesy, dost umíte, se z mého pohledu nic nemění 🙂 Taky mě pár věcí sejří, na chvíli, v řádu dní nebo týdnů, třeba i dost, protože krást se nemá, ale já o ničem ve veřejném prostoru mluvit nebudu. Budu si jen tak hrát se slovíčky, jako to dělají všichni, kterým neduní hlava prázdnotou a potřebují se odreagovat 🍀

Anna Marie Schorm: Když se přestanete vysilovat zametáním problému pod koberec a bojem se sebou samými, ale naopak vynesete smetí ven ze sklepa a prozkoumáte ho, cesta z vyhoření zpátky k hudbě už nemusí být tak trnitá.

ID: Těžké téma a kdoví, zda je správné používat slovo „vyhoření“, které je pojmem z oblasti pracovního výkonu. Napíšu několik slov za sebe. Jsou dva druhy (a raději použiju slovo) brzdy. Když se jednou novinář zeptal Milese Davise, proč se na deset let odmlčel, odpověděl, že neměl co říct. Když na stejnou otázku odpovídala špičková pianistka, odpověděla matce, že nemá pro koho hrát. To jsou věci, které se mohou a nemusí změnit, ale bez nich je hudba zbytečná věc. Člověk musí mít co říct a musí mít pro koho hrát, aby hudba dávala smysl.

A pak je tady druhá brzda. Je jiná. Člověk utáhne ventily, aby neplýtval emocemi při každém cvičení prstokladů, naučí se chovat jako emil robot, dokud nezrychlí prsty a přestane narážet na technická omezení při hře. Je to zrychlený proces, kdy se hraje o čas, ale ukrývá riziko – může se stát, že přiškrcené ventily ztuhnou. Stane se z Vás orchestrion. A teprve pak se nejspíš ukáže rozdíl mezi povolanými a vyvolenými. Ten Fénix a popel a tak…

Jiří Skoupý: Paul Simon říkával: „když mne nic nenapadá, mlčím…“

ID: Někdo by takové období půstu, období mlčení, mohl považovat za tvůrčí krizi, ale to mlčení může být jen projevem rozumu a čekání na chvíle nové hojnosti. Protože tak to chodí.

ID: Související článek #8 pod textem (kytaroprotézy), super! ❤
I se španělou vsedě na pravé noze dochází k tlumení zadní rezonanční desky tlakem těla výrazným způsobem, článek obsahuje ukázky řešení. Já jsem si vyrobil podloketní opěrku podle Jima Redgate a napadlo mě a začal jsem spekulovat o zadním dílu… chtěl jsem „objevovat ameriku“ 🙂 Takže díky za inspiraci, doktore. Udělám si to trochu jinak, ale je dobré vědět, že nejsem první ani poslední, koho ten problém zaujal. Adam Pakosta nedávno ve svém osvětovém článku pro nahrávání kytary ve studiu doporučil zadní desku přitlačit kvůli omezení basů u westernové kytary, jenže u španěly s nylonkami je naopak žádoucí dostat z nástroje co největší spektrum, a intenzitu, např. basů, kontrolovat při dopadu prstů.

ID: Já tady jen pro úplnost překlopím svůj komentář z osobního profilu, který se týká podloketní opěrky a je určený pro každého hráče na španělu s nylonkami, kterého to může zajímat…

Abych celý experiment uzavřel pro hráče, kteří na španělky hrají holou rukou, což neznamená nutně klasiku, a uvažují o výrobě loketní opěrky. Během testování se vyloupnul důležitý parametr (tvar profilu), takže tady jsou v bodech poznámky:

1. Loketní opěrka má reálný vliv na rezonanci čelní desky ve středním až vyšším pásmu, je to možné prověřovat tlakem prstu poblíž lubu.
2. Nelze tam plácnout cokoliv bez úpravy obdélníkového profilu. Je nutné zbrousit okraj nad lubem, protože jinak Vám to (i když nepatrně) zvedne polohu lokte a rozhodí techniku úderů prsty, které jsou vycvičené na přesný úhel zápěstí. Začnete se ošívat, chlastat a proklínat osud.
3. Nelze lepit opěrku na okraj lubu nějakou pěnovou lepicí páskou, protože tím blokujete více místa na rezonanční desce, což oslabuje efekt doplňku. Já jsem nakonec zvolil 3 mm širokou a 1 mm tlustou podložku z kartonu, která ve spojení s vteřinovým lepidlem vytvoří pevný, ale stále dostatečně pružný distanční díl. Podložka je nutná, předpokládám, že samotná opěrka přilepená natvrdo na okraj lubu opět zbytečně tlumí (pohlcuje) vibrace.
4. Ano, je možné vyrobit ve finále opěrku ze vzácného tvrdého dřeva, jako to udělal Jim Redgate – pokud už člověk ví, co a jak a nemusí testovat tvary a funkčnost. Já jsem se tu dokončenou opěrku z lipového dřeva naučil hladit, laskat, jako se hladí kočka po hřbetě, uklidňuje mě to a téměř okamžitě jsem ji začal mít rád takovou, jaká je. Nechám ji tam, i když to byla původně maketa 🙂
5. Jo a – nakonec jsem všechno udělal stejně, jako to provedl Jim Redgate, není třeba zkoušet být chytřejší než Mistr, ztráta času 🍀

Hynek Stančík: Díky, sloužím lidu 🙂

ID: Já vím, už dříve jsem zkoumal Vaši profesní minulost 🙂

Hynek Stančík: Díky, jsem rád že to funguje

ID: Nickless zaujal!, pro mne nejvíc v kytarovce „Julia?“. On je typově něco jako švýcarský Albert Černý z Charlie Stright, ale trochu víc naléhavý v přednesu. Takoví borci by měli vyhrávat Eurovize, je to melodické, taneční, procítěné, nepodbízivé… a netrpí nouzí o šílené nápady 🍀 Možná měl Nickless natočit svůj videoklip s duhovým balónem v Praze, v den pořádání Prague Pride, to by rozhodně „pomohlo samotné hudbě“ a zároveň by mohla duhový balón odkoupit ruská ambasáda a věnovat jej zdarma jako raritu pro další ročníky 🙂 Dokážu si představit v roce 2026 na malém pódijku na špičce balónu napravenou premiéru Adonxe s eurovisním hitem „Kiss Kiss Goodbye“, v roce 2027 Anetu Langerovou s muzeálním kouskem „Křídla motýlí“, anebo v roce 2028 Nightwork s Viktorem Dykem a jejich světově proslulým bangerem „Globální oteplování“. Anebo Ewu Farnou v roce 2029, jak se objímá a líbá s propagátorkou LGBTQ+ komunity Dua Lipou, která za desetimiliónový honorář přijala už druhou nabídku z Universal Music k natočení krátkého padede s Ewou Farnou, tentokrát ve stylu penguins soft porna, na které je zvyklá ze svých vystoupení po celém světě a emocionálně působí na široké, tedy nejen intelektuální masy fanoušků.

PS: Viktor Dyk je skvělý zpěvák i herec! A komik, když se naskytne příležitost podpořit neustále zkomírající kariéru Jakuba Prachaře 🙂

ID: Hmm… píše se o tvorbě poezie, hurá! 🙂 Tereza Karásková: Jsou písně od Boha?… no já nevím, co to je od Boha? Jakože něco spadne shůry, komplet, v uzavřeném tvaru? Začnu špatně: Z Vašeho textu v bodě číslo 2., kde Nick Cave zmiňuje svoji inspiraci u Nabokova a Dostojevského, zmizela dodatečnou editací tato zmínka. Co to kurva je, Terezo, nějaká dodatečná cenzura textu, nebo co?? No to jste moc nevychytala.

Mám jednu takovou historku… v Čelákovicích existuje nádražní hospoda, taková zaplivaná putyka, kde jsem se kdysi dávno nalil a cestou domů jsem procházel jehličnatou álejí, asi tak 500 metrů. Zjevil se mi v tom pivním delíriu text básně, který jsem doma jen přepsal popaměti…

Šestiobkročný verš. A ano, existuje poezie, která padá shůry. Na Boha nevěřím, věřím na Vyšší moc, což bude asi totéž. Byl to výtrysk veršů, které zformoval dlouhodobý, virtuální vztah s lolitou, kterou jsem nikdy osobně nepoznal, jen jsme společně psali on-line básně, pár veršů já, pár veršů ona. Velká, ale nenaplněná touha 🙂 Je to něco od Boha? Není, je to jen pozemské snění. Ale spadlo to shůry dost zvláštním způsobem. Na to, že jsem v podstatě neměl po patnácti pivech příčetně vnímat.

Nick Cave díky své zmínce o inspiraci ruskými autory mne zaujal, jeho dílo neznám, ale mrknu na to. Má dobrý vkus, chlapec jeden americkej.

Jiri Sury: Akorát že to není chlapec jeden americkej, nýbrž chlapec jeden australský.

ID: Omlouvám se, moc toho o Caveym nevím, ale na jeho texty se mrknu, už kvůli zmínkám a příklonu k Nabokovi a Dostojevskému. Znal jsem jeho jméno jen letmo jako světoobčana, pracoval jako umělec v Evropě, USA a Británii. Svoji poznámku jsem napsal a dopisoval trochu rozhozený, to neva, stane se. Ale nemělo by 🙂

Tereza Karásková: Zdravím! Cave rozhodně stojí za pozornost a jeho texty také. Co se týče editace či citací v textu, nevím, co to bylo za šotka. Proti ruským autorům určitě nic nemám, ale v originálním textu jsem je vůbec nezmiňovala, ani necitovala jako inspiraci Nicka Cavea, nikdo nic needitoval. Nejsou ani v původním textu „are songs from God?“ ze kterého cituji. Je ale klidně možné, že je Nick zmiňuje jako svou inspiraci v jiném textu v Red Hand Files… to by mě celkem nepřekvapilo 🙂 A jinak… jo, verše někdy přichází dost zvláštním způsobem 🙂

ID: Občas je dobré říci „já nevím“! Neškodnými slovíčky se dá získat čas, čas je vzácný, je to svatební dar od Boha (berete si před Bohem zde přítomnou?… já nevím, berete si před Bohem zde přítomného?… já nevím). Dva vojáci v protilehlém zákopu:

· Chceš mě zastřelit?
· Já nevím. A Ty?
· Já taky nevím. Proč se vlastně pokoušíme vzájemně zastřelit?
· To nikdo neví, všichni jednají na pokyn nadřízeného. Když je někdo nadřízený, nikdy to není hodný člověk, je to poslušný pes.
· A kdo je ten nejvyšší, kdo určuje, jak se mají chovat psi? Někdo o tom přece musí rozhodovat.
· Ne, je to dáno od počátku Vesmíru, kdo koho má milovat, nenávidět, zastřelit, vygumovat z historie, nebo nakrmit – to ještě neexistovaly lidské bytosti, netobože vyspělejší mimozemšťané, existovaly jen černé a bílé kuličky. A kvantový svět, pochopitelně, způsobem, jaký současné široké masy nedokážou vnímat. Černé a bílé kuličky si jen představujeme, věříme na černé a bílé kuličky, je to náboženství a naše životy tak dávají smysl.
· Nevěřím, my křesťané takhle neuvažujeme. Dej a bude Ti dáno, přej a bude Ti přáno.
· Všichni lidé nejsou křesťané. Ty pse!

Začalo se střílet, padly dva výstřely, jedna kulka byla rychlejší. Ta moje 🙂

Ba ne, je to jinak… Oba vojáky zabili odstřelovači na dálku, dostali včelku do krku, vojáci v zákopu nedělali, co měli. Na pokyn nadřízeného měli jeden druhého zabít. Na pokyn, který vzniknul jako varianta v kvantovém světě. Vojáci nedělali, co měli, Terezo, protože to viděli jinak. Jiná varianta v kvantovém světě ❤

ID: Sorry, já ještě zareaguji na Vaši poznámku o tom, že „verše někdy přichází dost zvláštním způsobem“. I docela náročná, nepříliš rozsáhlá báseň může spadnout doslova shůry – pokud na ni dlouhodobě v myšlenkách nabíjíte, toužíte a představujete si zázrak, toužíte po štěstí a zejména po lásce. Ta drahocená báseň je pak forma katarze, ovšem darovaná Bohem. Stejně jako je laciný alkohol forma katarze darovaná Ďáblem. Drahocená báseň rozhodně nevznikne a nespadne shůry tím způsobem, že každé ráno si někdo sedne ke psacímu stolu a potí po střepinách lyrické křížovky. Když to pak hodíte napospas davu, sežerou Vás hladoví psi, nebo prostě nepřežijete jako Nohavica i peklo 🙂

ID: Mně se líbí způsob, jakým se Rosťa staví k tvorbě hudby. Leccos se může při vzniku nebo v zárodku skladby u různých autorů lišit, ale náhoda, ta perlička, hraje roli vždy. Perlička se může objevit třeba jen díky snění, ale i v rámci drillu, vyskočí jako maňásek. Ten seriál bude zajímavý už proto, že autor slyší zpravidla napřed melodii. Pro někoho je způsobem úniku triatlon, pro jiného jízda na kole, ale vždy se jedná o způsob, jak vypnout hlavu, ten tvůrčí drill, který ubíjí. Neustálé opakování je masakr svobodné vůle, ale lze tomu čelit zvyšováním houževnatosti. Psychická a fyzická houževnatost jsou spojené nádoby, jsou odlišné, ale jejich energie je sdílená, prosakuje z těla do duše a naopak… jak uvádí Rostislav Vacek 🍀

Tereza Karásková: Hrát u táboráku mi vždycky přišlo jako jedna z nejtěžších hudebních disciplín, byť to tak nevypadá.

ID: U táboráku vyloženě ne, většinou se vzájemně znáte a hrajete Honzu Nedvěda, kterého „všichni znaj“. Jeho písně mají obrovské kouzlo, o kterém se Grohlíkovi může jen zdát. Ale hrát poprvé na ulici před cizími lidmi, tam kde je velký provoz a jedete často vlastní tvorbu, třeba rovnou na Karlově mostě, přimět ty lidi, aby se zastavili a začali Vás vnímat, aby se alespoň zastavili, nebo dokonce přihodili do klobouku nějaké drobné. Na koncerty se předem kupují lístky a tleská se víceméně automaticky. I kdyby tam ten Dylan umíral 🙂

Anna Marie Schorm: Nastesti primo na Karlove moste je prisny vyber Bridge Bandu, takze tam normalni, s mistnim vedenim nesprizneny smrtelnik/smrtelnice hrat nesmi, cili riziko ztrapneni zde je nulove 😃

ID: Jasně, ale dnes to už není Karlův most, stejně jako Kofola není totéž, co jsme kupovali v sedmdesátkách v Jednotách. Dnes se využívají historické názvy značek, např. „Karlův most“, k pronájmu parcel na lukrativním místě. To nemá s výběrem Bridge Bandů nic společného, oni by to pronajali klidně i Sládkovi, kdyby si koupil vozembouch a opičku na rameno, a pořádně zacáloval 🙂

Já jsem se vrátil z vojny na konci roku 89′, zažil jsem Karlův most po několik let se vším všudy, taky nás policajti vyháněli, projížděli to tam v noci žigulíkem. Za Kryla by to byl odvoz na Barťák i těsně před 89′. Nedávno jsem viděl Vaši podobiznu na srazu Frontman, asi tři dny jsem si říkal – kdo to tam sedí? Ale stejně… v 89′ jste už na světě zřejmě byla, Anno Marie, ale na kačera na provázku, nebo kočárek s panenkou Vás tou dobou rozhodně tipuju 🙂 Přál bych zrovna Vám, abyste tu dobu před 89′ zažila jako týnejdžr nebo dospělák, asi byste ji ocenila.

ID: Ono je to svým způsobem velice zajímavý článek – protože krádeže „marketingových postupů“, což bývá často ryzí magie a o tom ten článek je, jsou základem současných obchodních úspěchů, kdy se stále méně klade důraz na kvalitní obsah (na to je třeba mít talent), ale stále více se vylepšuje jen obal – a ani to už zřejmě nepůjde jen tak ukrást, pokud Bill Finnegan vyhraje soud a vznikne precedens. Na tohle vykrádání kvalitní cizí tvorby, její modifikaci (pokud není rozebrána jen na součástky) a následný prodej pod rukou je v České republice jeden skutečně špičkový odborník 🍀 Příklad: Matlák složí průměrnou píseň pro průměrnou zpěvačku bez charismatu, ale na základě vykradeného scénáře textu z jiné, nepříliš známé písně, mírně modifikuje námět a narychlo dotvoří svůj rozdělaný, nicneříkající videoklip, aby vylepšil propagaci tuctového zboží, což je vlastně celé tuctové album. Ale ono to nakonec nevyšlo, protože prázdný obal je fake a hudební kritik se zdravým rozumem to ocení za pět. Dejme tomu za čtyři, aby nebyl vyloženě zlej 🙂

Veronika Dušková: Mě to prostě baví, protože je to uklidňující. Prostě se zavřeš do své hlavy a jenom si montuješ.

ID: Já jsem se chtěl slečně Duškové pochlubit, že jsem taky opravil jednu křídlovku. Našel jsem ji jako 11letý kluk na pionýrském táboře na Řehucí poblíž přehrady Šance-Řečice. Byla zahrabaná mezi nářadím v kůlně, měla totálně zdeformovanou tu rouru na konci a zarezlé, nepohyblivé písty. Použil jsem co bylo k mání – roxory, kladivo, siki kleště a petrolej. Trubka na připojeném obrázku je pouze ilustrativní, ale byl to přesně ten typ, není zdaleka tak poničená, jako byla ta moje. Vyklepal jsem rouru, rozchodil mechaniky a dostal z toho s plnou hubou petroleje okamžitě tón, plus nějaký další, když jsem mačkal nazdařbůh klapky, a když jsem je zmáčknul blbě, jenom to chrochtalo a bublaly sliny. Tón jsem vylepšoval a když nás přes víkend navštívili rodiče, zaujal jsem taťku pionýra ze sousední budky, který mě pochválil a napsal mi prstoklady na jeden a půl oktávy, chromatiku. Do příštího týdne jsem to dával. Říkal, že to ještě neviděl, ale já vím, že to jako Davis nebylo. První písnička, kterou jsem se naučil, byla Pohádky z mechu a kapradí, a druhá taková ta klasická večerka… tá dá dá, tá dá dá, dá da da da dá. Miluju trubky a jako velký kluk jsem si koupil čtyřpístový kornet. Jen tak z legrace, byl moc hezký, ale to už jsem leccos dal přes dvě a půl oktávy, i když ten nástroj není pro mě, nejsem dost černej, ale to Týfa taky nebyl ❤ Píšu, abyste v tom tady nebyla sama. Filmy jako „Básník smutných tónů“ nebo „Miles Ahead“ znám nazpaměť. Umíte se s trubkou v ruce hezky usmívat, je jasné, že vás trubky taky baví 🙂

ID: Existuje takový film o životě skutečného jazzového pianisty Luca Florese, Solo Piano. Jeho speciální dovednost nezapadá do ani jednoho z pěti bodů, uvedených v článku. Na přijímacích pohovorech mu komise uložila zahrát z listu ukázku, jednalo se o Preludium Op.3: II. Lento v Cis moll Sergeje Rachmaninova, kteroužto partituru údajně nikdy neviděl. Je těžko uvěřitelné, jakým způsobem, včetně famózního přednesu, to zvládnul. Ale dejme tomu, že existují věci mezi nebem a zemí, je to reálný autobiografický příběh bez příkras. Způsob, jakým Flores ve filmu pak vychytával do not free-jazzovou nahrávku Buda Powella, je proti tomu Rachmaninovi už jenom snadná hříčka. Celý film se těžko sháněl v cloudech už v minulosti, ale tady je SD kopie i s externími titulky (Film / titulky), pokud by měl někdo zájem shlédnout příběh o člověku, kterému by mohl konkurovat skutečně snad jen Mozart, který je nepochybně hudební génius, ale taky občas považovaný za cvičenou opici, číst noty uměl dřív než psát a pořádně mluvit, měl prostě přísného tátu 🙂

(oficiální text distributora) … Piano Solo je dechberoucí příběh skutečného života jazzového pianisty Luca Florese. Tragický osud jej zastihne již jako malého, když je v Africe svědkem automobilové nehody, při které zemře jeho matka. Od té doby v něm hlodá pocit viny za onu tragédii – a ačkoliv z jeho strany k žádnému provinění nedošlo, citlivého muzikanta bude tato drsná zkušenost pronásledovat po celý život.

ID: Projel jsem obě alba – Elsewhere a Flesh & Soul. Nika je velice nadějná hudebnice, má pod kontrolou svůj hlas, dotahuje tóny se skvělým ocáskem, kdy i v posledním záchvěvu zazní nějaké slovíčko z příběhu, skoro jako Billie Eilish 🙂 Jako hudební skladatelka nic nového nepřináší, jen navazuje na zavedený proud, je příliš mladá na vlastní názor, ale navazuje excelentně. K tomu jazyku – ono se říká, že když se stydíš říct dívce, že ji miluješ (dívky to říct chlapci umí bez vytáček!), řekni jí to anglicky „I love You“, můžeš za ten cizí jazyk schovat svůj stud, můžeš z toho pak snadněji vybruslit a tvrdit, že si děláš srandu. Já bych dodal, že když nemáš v písni co říct rodným jazykem, řekni to anglicky a zkus se tvářit, jakože sereš mramor (cituji Mozarta), mnoho Tvých vrstevníků pak nebude zkoumat co říkáš, ale jak to říkáš.

ID: Vysoká kvalita představených hráčů! 🍀 To jsem ani nevěděl, že plechové nástroje je třeba vůbec popularizovat, Chinaski bez nich zkraje nedali ani ránu. Vojta Dyk, Laura a její tygři a další. Nejen studiové kapely z odcházející éry od tradičních těles až po pop-art, to by bez dechů vůbec nefungovalo, nebo jen lacině. Doma i ve světě. Jenže plechové nástroje jsou na zvládnutí velmi těžké, pokud někdo míří k profesionálnímu výkonu, a bez výuky na školách se to vůbec neobejde. Vím jen o lidech s klarinetem (i když tohle je dřevo) a saxofonem, že to dávali jako samouci. A já jsem se naučil hrát pokoutně na čtyřpístový kornet v C ladění, strašně se mi ve výloze na Jungmaňáku líbil, tak jsem musel 🙂

Kornet v C ladění se čtyřmi písty je méně obvyklý, ale existuje. Často se setkáváme s kornetem v B♭ ladění, ale kornet v C ladění se čtyřmi písty se používá například v orchestrech nebo při sólových vystoupeních, kde je potřeba specifický tónový rozsah a ladění. Zní o tón výše než kornet v B♭ ladění. To znamená, že když se hraje tón C na kornetu v C ladění, zní jako tón D na klavíru. Čtvrtý píst u kornetu obvykle slouží k rozšíření tónového rozsahu směrem dolů a umožňuje hrát hlubší tóny. Umožňuje také přesnější intonaci v některých polohách. Kornet má obvykle rozsah přibližně dvě a půl oktávy. Konkrétní rozsah se může lišit v závislosti na konkrétním nástroji a hráči, ale běžně se udává od fis (f#) pod středním c (c1) až po c4 (čtvrtá oktáva c). Někteří zkušení hráči mohou s kornetem dosáhnout i vyšších tónů. Je to transponující nástroj, což znamená, že psaný tón se liší od znějícího tónu.

Zdeněk Neusar: Sociální sítě zahltil nápor srdceryvných komentářů, které se věnovaly tomu, že Dua Lipa na svém úterním koncertu v pražské O2 areně česky zazpívala skladbu Na ostří nože od Ewy Farne. Včera tomu Dua nasadila korunu tím, že Ewu přímo pozvala na pódium. Je to skvělý marketing a práce s fanoušky – a také gesto, které rezonovalo napříč bublinami. Dua Lipa něco takového nedělá poprvé. Už dříve vzdala poctu AC/DC v Austrálii, Lorde na Novém Zélandu nebo Enriquemu Iglesiasovi ve Španělsku. Ale duet, živý a autentický, zůstává výjimečný. A že se odehrál právě v Praze, kde se podobné symboly nasávají s obzvláštní citlivostí, dává smysl.

… Nešlo o autenticitu jako náhodu, ale jako rozhodnutí – a výsledek byl prostě krásný.
… Je to zároveň i příběh o tom, že dlouhodobá, poctivá práce se vyplácí.
… když se spojí talent, dlouhodobá práce, lidskost a správný okamžik, může se zrodit něco opravdu výjimečného.

Adam Pakosta: „A jak to máte vy? Co vám při nahrávání vokálů nejvíc pomáhá?“

ID: Původě jsem si myslel, že nahrávat zpěv společně s nástrojem je chyba, amatérský přístup. Není to pravda. Kytarový part je možné zjednodušit, proložit kilama a doprovázet se triviálně, ale tu kytaru musím při zpěvu držet v ruce a teprve později nahrávku doplnit (mix) o nástrojovou hru se všemi nuancemi. Uvedu celou řadu příkladů, kdy skutečně autentické nahrávky songů jsou nejlepší, když se zpěvák alespoň zlehka sám doprovází. Dobrým příkladem je scéna z filmu „Zrodila se hvězda“, kde Bradley Cooper přitáhne do studia piáno, aby to Lady Gaga dala s citem. Úmyslně oddělené vrstvení stop vždycky přizabije výraz. Pokud máte rovnou interpreta, který doprovod povede svým feelingem, pak není co řešit. Tak trochu začarovaný kruh, to všechno 🙂 Ale úplně nejlepším příkladem je Israel Kamakawiwo’ole. Nebo Marta Kubišová s Modlitbou pro Martu, kde není žádný groove, žádný beat, skladbu táhne jen procítěný zpěv.

Adam Pakosta: Máte pravdu, nedokážu si představit, že bych třeba s panem Hutkou, nebo s Ivanem Hlasem nahrávali zvlášť kytaru a zvlášť zpěv 🙂

ID: … nebo Elton John, Lenka Filipová, Elvis Presley, Ray Charles, Vlasta Třešňák, Vladimír Merta, Zdena Lorencová, Karel Kryl, Ivan Mládek a další, kteří mají svůj nástroj doslova vypálený do DNA. Ivan Hlas staví své songy jako hudební čísla s kytarovým doprovodem v centru, a je v tom velmi dobrý. Jaroslav Hutka pouze deklamuje poezii v rozmezí několika tónů, jako se moduluje lidským hlasem při hovoru, podobně jako Vysockij nebo Okudžava, jen bez patosu, ale máte pravdu, Adame, bez nástroje v ruce by Hutka s publikem „nepokecal“ a nedal to tím svým krásným, unyle přesvědčivým způsobem 🙂

„Yout left hand is what you know, your right hand is who your are“
Leon: „Tvá levá ruka je to, co víš, tvá pravá ruka je to, kým jsi.“

Frontman: Na firemním YouTube kanálu známého obchodu Norman’s Rare Guitars se objevilo video, jehož hlavní personou je zpěvák Machine Gun Kelly (MGK), jenž se podělil o historku z luxusního Ace Hotelu v centru Los Angeles, kde se společně s kapelou v minulosti ubytoval před jedním z koncertů. Pokoje vyhrazené muzikantům byly už před jejich příchodem posety nejrůznějšími dárky a v rohu stála také akustika Martin, která měla na čelní ozvučnici vytištěný nápis „Your left hand is what you know, your right hand is who you are“ – starý citát týkající se hry na kytaru, jehož autorem je pravděpodobně americký bluesový kytarista, skladatel a zpěvák Reverend Gary Davis (1896-1972).

ID: Je to pro mě velice důležitý článek. Když se během posledních tří let někdo zeptal „co děláš, na čem pracuješ?“, odpověděl jsem, že to nestojí za řeč, nuda. Zlepšoval jsem 5-6 hodin denně pouze techniku hry pravé ruky (hraju v pravém gardu holou rukou), nestíhal jsem, co bych potřeboval, nastoupilo zapojení malíčku do hry na souzvuky a arpeggia, typický kytarový úder přes všechny struny mi dnes už skoro nic neříká, vyjádřil jsem podrobnosti nejednou na jiných místech. Věděl jsem, co dělám, ale nedokázal nikomu vysvětlit, proč to dělám. A pak Leon přidal na Frontman takový nenápadný článek. A najednou bylo jasné, že blázen nejsem 🍀

ID (Fb Frontman): Kytaru jako suvenýr s citátem bych neukrad, to je divný nápad, ale vypadá to lákavě, protože citát je famózní! Škoda, že podle reverenda Garyho Davise platí jen pro hráče v pravém gardu… ale on to jako moudro asi nechtěl komplikovat, anebo to levoruké Martiny mají vytetované naopak 😃

V minulosti jsem svůj původní komentář pod tímto článkem odebral, protože mi připadal příliš osobní. Teprve dnes mi došlo, jak hodně Marek Bero ví, o čem mluví. Jeho postřehy jsou dobře míněným varováním, ale moje poznámka má také dobré důvody pro zveřejnění. Ono to tak trochu souvisí s mým prvním veřejným „zápiskem samomluvy“, neboli monologu.

Nicméně závěrečný odstavec autora článku je stručný, ale všeříkající…

Marek Bero: Myslím, že přesně tohle může být problém „overqualified“ hudebníků. Pokud bezpodmínečně vyžadujete určité standardy, jasný plán, profi přístup a náležité ocenění své vysoce kvalifikované práce, může se stát, že žádnou nedostanete. To ale neznamená, že máte brát všechno, nemít standardy nastavené vůbec nebo hrát zadarmo. Každopádně, v hudbě za vás mluví pouze vaše umění a pokud lítáte dostatečně vysoko, tyhle přízemní záležitosti vás úplně minou.

ID: Marek Bero nevaruje, jen říká: Uvažujte přesně, pokud chápete, že čas je vzácná věc.

Frontman: Moc přemýšlení škodí. A v hudbě to platí asi ještě víc.

ID: Článek, jak to říct?… (Marek) Bero je Borec, téma zaujalo, ale vnímám v rámci textu protimluvy – co odstavec, to protimluv, je to psané filištínsky.

Fiktivní příběh (původní komentář)…
Pracovitý Adonis přemýšlel a jednoho dne si koupil lopatu z extrémně kvalitních materiálů, které se používají v kosmonautice. Řekl si o práci na stavbě u slavného Alberta, protože se naučil nejrychleji ze všech lidí na světě prosívat písek přes síto, jednalo se o kaskadérský výkon, za který očekával adekvátní plat a Nobelovu cenu. Lemra Pepek to udělal pomaleji, za mnohem menší vejplatu, standardně a bez rizika psychického zhroucení a snahy inspirovat nebo donutit ostatní lemry Pepky ve stavebním oboru odvádět kaskadérské výkony, protože věděl, že o prosívání písku nebo práci lešenářů nejde tolik, jako o to přidat se do party a postavit krásný, nadčasový dům ve stylu e=mc2 podle plánu slavného Alberta.

Není mi jasné, proč Adonis, který má „ohromnou techniku a zásobu nápadů“ (jako skutečně?) hledá práci v podřízené pozici u jiných, namísto aby si vymyslel a postavil vlastní dům, když o know-how ani geniální nápady nemá nouzi, tzn. o to jediné, co se například v hudební branži vysoce cení. Místo toho se raději zašije na hajzlíku nebo v kuchyni a věří, že něco Vymyslet je mnohem méně důležité, než to Vyrobit v rekordním čase lopatou. A také až na to, že něco vymyslet se nedá naučit, s touhou myslet se člověk musí narodit.

Frontman: SoundCzech opět otevřel sérii výzev, které propojují české muzikanty a profesionály s Evropou – ať už vyrazíte do Berlína, Dublinu nebo Šibeniku, nebo sami pozvete svět k nám.

ID: Tak to je skvělý článek, pane Neusare! ❤ Ještě tak najít v aktivitách SoundCzech nějakou škvírku i pro snílky, kteří hudbu a songy pouze tvoří a zavedeným mainstream pořádkům se vyhýbají obloukem. Ale na konci je větička „systémová podpora lidí, kteří hudbu dělají – a chtějí ji dostat dál“. To se dá vykládat všelijak, žejo… i když asi nee, fňuk.

Hrokop Poloubek (alias Prokop Holoubek): Dokud to nezkusíte, tak se to nedovíte.

ID: „ … a nezapomeňte na světla“. V Tereze Karáskové se vystudovaný architekt nezapře 🙂 „Jaké jsou vaše nejoblíbenější covery?“…

• Petr Muk – Stín katedrál (Václav Neckář), Bon Soir Mademoiselle Paris (Petr Janda), Oh L’Amour (Erasure)
• Lenka Filipová – Zamilovaná (Francis Cabrel)
• Whitney Houston – I Will Always Love You (Dolly Parton)

Honza Mrlík: Wicked game – HIM (Chris Isaac), Sweet dreams – Marylin Manson (Eurythmics)

ID: Anička Dajdou – Thank You (Dido), Metallica – Jožin z bažin (Ivan Mládek), Petr Pavel & 5tikoalice voice – [: Pec nám spadla :], kdopak nám ji opraví (česká lidová píseň)…

Honza Mrlík: Aha…

ID: Já jsem si tedy našel Mansona, jak skřehotá a probublává Sweet Dreams. Vím, že je to vzdělaný člověk, ale koho přesně chtěl nebo se mu podařilo oslovit, dodnes nechápu. Ale chápu, že s takovým gulášem je možné prorazit mezi spodinou třeba v USA, začít mávat americkou vlajkou a udělat dojem v Evropě, jako to udělal Zappa, Patti Smith a další, jim podobní lůzrové. To jsi přece pochopil, že já jsem na špičkový pop-art, Honzo, je to nejtěžší komerční disciplína, buďto všechno, nebo nic… hit nebo propadák, nic mezi tím. Aha…

ID: Wicked Game – HIM, skvělé, na koncert bych zašel.

Honza Mrlík: Ta verze od Mansona byla použita i v seriálu prestižních přírodních dokumentů tuším od BBC, tak to asi podle nich škvár není.

Honza Mrlík: Zapoměl jsem zmínit předělávky od M.Rotrové Lásko voníš deštěm a J Schelingera Šípková Růženka

ID: Samozřejmě, Rottrová! Oba dva ❤ (+ Kůň bílý pádí vlaku vstříc, Maryla Rodowicz). Helena Vondráčková má těch úspěšných coverů milion.

Honza Mrlík: Já měl na mysli především způsob úpravy té věci. Tu syrovost… Jsem převážně metalový i když „kumštprocesu“ se účastním jako textař folkrockové kapely.

ID: Tublatanka je taky metal a Ďurindu zbožňuju. Folkrock? Takže něco jako Marsyas, což ale byla první liga? Tak to musíš mít metal jen jako koníček, řekl bych 🙂

Honza Mrlík: Tak Marsyas je top. My valaši to máme zaměřené trošku jinak. Z metalu si vyzobávám jen nejchutnější třešínky které mají jak říkám nezaměnitelný ksicht a oslovují mě do hloubky ne jen povrchně. Žádný mainstreem…

ID: Ve Vizovicích jsem si koupil v roce asi tak 1983 z druhé ruky svoje první kytarové kombo – Peavey Deuce za dvacet litrů, bylo to tehdy dost peněz, lampové s pružinovým hallem, 2×Celestion, hrálo skvěle. Cestoval jsem za tím skvostem autobusem z Ostravy světa kraj. Takže znám to Valašsko pouze z jediného výletu. A pak ještě jedna Jízda králů, medovice a totální kolaps v letním parnu 🙂 Valaši sú ostří hoši, na té Jízdě králů najížděli na koních do turistů na chodníku a dělali naoko sprosté narážky. „Májka z hájku“ od Plavců byla moje nejoblíběnejší písnička na pozdějsích vandrech, prošlapal jsem toho dost, ale po Čechách. Napsal jsi to stejně, jako bych to řekl i já – hudba je jenom jedna, dobrá nebo špatná. Taková, co má ksicht nebo koule, a taková co to nemá. Jedno jestli metal nebo klasika.

Honza Mrlík: Tak zrovna v té době jsem se tam se svojí propiskou připojil k nově vznikající kapele a pokoušel se o první bratelné výplody. No a jsem tam doteď… 😅 Jinak jízda králů se týká slovácka, horňácka a tak. To je od Zlína na jih. Ale v poho, je to složité… 😉

ID: No a pro moje potěšení – hoď tady nějaký text, báseň nebo hudební. Ukaž to, já mám kousky na osobním webu 🙂

Honza Mrlík: Mám pocit, že náš pokec by se měl přesunout jinam. Třeba messenger?

ID: Klidně, já bych se s tím ale nemazal, povídal bych si veřejně 🙂 Ale jak říkám, klidně Messenger.

Honza Mrlík: Koho zajímá naše povídání… Ještě jedna možnost… Pár věcí mám na svém webu www.jamartovyvjeci.cz

ID: Mrknu o půlnoci, teď musím prohánět prsty po hmatníku a navečer zahnat slepice do kurníku 🙂

ID: Kámo, my jsme na stejném břehu, cítím to, ale právě proto si nebudeme věšet bulíky na nos. Manson není žádný blbec, četl jsem o něm docela dlouhé pojednání, chtěl jsem mu lépe porozumět. Fajn, dělal background do nějakých BBC dokumentů, kde se sčítají dojmy nejen z hudebního dokresu, ale rovným dílem z obsahu filmu, platí to o jakémkoliv natočeném filmovém díle. Jako sólový umělec je pro mě Manson nestravitelný. Jako přítel to ale může být skvělý a zábavný člověk. I pro mne není BBC žádná stoka, sleduju jejich produkci s velkou oblibou. Píšu delší text, abys pochopil, že jsem Tě nechtěl urazit jen proto, že máme na jednoho maníka odlišný názor 🙂

A zbytek rozhovoru, spíš mého monologu, jen pro přátele z osobního Facebook profilu… dobře jsem si naběhnul ❤

Anna Marie Schorm: Když někomu, kdo ani nemá hudební sluch a k muzice nemá vřelý vztah, koupíte drahou kytaru, nástroj s velkou pravděpodobností skončí pohozený někde v koutě.

ID: Teprve po pěti dnech velkých muk, co bych mohl na Frontman napsat, když už se konečně objevil další, stále ojedinělejší poetický článek, a když naprosto nechápu, jak se může dětem vnucovat hudební nástroj jako dárek, tak mi došlo, že je to vlastně můj příběh. Protože hudební nástroj jako zcela nevhodný dárek pro holčičku může být ten nejlepší nápad! Má to jen malý háček – ta holčička musí mít bratra, pořádného gyzda, urviše, kterému nikdo nic nekoupí! Roztomilým holčičkám se kupuje úplně všechno 🙁

Moje sestra je vinna ve všech čtyřech bodech závěrečného líčení státní návladní – Anny Marie Schorm. Za hru na hudební nástroj by měla jít do basy, nebo slíznout alespoň podmínku a doživotní GPS obojek nad kotníkem… ale byla osvobozena. Protože měla bratra, který jí kytaru krad, dokud nedostal svoji první červenou gibsonu ve dvanácti letech, aby mohl doprovázet ve školním sboru. Prvorepublikové pianino Bechstein, černé jak bota, zdědil po matce, celopancíř, nechali ho zrepasovat a deratizovat. Bylo to skvělé pianino. Byl to skvělý dárek.

Zdeněk Neusar: Jak se vám líbily včerejší Ceny Anděl? Stávající podoba Andělů jako „mainstreamových hudebních cen s přesahem“ dává smysl 👏

ID: Dává to smysl. 500 lidí z hudební branže hlasovalo o nominacích a vítězích, a tak je to třeba brát, Andělé nejsou o kliknutí pro každého, kdo má přístup k elektronickým formulářům. Dost věcí bylo na letošních Andělech správně a pokud bych já někomu přispěl svým hlasem jinak, jen tak pro zábavu, tak bych posunul výše Rozálii a Annet X. Viktor Sheen je i můj černý kůň (komentář), jeho texty na Impostor Syndrom jsou obsahově srovnatelné s Katarzií, i když každý to válí v jiném žánru, společného mají jen tolik, že si rádi „zamumlají“ a jejich texty si musím zároveň číst. Velice potěšilo uvedení do Síně slávy Ivana Mládka, protože ten po sobě zanechal po desetiletích v mainstreamu obrovský zásek. Obrovský a všeobecně ceněný! Partička moderátorů byla exklusivní a svezli se s nimi i Mikýř nebo Tonya Graves. Formát českých Andělů mi začíná připomínat letošní slovenské Let’s Dance, kde to dělají z hlediska produkce velice dobře, svižně a koukatelně, Eva Burešová tam bojuje jako lev, především díky Matyášovi Adamcovi, který patří do taneční extraligy. Nic nehodnotím, drobné sporadické momenty přehlížím.

A závěrem slovo zasvěceného muže…

Josef Vlček: Andělé to mají jednodušší. Hlasuje zhruba pět stovek lidí, kteří patří do oboru, a i jejich prověřování je tak neskutečně přísné, že by se za něj nestyděla ani inkvizice nebo Národní bezpečnostní úřad. Nesmějí hlasovat pro díla, na kterých se podíleli, byť jen sebemenší možnou měrou. Dovedete si představit, jak těžké je to třeba pro pracovníky nahrávacího studia Sono, v němž obvykle vznikají nejlepší nahrávky roku?

Adam Pakosta: Každého z nás někdy napadlo, jaké by to bylo, kdybychom se mohli vrátit v čase a začít svou kariéru od znova. Tentokrát ale být vybaveni všemi těmi zkušenostmi, které jsme na své cestě získali. Co bychom udělali jinak?

ID: Co bychom udělali jinak, kdybychom se kouzlem, vybaveni současnými vědomostmi a dovednostmi, vrátili do bodu nula (From Zero 🍀)… nic bych nedělal jinak, jen bych měl radost, že jsem získal dvakrát tolik času na rozvoj. Tehdy jsem nevěděl, a nikdo to jako děcko nevěděl, že o ten čas jde nikoliv především, ale dost hodně 🙂 Článek je postavený parádně a není jen o zvukařích. Kromě toho, že se můžete něco dozvědět, taky docela potěší, že Vám Adam nezávisle potvrdí, co už víte, ale rádi pochybujete. Jako každý člověk.

Milan Šefl: V hudebním světě se Monika Klementová pohybuje přes dvě desetiletí. Poskytovala PR a marketingové služby pražskému Paláci Akropolis, festivalům Hip Hop Kemp nebo United Islands of Prague, pracovala i v české kanceláři labelu Mute Records. Od roku 2017 působí jako projektová koordinátorka hudební kanceláře SoundCzech, jež má nelehký úkol – podporovat a propagovat české kapely a interprety v zahraničí, poskytovat jim odborné vzdělání a propojovat je s mezinárodní hudební scénou.

ID: Páni!… tak Monika Klementová, moje spřízněná duše v marketingové sekci AAA AUTO PRAHA okolo roku 2000, pracuje v současné době na pozici projektové koordinátorky pro exportní hudební kancelář SoundCzech. Bingo! 🙂 Hned se dejchá líp.

Kapelní logo nemám, ale v roce 2008 jsem dostal v détépácké firmě požadavek na skicu jakéhosi header (záhlaví) pro propagační materiály akce Jazz Open Ostrava, kde můj milovaný „old school style“ neprošel 🙂

Jan Sládek: Investice do profesionálního záznamu je jako budování základu domu. Nemusíte hned mířit na Grammy, ale vybudování solidního základu vám umožní růst a experimentovat bez pocitu, že vás technická nedbalost srazí ve chvílích, kdy máte největší chuť tvořit.

ID: Tahle poznámka autora článku projíždí do hlavy jako nůž do másla. Takže udělat pro věc v každé chvíli, co okolnosti dovolí, ale vědět, že to půjde, a bude nutné časem i vylepšit.

ID: Je to dost přesně vyvážený článek!

ID: Parádní diskuze. Já jsem si dodatečně vytvořil takový konstrukt, aby bylo čitelnější, na kterém břehu stojím. Nestojím na žádném břehu. Ondřej Bezr předložil text o extrémně slavném hudebníkovi, který je směsicí zasvěcených a objektivních informací, doplněných osobními připomínkami. Já tyhle dvě roviny dokážu rozlišit a oddělit. Může se stát malý zázrak, že s nějakým publicistou navážu vroucí „duchovní vztah“, přestanu být ve střehu, protože potvrdil, protože si získal moji důvěru a má na to, aby mne ovládal jako fanouška, zcela se vůči jeho názorům otevřu, je to ideální stav, postačí mi pak jeho vlastní kritické myšlení a svoje vypínám, je to nirvána 🙂 Může se stát malý lapsus, kdy osobní poznámky v bazarové kvalitě přestanu vnímat, ale nadále budu sledovat profesionální část práce, protože souzním. Může se stát faux pas, kdy nějaký hochštapler pronikne do mediálního prostoru jako grafoman, aby znesvětil kostel a nasíral věřící. A není pravda, že jen tak zhebne.

Franz Kafka (Aforismy): Levharti vtrhnou do chrámu a vychlemtají obětní nádoby; to se stále opakuje; nakonec to lze předem odhadnout a stane se to součástí obřadu.

ID: „Dost přesně vyvážený článek“ je jako problém s vyvažováním kola – žádné kolo nelze vyvážit dokonale, ale je možné ho vyvážit dost přesně. Pokud vytvořím směs objektivních informací a osobních poznámek, které vzájemně vybalancuji, pak jsem napsal „dost přesně vyvážený článek“. A to se Ondřeji Bezrovi v aktuálním sloupku povedlo velice dobře, jakože Erica Claptona považuji za hudební ikonu, ale nechtěl bych žít jako on, za většinu průserů na životní pouti si mohl sám. Ale proč na to upozorňovat a kazit si vánoce, pokud případně sami víte, jak těžké je rozvinout vlastní talent a někam to dotáhnout. Myslíte si, že Kristus neměl prdel od hoven, dokud si ji neutřel? A je o tom nějaká zmínka v Bibli? Není. Protože Bible má být krásné umělecké dílo a zdroj inspirace.

Zatímco Anna Marie Schorm odkazuje v Fb diskuzi na svůj dřívější článek…

Anna Marie Schorm: Letos v dubnu jsem si na dalším z tradičních koncertů J.A.R. v pražském Lucerna Music Baru připadala trochu jako pokrytec. Jsem totiž ochotná těmhle „zlejm starejm dědkům“ odpustit i dost šovinistické či sexistické výroky – jen proto, že jejich muziku jinak žeru i s navijákem a spousta textů mi přijde v pohodě. Jak je ale možné, že to, co mi jindy vadí a vytáčí mě to doběla, těmhle týpkům klidně odpustím a vesele na jejich hity křepčím? Pojďme se dnes zamyslet nad různými strategiemi, jak se vyrovnáváme s tím, že někteří naši hudební hrdinové mají poněkud problematické názory.

ID: Já tam paralely s vlastním způsobem myšlení vidím, ne ve všem, ale je jich dost. Ukazujete mapu, s tím, že rozhodovat se nakonec musí každý sám, co podnikne s klidnou hlavou, nebo ze zoufalství nad ztrátou, nic jiného nefunguje. Cesty se pak mohou spojit, nebo rozdělit, nebo tak různě, ale zřejmě nic mezi, buď černá nebo bílá. Vždy je to ale postupný proces a tady platí další pořekadlo, že jednoho dne pohár vína přeteče. To se ale nikdy nestane naráz, zasažené pouto musí projít procesem jakési hniloby. Je to tak se vším, než strom ve větru nakonec padne. Je to dobrý článek, protože obsahuje výrazná stanoviska, ale v ničem nenavádí.

Sakra, dobře… je to kratičký článek, okomentovaná zpráva IFPI, ovšem nabitý dost zásadními informacemi, především v závěru, tučným písmem.

„Podle organizace se hudební společnosti snaží využít AI k podpoře kreativity a lepšímu propojení s fanoušky. Zároveň ale varují před zneužíváním autorsky chráněné hudby k trénování AI modelů bez souhlasu vlastníků práv.“

Pokud se dnes zabývají AI algoritmy vykrádáním nikoliv obsahu, ale FORMY originálních nahrávek, což je ta důležitější součást hudby, často i doposud nelicencované oficiálně přiznaným autorstvím – pak já říkám, že touto činností se už mnohem dříve zabývali (a dodnes zabývají) především živí lidé, jsou to šedé eminence a mají vliv. A dokáží to mnohem účinněji, než počítačové algoritmy. Takže mám to chápat tak, že odosobněný počítačový algoritmus je z právního hlediska nepostižitelný, na rozdíl od živých „pirátů“? Má to být jen strohé oznámení a varování, aby se nic nezveřejňovalo v komunitách, protože nějaké copyrajty jsou k ničemu, protože se ve finále všechno svede na AI a ani pozdější spory pak nepovedou k ničemu? Kde nic není, tam ani smrt nebere… ale kde je něco, co za nájezdy stojí, tam se „krysám“ daří ❤

PS: Streaming pro obří firmy více vynáší, protože se na platformách stále více zpoplatňuje. To je ten reálný a prostinký důvod nárůstu tržeb, žádná magie. Také platí, že AI mohou být skvělým nástrojem pro tvorbu i propagaci… samozřejmě – pokud se jedná o marketingovou propagaci a tvorbu vizuálů, max. laciného obsahu, ale nikoliv pro tvorbu formy, originálního rukopisu, kde adidas se čtyřmi pruhy nikoho nezajímá a většinou, nebo spíš stoprocentně ten originál loupežník akorát tak podělá. Jenže něco málo se svým plagiátem taky vydělá, a o to mu jde, nemusí pršet, stačí když kape 🙂 🍀 Dávám Enter.

Streaming žene český hudební trh vzhůru, boduje také Vladimír Mišík
Tento článek navazuje na předešlou zprávu o vývoji světového hudebního trhu.

Redakce: Již od svých prvopočátků se hudební vydavatelství snaží plnit sny umělců. I když se ekosystém kolem nás neustále mění, je to i dnes náš cíl číslo jedna,“ uvedl Tomáš Filip z Universal Music. Petra Žikovská z ČNS IFPI k aktuálním trendům dodala: „Umělá inteligence a hudba mají synergickou budoucnost, kde licencování spolu se závazky k transparentnosti odemykají mimořádné příležitosti. Bude však zásadní nastavit jasné právní mantinely tak, aby umělci a jejich kreativita nebyli umělou inteligencí zneužíváni.

Když někdo píše o muzice, a neschází mu novinářská sebejistota, a zkušenosti, a není zatížený minulostí umělců, kteří se stejně dopouští jen toho, že usilovně hledají sami sebe, a ani systému a nemá klapky na očích, a zřejmě je nikdy mít nebude… protože to by byl nejhorší způsob, jak promarnit život 🙂 Frontman & his boys and girls!

Zkusím jen tak pod čarou připíchnout poznámku… „A jaké další nešvary dokážou zkazit zážitek z jinak dobré muziky vám?“

K živému vystoupení patří publikum stejně, jako recenze nebo komentáře k videoklipům, obojí a v obou případech je neoddělitně spjato v jednom prostoru, koncert pro živé publikum a videoklip pro virtuální publikum. Živé koncerty a videoklipy jsou dva odlišné světy. Celá řada rušivých momentů při tvorbě videoklipů odpadá, všechno je vyleštěné k dokonalosti studiové nahrávky na hranici schopností umělce, a často i přes tuto hranici, plus bonus z filmařské práce, záměrně se vytváří iluze. Já videoklipy miluju. Takže zážitek mi mohou zkazit jen připojené dehonestující články nebo komentáře, i když se jim mohu vyhýbat snadněji, než odcházet z koncertu, za který jsem zaplatil nemalé částky. Jenže místa pro život na sítích, jako je například Frontman a několik dalších, má člověk taky rád, a často hodně 🙂 Na rozdíl od koncertů jsou věčné a člověku se nechce odcházet středem na protest, aby u toho (článku nebo komentáře) nebyl. Bývá to ale občas nejlepší řešení, jak se vyhnout setkání s ďáblem, přestože je člověk společenský tvor a rád si pokecá.

Frontman: 🤔 Dává vám to smysl?

ID: Jako možné to je, i když si Leon dělá nejspíš srandu… protože Japonci mají nejlepší elektronické silikonové panny na světě, zejména ty s mechanickými dlaněmi, jak jsem slyšel. Nákupní cena sexydolls je v řádu stovek tisíc CZK, je to velký byznys, vedlejším produktem sexydolls byla také umělá inteligence, která mmjn. skládá hudební texty a realisticky animuje videoklipy. Už proběhly i svatby pod sakurami a pokud vím, v Japonsku klesá natalita. Tak proč by to japonští samurajové nezkusili i na klavíristy nebo dirigenty, když už tu technologii mají a lidé si myslí, že ji potřebují 🙂 Víte o tom, že Japonci jsou aktuální mistři světa v baseballu? Nikoliv Američané, ale Japonci… používají robotické dlaně při nadhozu a robotické paže při odpalu. Asi by to ocenili i bubeníci, cimbálisté nebo všude tam, kde se nepoužívá vibráto. Vibráto(r)… to jsme se dostali zpátky kruhem k těm sexydolls. Svět je malý 🙂

Úplně odbočím – v minulosti jsme v diskuzi s Marty Palounkem probírali všelijaká šidítka na cvičení pro muzikanty, resp. kytaristy – tak jako vedlejší produkt svého dnešního čmuchání po netu jsem na jednu takovou hračku u Thomanna narazil, dvanáct stovek, to jde 🙂

Podle mne je v článku Honzy Sládka seznam možností vyčerpávající, především v bodě 4. … „Pokud hrajete hodně trsátkem, zkuste prstovou techniku – a naopak. I staré věci můžou znít úplně nově, když k nim přistoupíte jiným způsobem.“

Plus úvaha nad tím, jak vlastně zvolit a „znormovat“ prstovou techniku tak, aby nahradila trsátko, nebo ho dokonce vylepšila. U breaků je ideální palec a ukazováček v protipohybu… ukazováček a prostředníček dopadem nemá takovou dynamiku při odpalování tónů (je to spíš strojek, flašinet), ale může být efektivní při doklepávání tónů po triolách. Do hry zapojit i malíček na souzvuky nebo arpeggia (až pětizvuky), trioly i kvartoly oběma směry 🙂 (bože, jak snadno se ta poslední větička napsala).

ID: Chybí mi tam jen něco na record – a v té cenové relaci do 3.000,- tomu vyhovuje především FL Studio Mobile – licence za pár stovek plus balíčky samplů na aranže (vyžaduje to klávesový kontroler, taky za pár stovek, ale opatrně s výběrem klapek). DAW jsou skutečně všemožného druhu, ale EDM producentům, nebo RAW „náběrářům“ současně, tenhle software jde vyloženě na ruku. Neučte se zbytečně ovládat složitý full DAW profláknutých značek se všemi těmi smyčkami a ohýbáním tónů, jen Vás to odvede od originální nástrojové hry, která bude brzy ceněna nejvíc. Zejména mezi mladými posluchači 🙂

Adam Pakosta: Už dlouho se chystám na to, že jej vyzkouším.

ID: Pozor nikoliv pro Vás, Adame, ale pro mladé nadšence – když jsem FL Studio Mobile před pár lety vyzkoušel jako (levně licencovanou!) alternativu ke Cubase, full FL studio atd. na tablet/mobil s Androidem, a pak jsem chtěl instalaci i na PC – všechno včetně balíčků se samply se muselo nakupovat podruhé. Android & iOS nejsou kompatibilní s Windows & macOS, ty instalace nejsou mezi platformami stejné značky přenosné. Problémem je obchodní politika nákupních portálů, nikoliv borců z Fruity, kteří čelili obchodní válce konkurenčních producentů DAW podobně, jako svého času Mironet vs… to je už jedno. Doporučuji vyzkoušet nebo pořídit Mobile aplikaci rovnou na laptop, resp. workstation ( = Windows nebo macOS), jinak budete všechno cálovat dvakrát. Ale já jsem přesto cáloval dvakrát a rád – má to i svoje výhody a nestojí to majlant. Kontroler s velkými klapkami napíchnete i na mobil nebo tablet přes OTG redukci a můžete tvořit někde na posedu. Mluvím jen o věcech, kterými jsem se musel sám brodit jako koňský valach při stahování dřeva a skučel při tom jako Paris Hilton na pouti do Mekky.

Když vypnete při recordu quantizaci u sekvenceru a dobarvujete řídící audiostopy jinými nástroji, je to profesionální software i v rámci následné editace v kompu. Za pár stovek. Mastering pluginy šlapou bombasticky, ale je třeba se tenhle prográmek naučit ovládat, samozřejmě.

Michal Dvorscak: DAW v mobilu 🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣

ID: Recenze populárního mobilního DAW z roku 2024
• FL STUDIO MOBILE: A 2024 Review On The Popular Mobile DAW (Hardware Busters)
• FL STUDIO MOBILE (native website from Image-Line)

ID: Jinak já znám jednoho borce, který dělá svoje tracky v „telefonu“ právě v FL Mobile, dal bych Ti i odkaz na SoundCloud, protože jeho tvorba je pecka, ale musel bych se jej napřed zeptat, zda se tady o něm mohu zmínit. Měl existenciální potíže, tak se omezil s tvorbou na mobil. To je právě ten fór, co všechno tohle FL Mobile vlastně umí, to bys asi koukal 🙂

ID: Tak ona je docela sranda, že Michal David zahraje TO blues, nebo TEN jazz líp, než většina es, které se kdy prošly na pódiu Blues Alive, jedno zda klávesáci, žesťáci, zpěváci nebo kytaristé 🙂 O tom by nám mohla povyprávět něco skutečně „k věci“ mme Jana Koubková. Třeba na to dojde, pokud se toho chytne při zpovědi skutečný novinářský gero.

Je to 7 pádů Honzy Dědka z roku 2021, sešli se tam mmjn. Michal David a Ian Anderson z Jethro Tull. David zahrál na konci svůj parádní ploužák a Anderson se k němu na flétnu přidal, taková popová etuda, no to bylo něco! 🙂 Ten chlap je excelentní hudebník a tvůrce, pamatuji si všechny jeho melodie, i kdybych nechtěl. Ano, zpíval pro mládež, dnes už dospěláky v pokročilém středním věku, ale jejich děti se na Davida chytají znovu.

Já bych rád připojil několik poznámek, které s tématem a zasvěceným vhledem kytarové hráčky a front(wo)manky Terezy Karáskové ❤ 🍋 souvisí, i když je to ode mne pohled naruby.

Ano, několikrát v životě kytarového hráče mě ovlivnily a pozměnily můj přístup k rozvíjení dovedností „výrazní učitelé“. Jenže oni se o tom nikdy nedozvěděli. Tím virtuálním setkáním a přesměrováním při rozvoji dovedností byly akce typu „rozborka-sborka“. Lze to popsat jako případové studie, nikoliv na bázi jejich osobního vlivu…

Kytarový beklajt s trsátkem v dětství (5-15 let) se nepočítá, to jsou základy, jako když se člověk učí mluvit, aby později tvořil třeba poezii. A pak došlo na důkladné zkoumání kytarové techniky hry několika významných umělců, přesněji určitých skladeb z jejich repertoáru.

Tím prvním byl Karel Plíhal, který používal docela výrazně kytarové „strojky“. To byla první změna přístupu díky nabiflování jeho doprovodů do posledního tónu.

Druhým „bluesovým našeptávačem“ byl spolužák v prvním ročníku na ČVUT (koleje Poděbrady). Jen tak zlehka mi ukázal první bluesové riffy na basu. Tohle nešlo přejít nezájmem, srdce a kytara zahořely láskou. Jmenoval se Adam Frydrych.

Tou třetí byla Lenka Filipová a Francis Cabrel, který naši vynikající interpretku a kytarovou hráčku inspiroval pro album Zamilovaná, potažmo kytarové vzory Štěpána Raka, který pro ni vytvářel hráčské variace. Jednalo se o rozvody čtyřzvuků, to je hluboký oceán možností, nekonečný proces, je to cesta.

Pak přišla do čtveřice vojenská služba, kdy moje návyky z country music, zejména ve stylu studiových hráčů z Nashville, naprosto rozbily hráčské návyky a postupy východoslovenských a kladenských Romů. Tekly mi při tom nervy, než jsem asi tak po půl roce začal podvědomě nasazovat do hry to jejich přirozené „plektrum“ holou rukou (palcem), prokládané tlumením všech strun na lehkou dobu. Dá se tak zahrát všechno!

Jako páté v řadě následovaly roky potulky s trempíkama po českém kraji a omílání čehokoliv u táboráku nebo po hospodách, skvělá škola! Přání z davu je totiž pestrobarevný učitel!

Šestým učitelem byl Eric Clapton se svými alby Unplugged (1992) a From the Cradle (1994), především Tears in Heaven a bluesové tahy a sóla z „elektrického alba“.

V roce 2018 jsem se praštil do hlavy, bylo to vážné, a místo abych všechno vzdal, řekl jsem si naposedmé – tak a teď, nebo už nikdy. Všechny zpěvníky jsem odložil do krabice, přestal vymetat hospody a hledat „učitele“, abych donekonečna něco sosal. Začal jsem poslouchat a hledat vlastní tóny. To je taky dobrá zábava… každý člověk má v sobě totiž vlastního učitele, svoje druhé já 🙂

Katka Sládečková: Díky, nacházím se v poslední fázi…

Katka Sládečková: Existuje takové moudro z jógy, když je žák připraven, učitel se objeví, ale když je žák opravdu připraven, učitelé zmizí…

ID: Housle jsou ten nejdokonalejší nástroj pro hledání vlastních tónů, Kateřino ❤ 🍀

ID: Domácí studio – to je naprosto přesná charakteristika! ❤ Jen s tou cenou bych v rámci malého domácího studia přitlačil asi tak na 200 litrů. Mluvím jen o nezbytných a relativně kvalitních věcičkách, které se mohou nakupovat i v bazaru, protože ty absolutně levné, i když nové, z neznalosti a v naivní víře zakoupené, poletí tak jako tak lusknutím prstu oknem. Malé domácí studio má specializovaný hráč, jak uvádí autor článku, třeba kytarový hráč, ale klávesy na sampler nebo alespoň nějakou basu kvůli skicování nebo nápadům s aranžemi musí mít po ruce taky. Kdybych započítal i licence na nějaké full DAW, hlavně kvůli sequencerům, což bývá ve verzi full zbytečně megalomanské, postačí zjednodušené verze, tak 200 litrů nabobtná jako těsto v díži.

Radek Jan: 200 tisíc vám tedy přijde jako minimum pro domácí studio ? 😅

ID: Hmm, ano… když jsem to tak přelítnul očima a nepokoušel se něco přesněji vyčíslit, tak asi tak 200 litrů, pokud chci dát dohromady relativně slušnou demo nahrávku, skicu. Jsem orientovaný na kytarovou hru, každý hráč to má s vybavením malého domácího studia určitě jinak. Vy, Radku, jako absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka (zřejmě klasická kytara?) to vidíte jak? 🍀

Radek Jan: Já bych se přikláněl spíše k tomu údaji, který je v článku, tedy nějakých 10 tisíc. Plus cena nástroje. Pak se ovšem můžeme bavit o kvalitě nahrávky, která bude nevalná, však postačující. Ale je pravda, že by se jednalo o značně omezené studio. Proto bych tam ještě přihodil nějaké midi klávesy, např. Novation Launchkey. K těm dostanete licenci na program Ableton, který má obrovské možnosti. Takže dejme tomu nějakých 20 tisíc včetně nějaké základní kytary, pokud se bavíme opravdu o té spodní hranici.

ID: Jo, začínal jsem na deseti – koupil jsem si pět oktáv iCON (ty jsou skvělý kompromis) a primitivní zvukovou kartu UR s jedním vstupem. Plus nakradený software z uloz@to. Ableton je pro EDM producenty, tradiční hráč potřebuje ekvivalent vícestopého magnetofonu (např. Adobe Audition), a kvalitní sequencer pro doplňkové samply. Na to je plus mínus skoro nejlepší FL studio Mobile za pár stovek, kam se dají dokupovat velice kvalitní balíčky se samply (na demáče OK!). Moje klasická kytara prošla postupně během pěti let takovými úpravami, že bych ji dnes už považoval za Crafter jen symbolicky, nebo kvůli skvěle znějícímu korpusu a žebrování, Crafter forever!! Dělal jsem to hand made, v obchodním oddělení u Furcha mi odmítli pomoc s úpravami na CNC stroji a můj e-mail s technickým popisem úprav se stal o tři nebo čtyři měsíce později základem pro revoluční hybrid Godin, jednalo se především o geometrii hmatníku a příčnou menzuru pro hru holou rukou (u kobylky 60 mm) 🙂 Dělám si srandu. No vlastně nedělám. A s nevalnou kvalitou nahrávky nelze nic podnikat, pokud chci třeba jen jako autor oslovit producenta, který nehraje o drobné. Zkusíš to jednou ledabyle a nezachrání tě ani talent od pánaboha, po žních jdeš k Turkovi za urážku na cti. A proto po skicách následují ta vybavená studia, o kterých se zmiňuje autor článku, ovšem to už organizuje a cáluje Pán, kterého jsi přesvědčil se skicami jako chudý venkovan. Jinak speciálně kytarové stopy by měl „studiový hráč“ dávat dohromady ve finální verzi v domácím studiu… nejde o techniku, ale feeling, a to dáš často tak napopadesáté a ještě musíš stopu látat (overdub nebo v kompu). Než to začne proudit, rozehráváš se půl dne. Pokud u toho nebude Tvoje kočka, jseš vyřízený. Vot takaja žizň 🙂

Radek Jan: Nemám slov !

Adam Pakosta: 200 000 Kč nestálo ani vybavení do mého studia, kde natáčím, míchám a masteruju celé kapely v celkem slušné kvalitě. Čili každý máme to povinné minimum jinde. To je jasná věc.

ID: My si neodporujeme… „každý hráč to má s vybavením malého domácího studia určitě jinak“, jak uvádím výše. Fotka interiéru by nebyla? Nebo stručný popis, s čím pracujete, když „natáčíte, mícháte a masterujete celé kapely (žánrově jaké kapely, kolik členů, všechny najednou nebo postupně?) v celkem slušné kvalitě“? Pak zkusím doložit, proč 200.000 je spodní limit pro tvůrce a specializovaného hráče.

Adam Pakosta: Nebudu tu vypisovat asi kompletní vybavení. Stavte se na návštěvu až budete v Brně do Zvukařská dílna, pokud Vás to zajímá do detailu. Každopádně natáčím většinou klasickou sestavu bicí basa kytara zpěv, vše dohromady. Žánrově od popu přes folk, rock, country až po jazz. Znám tvůrce i specializované hráče, sám jsem jedním z nich, kteří si vystačí doma s vybavením do 10 000 Kč. Takže určitě to jde.

ID: OK, mrknul jsem na Fb stránky, to je správná věc! 🙂 Zkusil jsem narychlo znovu seznam základních kousků na svém stole, a když jsem se dostal přes 200, nechal jsem toho, chybí položky za nástroj, licence za DAW, balíčky, IT technika sítě, 3 vizuální monitory, vytlumení stěn atd., jsem rázem na dvojnásobku. Ale nahrávat lze v počátcích i na mobil za deset litrů, dělal jsem to tak. Kompy při recordu vypínám, vytváří to hluk při vytočeném GAIN, jedu přes TASCAM DP-008 EX, když se potřebuju vzdálit, a DP-32SD ve studiu. My oba se nezabýváme úplně stejnou činností, tak není co porovnávat. Moje úvodní poznámka se týkala pouze malého domácího studia pro jednoho tvůrce a specializovaného hráče. Tam je samotný recording jen pouhou střepinou v celém procesu vzniku nahrávky na úrovni DEMO, resp. skici. Hodně štěstí, Adame, do Brna možná zase někdy zavítám, pracoval jsem tam dva roky v Computer Press jako technický redaktor pod Ondřejem Jiráskem 🙂 ❤

Adam Pakosta: Nástroj bych do vybavení studia nepočítal. DAW je zdarma, balíčky (nevím co tím myslíte), IT technika sítě (opět netuším co je tím myšleno), monitor stačí jeden bohatě, vytlumit místnost se dá za pár tisíc. Těším se na případné setkání!

ID: Já ano, nástroj do studia je něco jiného, než nástroj na pódium. DAW, který nabízí dobrý servis, není zdarma. Balíčky se samply. IT technika jsou desítky kvalitních kabelů a různé konvertory. Monitory myšleno jako „zobrazovací“ monitory a potřebuju tři, obrovský, menší a nejmenší, nejde jen o recording, ale taky o tisíce hodin při cvičení a souběžném sledování čehokoliv na dálku. Místnost jsem vytlumil asi za litr pomocí slepičích plat, molitany by vyšly na cca 10-15 tisíc 🙂 Možná se někdy někde potkáme.

Adam Pakosta: Přijde mi trochu jako zajímavý paradox, že investujete do tří monitorů, balíčků se samply a drahého nástroje, a pak si vytlumíte místnost platama od vajíček, které s akustikou nedělaj vůbec nic užitečného.

ID: Ztlumí odrazy… proč si myslíte, že do nich slepice snášejí vajíčka? 🙂

Adam Pakosta: Já myslel, že slepice snášejí vejce do hnízda vystlaného slámou nebo hoblinami a plata jsou určená pro skladování a přepravu. Ale co já o tom vím, jsem kluk z města 🤷.

Ano, plata můžou mírně tlumit odrazy díky členitému povrchu, ale problém je jejich nedostatečná hustota a tloušťka. Skutečné akustické materiály (např. akustická pěna) jsou vyrobeny z materiálů s vysokou hustotou, které pohlcují zvukové vlny. Papírová plata jsou příliš tenká a lehká na efektivní absorpci. Pokud chcete zabránit šíření hluku mezi místnostmi, potřebujete materiály s vysokou hmotností (např. sádrokarton, minerální vata). Plata pouze mírně rozptylují zvuk uvnitř místnosti, ale nebrání jeho úniku. Papírová plata navíc snadno hoří a mohou uvolňovat prach, což je nevhodné pro dlouhodobé použití v interiéru. Proto bych možná raději investoval do skutečných akustických materiálů.

ID: V malé místnosti je důležité eliminovat odrazy alespoň rozptýlením zvukových vln, což slepičí plata umí, je to možné dohledat jako DYI tip ve zkušebnách po celém světě. Ostatně sám to zmiňujete. Pokud máte pod stropem prověšenou plachtu na bázi skelné vaty, na podlaze huňatý koberec a alespoň z jedné strany místnosti těžký sametový závěs, dosáhnete slušného rozptýlení zvukových vln a jejich částečné pohlcení. Moje uši říkají, že to tak je. Kdyby to tak nebylo, hledal bych účinnější (a mnohem dražší) řešení. Ne vždycky je nazbyt a já to chtěl vyzkoušet rychle. Můj děda naučil slepice snášet přímo do plata, ale dělaly to jenom za příplatek jako horníci nebo slévači, byly to ostravské slepice.

Adam Pakosta: Jestli to byly ostravské slepice, tak to vysvětluje vše.

ID: Byly to natuti ostravské, stachanovské slepice – ty z Brna k nám vozili jen na Velikonoce, snášely malovaná vajíčka.

Adam Pakosta: A pustíte nás i dovnitř?

Giggi Domino: No upřímně jste pobavil svými komentáři, názory a potom i studiem. Pokud někdo za 200tisíc investuje do takového vybavení ale použije plata od vajec jako úpravu akustiky, tak o ní neví absolutně nic. Ano odrazy nějaké frekvence možná změní, ale to je vše. Kvalitní odhlučnění má za úkol pohltit vlnění a to už je jiná věda a dělá třeba 80procent Vašeho výsledku. Takhle to nikdy nebude stát za to ani kdyby jste investoval 400tisíc. Vždy se začíná u akustiky.

ID: Ano, „akustika je věda“… přesně takhle by to řekl Ondřej Jirásek, milý „Giggi Domino“ 🙂 Dělal jsem pro tu chvíli, na co mi peníze stačily, smyslem bylo tlesknout a neslyšet echo, jako to mezi holými stěnami bývá, a co je fatální problém při recordu akustické kytary přes externí mikrofony. A taky jsem o něco výše zmínil „A proto po skicách následují ta vybavená studia“. Důležité je sledovat cíl, kterému se podřizují prostředky – a tady neplatí, že 80% výsledku v první fázi tvoří dokonale vyřešená akustika, je to o hlavě a o prstech. Jo a – 200 je spíš taková laciná kuchyňka, která už člověku umožní přestat fňukat, to bych se nepokoušel zveličovat. Za pochvalu díky 🙂🍀

Giggi Domino: Tlesknout a neslyšet echo je pěkná věc, ale vypovídá to jen o tom, že jedna z frekvencí a její harmonické to jakž takž tlumí. Co ale ten zbytek? Třeba basy, které jsou vlastně to nejhorší a to co dělá největší problémy při náběrech? Takže vlastně to tlumí, nebo spíš rozbije ozvěnu v pásmu cca 1KHz a výše. Pokud nebyl cíl se zabývat akustikou, tak potom nemá smysl řešit náběry mikrofony a už vůbec nelze řešit nějaký poslech z monitorů, abych se na něj mohl alespoň trošku spolehnout. Samozřejmě pro amatérské studio je to dostačující, ale nelze to nazývat studiem ani vzdáleně.

ID: Na náběr používám dva stereopáry, přední velkomembrány zblízka s vytočeným GAIN a zadní malomembrány s čepičkami a staženým GAIN, jsou směrovější a méně citlivé na „funění“ a ruchy. Problémem není jen celé spektrum frekvencí, ale především to „funění“. Není problém hrát jako leklá ryba a zbavit hudbu z 80% životodárných ingrediencí. Takže kompromis při recordu a prokombinovat nevyhovující pasáže v kompu ze dvou odlišně nastavených náběrů. Bavíme se o studiové nahrávce, živé hraní na pódiu je o něčem jiném a mne osobně to ani nezajímá. Studio je „věc“, hlava a prsty nejsou „věc“. Oba víme, na čem záleží nejvíc.

ID: A ty monitory… používám dva okruhy – zadní běžné HiFi FENDA se subwooferem (výšky a basy), a přední YAMAHA HS7 (super středy) na blízký poslech, které přimíchávám podle potřeby. Nic není nastavené natvrdo. A ujde to. Plus polootevřená AKG, když už je fakt třeba něco doladit.

Radek Jan: Jaká je podle vás budoucnost velkých nahrávacích studií, v horizontu řekněme 10 let, kdy už pravděpodobně dokáže AI udělat mastering na profesionální úrovni?

ID: Jednou jsem si prolítnul nabídku toalet, které nabízejí na různém stupni automatizace pre- a post- defekační servis, od bulharského nášlapného modelu po kosmickou variantu SpaceX. Vím naprosto přesně, proč mne nadále baví úplně nejvíc můj porcelánový hajzlík s ručním ovládáním plastového prkýnka a chromovaným čudlíkem na splachování… protože jsem na to zvyklý. A člověk nikdy neví, jestli MI5 nebo CIA nedokážou přes AI nasdílet fotobuňku.

Radek Jan: Doporučuji investici do dřevěného prkénka, je to obrovský posun v životní kvalitě ! 🙂

ID: Z dřevěného prkénka jsem vyříznul nějaké doplňky do domácího studia, je to fakt tvrdá a kvalitní dřevotříska. Plastové vrže pod zadkem, což mě se*e 🙂

Jan Křišťál: Ja treba vubec netusim, do jake kategorie zapadam.. mam masteringovo michaci studio doma. Taková směska 🙂

ID: V tom případě bude asi nejlepší vyčíslit pouze náklady na vápno, cement, cihly, tvárnice, překlady, trámy, krovy,… atd. 🍀 Někde v hospodě páté cenové (kategorie) pak stvořit muziku, jako to občas dělal Hapka, zachytit vše na mobil za deset litrů a doma v té místnosti nahrávku už jen zmásterovat, smíchat, zpostprodukovat a obecně vymyslet marketingovou strategii. Ale tím hudebním studiem v pravém slova smyslu byla ta hospoda, řekl bych. Nevytlumená, plná vožralejch inspirativních lidí, se servírkou nahoře bez a kámošema (producentama), kteří vám po rundách zaplatí honorář v naturáliích 🙂 Protože pokud byste měl malé hudební studio doma a tam něco tvořil, tak to budete alespoň „tušit“. Studio je tam, kde něco tvoříte a máte k tomu nějaké nádobíčko, jedno jak drahé nebo laciné. Studio není tam, kde se cení hlavně molitan. Jejda, to se rýmuje 🙂

Jan Křišťál: Nevim, posudte sam, co si o tom myslite…

ID: Já jsem to viděl, dřív než jsem reagoval 🙂 Marek Ztracený si postavil domácí studio za statisíce, celý domeček, protože teď už na to má, ale tvořit chodí pořád do té vodárny, kde to smrdí odpadem… může tam hulákat a jsou tam múzy. To jsou jeho vlastní slova.

ID: Hmm… zajímavé, ve stejném formátu jako GT-1000core, zřejmě je tím myšleno design. Já jsem se pokusil narychlo dohledat základní technické rozdíly VG-800 a GT-1000core v reklamních textech, ale moc se mi nedařilo, zas tak moc do toho nevidím, nebo prostě není tolik času. Obojí obsahuje kytarový i basový SW, ale asi v jiné náloži, ty dělené snímače jsou jasné. Svoji GT-1000 používám jako externí efektovou smyčku pro Tascam DP-32SD na snímání akustické kytary přes dva páry kapacitních mikrofonů, dvě velkomembrány a dva tužkové vzdálenější, ale musel jsem dokoupit DI box (propojovací kabely skoro 2 metry kvůli rozložení na pracovním stole, sbíralo to ruchy). GT-1000core je skvělý efektový aparátek ve stejné cenové relaci jako VG-800. Ale rozdíly tam budou – a kdyby někdo připojil poznámku jaké především, když už došlo v článku k porovnání, bylo by to fajn 🙂

ID: Chybí mi tam Rebecca a Megan Lovellovy, známé jako Larkin Poe, matky nematky. Tzn. představitelky hodně mladé, ale senzační blues country generace, které mohou být matkami pro budoucí věky.

Ludek Trdlica: Eva Cassidy. I když je vždycky těžký rozhodovat hranice žánrů jazz, blues a country, pro mě je jednou z nejlepších bluesových kytaristek.

ID: Inspiroval jste mne a pustil jsem si v roce 2023 remastrovanou skladbu Songbird a z dřívějších časů Over The Rainbow. Cassidy je úžasná zpěvačka, připomíná mi trochu Zdenu Lorencovou, nebo i Joan Baez, ale ta je tvrdší. Má zajímavý životní osud (wiki) – „za hranicemi rodného Washingtonu D.C. byla prakticky neznámá, většina jejich coverů, protože neskládala, byla vydaná až posmrtně“. To je fakt trochu divné na to, jak hodně je dobrá! Ta Amerika je asi špatný oddíl 🙂 Ona hraje na kytaru spíš jednoduše a jak uvádíte, nelze moc rozlišit, zda se jedná o hudbu s jazzovými, bluesovými, nebo country kořeny… je to ale každopádně čistokrevný folk v tom nejvyšším levelu, s občasnými fúzemi do náročných žánrů, které dává s prstem v nose jako Sade Adu!! Ona snad zpívá líp, než Whitney Houston, vážně. Takže díky, zase jsem o něco chytřejší. Eva Cassidy.

Jan Sládek: „Jestli je v písni něco opravdu silného (emoce, text, hudební nápad), mělo by to porazit i špatnou kvalitu nahrávky.“… „Já toho sice fanda nejsem, ale i dlouhé intro, pokud buduje napětí, které je následně uzavřeno, může mít smysl.“

ID: Zaujalo, především asi dvě nebo tři větičky ohledně intra. Jane, takže tím feedbackem máte na mysli, že prostě zašlu k poslechu nějakou skicu a Vy, pokud budete chtít, nahodíte nějakou připomínku za šedesát korun?

Mám jednu zkušenost – onehdy, rok nebo dva nazpátek, se do přestřelky dvou kohoutů v komentářích na Headliner přizvala jakási dáma; naše kecy ji bavily, takže pozorovala a pak se začala prát do trojky. Dáma, která hrála, jak jsem později zjistil, na hoboj v londýnské filharmonii. Měla prořízlá ústa a kohouty pro svoji zábavu školila. Spřátelili jsme se a začali si povídat. Říkám si – co ta mi může nabídnout za rozumy, nějaká hobojistka, filharmonička? Předhodil jsem jí intro, které jsem zrovna piloval, a očekával pochvalu 🙂 Pocity vůbec neřešila, povídá suše: Tu modulaci do Adur zkrať. Okamžitě jsem věděl, o čem mluví a měla pravdu. Člověk se do těch věcí dlouhodobým leštěním zamotá a ztratí soudnost, každou finesu považuje za nepostradatelnou. Ale tak to není. Ona, jak byla hudebně vzdělaná, tak používala správnou terminologii, druhak měla z filharmonie dobře vycvičené ucho z partitur, které psali mistři. Jmenovala se Hana Drábková ❤