Zdeněk Neusar: Jak se vám líbily včerejší Ceny Anděl? Stávající podoba Andělů jako „mainstreamových hudebních cen s přesahem“ dává smysl 👏
ID: Dává to smysl. 500 lidí z hudební branže hlasovalo o nominacích a vítězích, a tak je to třeba brát, Andělé nejsou o kliknutí pro každého, kdo má přístup k elektronickým formulářům. Dost věcí bylo na letošních Andělech správně a pokud bych já někomu přispěl svým hlasem jinak, jen tak pro zábavu, tak bych posunul výše Rozálii a Annet X. Viktor Sheen je i můj černý kůň (komentář), jeho texty na Impostor Syndrom jsou obsahově srovnatelné s Katarzií, i když každý to válí v jiném žánru, společného mají jen tolik, že si rádi „zamumlají“ a jejich texty si musím zároveň číst. Velice potěšilo uvedení do Síně slávy Ivana Mládka, protože ten po sobě zanechal po desetiletích v mainstreamu obrovský zásek. Obrovský a všeobecně ceněný! Partička moderátorů byla exklusivní a svezli se s nimi i Mikýř nebo Tonya Graves. Formát českých Andělů mi začíná připomínat letošní slovenské Let’s Dance, kde to dělají z hlediska produkce velice dobře, svižně a koukatelně, Eva Burešová tam bojuje jako lev, především díky Matyášovi Adamcovi, který patří do taneční extraligy. Nic nehodnotím, drobné sporadické momenty přehlížím.
A závěrem slovo zasvěceného muže…
Josef Vlček: Andělé to mají jednodušší. Hlasuje zhruba pět stovek lidí, kteří patří do oboru, a i jejich prověřování je tak neskutečně přísné, že by se za něj nestyděla ani inkvizice nebo Národní bezpečnostní úřad. Nesmějí hlasovat pro díla, na kterých se podíleli, byť jen sebemenší možnou měrou. Dovedete si představit, jak těžké je to třeba pro pracovníky nahrávacího studia Sono, v němž obvykle vznikají nejlepší nahrávky roku?
Adam Pakosta: Každého z nás někdy napadlo, jaké by to bylo, kdybychom se mohli vrátit v čase a začít svou kariéru od znova. Tentokrát ale být vybaveni všemi těmi zkušenostmi, které jsme na své cestě získali. Co bychom udělali jinak?
ID: Co bychom udělali jinak, kdybychom se kouzlem, vybaveni současnými vědomostmi a dovednostmi, vrátili do bodu nula (From Zero 🍀)… nic bych nedělal jinak, jen bych měl radost, že jsem získal dvakrát tolik času na rozvoj. Tehdy jsem nevěděl, a nikdo to jako děcko nevěděl, že o ten čas jde nikoliv především, ale dost hodně 🙂 Článek je postavený parádně a není jen o zvukařích. Kromě toho, že se můžete něco dozvědět, taky docela potěší, že Vám Adam nezávisle potvrdí, co už víte, ale rádi pochybujete. Jako každý člověk.
Milan Šefl: V hudebním světě se Monika Klementová pohybuje přes dvě desetiletí. Poskytovala PR a marketingové služby pražskému Paláci Akropolis, festivalům Hip Hop Kemp nebo United Islands of Prague, pracovala i v české kanceláři labelu Mute Records. Od roku 2017 působí jako projektová koordinátorka hudební kanceláře SoundCzech, jež má nelehký úkol – podporovat a propagovat české kapely a interprety v zahraničí, poskytovat jim odborné vzdělání a propojovat je s mezinárodní hudební scénou.
ID: Páni!… tak Monika Klementová, moje spřízněná duše v marketingové sekci AAA AUTO PRAHA okolo roku 2000, pracuje v současné době na pozici projektové koordinátorky pro exportní hudební kancelář SoundCzech. Bingo! 🙂 Hned se dejchá líp.
Kapelní logo nemám, ale v roce 2008 jsem dostal v détépácké firmě požadavek na skicu jakéhosi header (záhlaví) pro propagační materiály akce Jazz Open Ostrava, kde můj milovaný „old school style“ neprošel 🙂
Jan Sládek: Investice do profesionálního záznamu je jako budování základu domu. Nemusíte hned mířit na Grammy, ale vybudování solidního základu vám umožní růst a experimentovat bez pocitu, že vás technická nedbalost srazí ve chvílích, kdy máte největší chuť tvořit.
ID: Tahle poznámka autora článku projíždí do hlavy jako nůž do másla. Takže udělat pro věc v každé chvíli, co okolnosti dovolí, ale vědět, že to půjde, a bude nutné časem i vylepšit.
ID: Je to dost přesně vyvážený článek!
ID: Parádní diskuze. Já jsem si dodatečně vytvořil takový konstrukt, aby bylo čitelnější, na kterém břehu stojím. Nestojím na žádném břehu. Ondřej Bezr předložil text o extrémně slavném hudebníkovi, který je směsicí zasvěcených a objektivních informací, doplněných osobními připomínkami. Já tyhle dvě roviny dokážu rozlišit a oddělit. Může se stát malý zázrak, že s nějakým publicistou navážu vroucí „duchovní vztah“, přestanu být ve střehu, protože potvrdil, protože si získal moji důvěru a má na to, aby mne ovládal jako fanouška, zcela se vůči jeho názorům otevřu, je to ideální stav, postačí mi pak jeho vlastní kritické myšlení a svoje vypínám, je to nirvána 🙂 Může se stát malý lapsus, kdy osobní poznámky v bazarové kvalitě přestanu vnímat, ale nadále budu sledovat profesionální část práce, protože souzním. Může se stát faux pas, kdy nějaký hochštapler pronikne do mediálního prostoru jako grafoman, aby znesvětil kostel a nasíral věřící. A není pravda, že jen tak zhebne.
Franz Kafka (Aforismy): Levharti vtrhnou do chrámu a vychlemtají obětní nádoby; to se stále opakuje; nakonec to lze předem odhadnout a stane se to součástí obřadu.
ID: „Dost přesně vyvážený článek“ je jako problém s vyvažováním kola – žádné kolo nelze vyvážit dokonale, ale je možné ho vyvážit dost přesně. Pokud vytvořím směs objektivních informací a osobních poznámek, které vzájemně vybalancuji, pak jsem napsal „dost přesně vyvážený článek“. A to se Ondřeji Bezrovi v aktuálním sloupku povedlo velice dobře, jakože Erica Claptona považuji za hudební ikonu, ale nechtěl bych žít jako on, za většinu průserů na životní pouti si mohl sám. Ale proč na to upozorňovat a kazit si vánoce, pokud případně sami víte, jak těžké je rozvinout vlastní talent a někam to dotáhnout. Myslíte si, že Kristus neměl prdel od hoven, dokud si ji neutřel? A je o tom nějaká zmínka v Bibli? Není. Protože Bible má být krásné umělecké dílo a zdroj inspirace.
Zatímco Anna Marie Schorm odkazuje v Fb diskuzi na svůj dřívější článek…
Anna Marie Schorm: Letos v dubnu jsem si na dalším z tradičních koncertů J.A.R. v pražském Lucerna Music Baru připadala trochu jako pokrytec. Jsem totiž ochotná těmhle „zlejm starejm dědkům“ odpustit i dost šovinistické či sexistické výroky – jen proto, že jejich muziku jinak žeru i s navijákem a spousta textů mi přijde v pohodě. Jak je ale možné, že to, co mi jindy vadí a vytáčí mě to doběla, těmhle týpkům klidně odpustím a vesele na jejich hity křepčím? Pojďme se dnes zamyslet nad různými strategiemi, jak se vyrovnáváme s tím, že někteří naši hudební hrdinové mají poněkud problematické názory.
ID: Já tam paralely s vlastním způsobem myšlení vidím, ne ve všem, ale je jich dost. Ukazujete mapu, s tím, že rozhodovat se nakonec musí každý sám, co podnikne s klidnou hlavou, nebo ze zoufalství nad ztrátou, nic jiného nefunguje. Cesty se pak mohou spojit, nebo rozdělit, nebo tak různě, ale zřejmě nic mezi, buď černá nebo bílá. Vždy je to ale postupný proces a tady platí další pořekadlo, že jednoho dne pohár vína přeteče. To se ale nikdy nestane naráz, zasažené pouto musí projít procesem jakési hniloby. Je to tak se vším, než strom ve větru nakonec padne. Je to dobrý článek, protože obsahuje výrazná stanoviska, ale v ničem nenavádí.
Sakra, dobře… je to kratičký článek, okomentovaná zpráva IFPI, ovšem nabitý dost zásadními informacemi, především v závěru, tučným písmem.
„Podle organizace se hudební společnosti snaží využít AI k podpoře kreativity a lepšímu propojení s fanoušky. Zároveň ale varují před zneužíváním autorsky chráněné hudby k trénování AI modelů bez souhlasu vlastníků práv.“
Pokud se dnes zabývají AI algoritmy vykrádáním nikoliv obsahu, ale FORMY originálních nahrávek, což je ta důležitější součást hudby, často i doposud nelicencované oficiálně přiznaným autorstvím – pak já říkám, že touto činností se už mnohem dříve zabývali (a dodnes zabývají) především živí lidé, jsou to šedé eminence a mají vliv. A dokáží to mnohem účinněji, než počítačové algoritmy. Takže mám to chápat tak, že odosobněný počítačový algoritmus je z právního hlediska nepostižitelný, na rozdíl od živých „pirátů“? Má to být jen strohé oznámení a varování, aby se nic nezveřejňovalo v komunitách, protože nějaké copyrajty jsou k ničemu, protože se ve finále všechno svede na AI a ani pozdější spory pak nepovedou k ničemu? Kde nic není, tam ani smrt nebere… ale kde je něco, co za nájezdy stojí, tam se „krysám“ daří ❤
PS: Streaming pro obří firmy více vynáší, protože se na platformách stále více zpoplatňuje. To je ten reálný a prostinký důvod nárůstu tržeb, žádná magie. Také platí, že AI mohou být skvělým nástrojem pro tvorbu i propagaci… samozřejmě – pokud se jedná o marketingovou propagaci a tvorbu vizuálů, max. laciného obsahu, ale nikoliv pro tvorbu formy, originálního rukopisu, kde adidas se čtyřmi pruhy nikoho nezajímá a většinou, nebo spíš stoprocentně ten originál loupežník akorát tak podělá. Jenže něco málo se svým plagiátem taky vydělá, a o to mu jde, nemusí pršet, stačí když kape 🙂 🍀 Dávám Enter.
Streaming žene český hudební trh vzhůru, boduje také Vladimír Mišík
Tento článek navazuje na předešlou zprávu o vývoji světového hudebního trhu.
Redakce: Již od svých prvopočátků se hudební vydavatelství snaží plnit sny umělců. I když se ekosystém kolem nás neustále mění, je to i dnes náš cíl číslo jedna,“ uvedl Tomáš Filip z Universal Music. Petra Žikovská z ČNS IFPI k aktuálním trendům dodala: „Umělá inteligence a hudba mají synergickou budoucnost, kde licencování spolu se závazky k transparentnosti odemykají mimořádné příležitosti. Bude však zásadní nastavit jasné právní mantinely tak, aby umělci a jejich kreativita nebyli umělou inteligencí zneužíváni.
Když někdo píše o muzice, a neschází mu novinářská sebejistota, a zkušenosti, a není zatížený minulostí umělců, kteří se stejně dopouští jen toho, že usilovně hledají sami sebe, a ani systému a nemá klapky na očích, a zřejmě je nikdy mít nebude… protože to by byl nejhorší způsob, jak promarnit život 🙂 Frontman & his boys and girls!
Zkusím jen tak pod čarou připíchnout poznámku… „A jaké další nešvary dokážou zkazit zážitek z jinak dobré muziky vám?“
K živému vystoupení patří publikum stejně, jako recenze nebo komentáře k videoklipům, obojí a v obou případech je neoddělitně spjato v jednom prostoru, koncert pro živé publikum a videoklip pro virtuální publikum. Živé koncerty a videoklipy jsou dva odlišné světy. Celá řada rušivých momentů při tvorbě videoklipů odpadá, všechno je vyleštěné k dokonalosti studiové nahrávky na hranici schopností umělce, a často i přes tuto hranici, plus bonus z filmařské práce, záměrně se vytváří iluze. Já videoklipy miluju. Takže zážitek mi mohou zkazit jen připojené dehonestující články nebo komentáře, i když se jim mohu vyhýbat snadněji, než odcházet z koncertu, za který jsem zaplatil nemalé částky. Jenže místa pro život na sítích, jako je například Frontman a několik dalších, má člověk taky rád, a často hodně 🙂 Na rozdíl od koncertů jsou věčné a člověku se nechce odcházet středem na protest, aby u toho (článku nebo komentáře) nebyl. Bývá to ale občas nejlepší řešení, jak se vyhnout setkání s ďáblem, přestože je člověk společenský tvor a rád si pokecá.
Frontman: 🤔 Dává vám to smysl?
ID: Jako možné to je, i když si Leon dělá nejspíš srandu… protože Japonci mají nejlepší elektronické silikonové panny na světě, zejména ty s mechanickými dlaněmi, jak jsem slyšel. Nákupní cena sexydolls je v řádu stovek tisíc CZK, je to velký byznys, vedlejším produktem sexydolls byla také umělá inteligence, která mmjn. skládá hudební texty a realisticky animuje videoklipy. Už proběhly i svatby pod sakurami a pokud vím, v Japonsku klesá natalita. Tak proč by to japonští samurajové nezkusili i na klavíristy nebo dirigenty, když už tu technologii mají a lidé si myslí, že ji potřebují 🙂 Víte o tom, že Japonci jsou aktuální mistři světa v baseballu? Nikoliv Američané, ale Japonci… používají robotické dlaně při nadhozu a robotické paže při odpalu. Asi by to ocenili i bubeníci, cimbálisté nebo všude tam, kde se nepoužívá vibráto. Vibráto(r)… to jsme se dostali zpátky kruhem k těm sexydolls. Svět je malý 🙂
Úplně odbočím – v minulosti jsme v diskuzi s Marty Palounkem probírali všelijaká šidítka na cvičení pro muzikanty, resp. kytaristy – tak jako vedlejší produkt svého dnešního čmuchání po netu jsem na jednu takovou hračku u Thomanna narazil, dvanáct stovek, to jde 🙂
Podle mne je v článku Honzy Sládka seznam možností vyčerpávající, především v bodě 4. … „Pokud hrajete hodně trsátkem, zkuste prstovou techniku – a naopak. I staré věci můžou znít úplně nově, když k nim přistoupíte jiným způsobem.“
Plus úvaha nad tím, jak vlastně zvolit a „znormovat“ prstovou techniku tak, aby nahradila trsátko, nebo ho dokonce vylepšila. U breaků je ideální palec a ukazováček v protipohybu… ukazováček a prostředníček dopadem nemá takovou dynamiku při odpalování tónů (je to spíš strojek, flašinet), ale může být efektivní při doklepávání tónů po triolách. Do hry zapojit i malíček na souzvuky nebo arpeggia (až pětizvuky), trioly i kvartoly oběma směry 🙂 (bože, jak snadno se ta poslední větička napsala).
ID: Chybí mi tam jen něco na record – a v té cenové relaci do 3.000,- tomu vyhovuje především FL Studio Mobile – licence za pár stovek plus balíčky samplů na aranže (vyžaduje to klávesový kontroler, taky za pár stovek, ale opatrně s výběrem klapek). DAW jsou skutečně všemožného druhu, ale EDM producentům, nebo RAW „náběrářům“ současně, tenhle software jde vyloženě na ruku. Neučte se zbytečně ovládat složitý full DAW profláknutých značek se všemi těmi smyčkami a ohýbáním tónů, jen Vás to odvede od originální nástrojové hry, která bude brzy ceněna nejvíc. Zejména mezi mladými posluchači 🙂
Adam Pakosta: Už dlouho se chystám na to, že jej vyzkouším.
ID: Pozor nikoliv pro Vás, Adame, ale pro mladé nadšence – když jsem FL Studio Mobile před pár lety vyzkoušel jako (levně licencovanou!) alternativu ke Cubase, full FL studio atd. na tablet/mobil s Androidem, a pak jsem chtěl instalaci i na PC – všechno včetně balíčků se samply se muselo nakupovat podruhé. Android & iOS nejsou kompatibilní s Windows & macOS, ty instalace nejsou mezi platformami stejné značky přenosné. Problémem je obchodní politika nákupních portálů, nikoliv borců z Fruity, kteří čelili obchodní válce konkurenčních producentů DAW podobně, jako svého času Mironet vs… to je už jedno. Doporučuji vyzkoušet nebo pořídit Mobile aplikaci rovnou na laptop, resp. workstation ( = Windows nebo macOS), jinak budete všechno cálovat dvakrát. Ale já jsem přesto cáloval dvakrát a rád – má to i svoje výhody a nestojí to majlant. Kontroler s velkými klapkami napíchnete i na mobil nebo tablet přes OTG redukci a můžete tvořit někde na posedu. Mluvím jen o věcech, kterými jsem se musel sám brodit jako koňský valach při stahování dřeva a skučel při tom jako Paris Hilton na pouti do Mekky.
Když vypnete při recordu quantizaci u sekvenceru a dobarvujete řídící audiostopy jinými nástroji, je to profesionální software i v rámci následné editace v kompu. Za pár stovek. Mastering pluginy šlapou bombasticky, ale je třeba se tenhle prográmek naučit ovládat, samozřejmě.
Michal Dvorscak: DAW v mobilu 🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣
ID: Recenze populárního mobilního DAW z roku 2024
• FL STUDIO MOBILE: A 2024 Review On The Popular Mobile DAW (Hardware Busters)
• FL STUDIO MOBILE (native website from Image-Line)
ID: Jinak já znám jednoho borce, který dělá svoje tracky v „telefonu“ právě v FL Mobile, dal bych Ti i odkaz na SoundCloud, protože jeho tvorba je pecka, ale musel bych se jej napřed zeptat, zda se tady o něm mohu zmínit. Měl existenciální potíže, tak se omezil s tvorbou na mobil. To je právě ten fór, co všechno tohle FL Mobile vlastně umí, to bys asi koukal 🙂
ID: Tak ona je docela sranda, že Michal David zahraje TO blues, nebo TEN jazz líp, než většina es, které se kdy prošly na pódiu Blues Alive, jedno zda klávesáci, žesťáci, zpěváci nebo kytaristé 🙂 O tom by nám mohla povyprávět něco skutečně „k věci“ mme Jana Koubková. Třeba na to dojde, pokud se toho chytne při zpovědi skutečný novinářský gero.
Je to 7 pádů Honzy Dědka z roku 2021, sešli se tam mmjn. Michal David a Ian Anderson z Jethro Tull. David zahrál na konci svůj parádní ploužák a Anderson se k němu na flétnu přidal, taková popová etuda, no to bylo něco! 🙂 Ten chlap je excelentní hudebník a tvůrce, pamatuji si všechny jeho melodie, i kdybych nechtěl. Ano, zpíval pro mládež, dnes už dospěláky v pokročilém středním věku, ale jejich děti se na Davida chytají znovu.
Já bych rád připojil několik poznámek, které s tématem a zasvěceným vhledem kytarové hráčky a front(wo)manky Terezy Karáskové ❤ 🍋 souvisí, i když je to ode mne pohled naruby.
Ano, několikrát v životě kytarového hráče mě ovlivnily a pozměnily můj přístup k rozvíjení dovedností „výrazní učitelé“. Jenže oni se o tom nikdy nedozvěděli. Tím virtuálním setkáním a přesměrováním při rozvoji dovedností byly akce typu „rozborka-sborka“. Lze to popsat jako případové studie, nikoliv na bázi jejich osobního vlivu…
Kytarový beklajt s trsátkem v dětství (5-15 let) se nepočítá, to jsou základy, jako když se člověk učí mluvit, aby později tvořil třeba poezii. A pak došlo na důkladné zkoumání kytarové techniky hry několika významných umělců, přesněji určitých skladeb z jejich repertoáru.
Tím prvním byl Karel Plíhal, který používal docela výrazně kytarové „strojky“. To byla první změna přístupu díky nabiflování jeho doprovodů do posledního tónu.
Druhým „bluesovým našeptávačem“ byl spolužák v prvním ročníku na ČVUT (koleje Poděbrady). Jen tak zlehka mi ukázal první bluesové riffy na basu. Tohle nešlo přejít nezájmem, srdce a kytara zahořely láskou. Jmenoval se Adam Frydrych.
Tou třetí byla Lenka Filipová a Francis Cabrel, který naši vynikající interpretku a kytarovou hráčku inspiroval pro album Zamilovaná, potažmo kytarové vzory Štěpána Raka, který pro ni vytvářel hráčské variace. Jednalo se o rozvody čtyřzvuků, to je hluboký oceán možností, nekonečný proces, je to cesta.
Pak přišla do čtveřice vojenská služba, kdy moje návyky z country music, zejména ve stylu studiových hráčů z Nashville, naprosto rozbily hráčské návyky a postupy východoslovenských a kladenských Romů. Tekly mi při tom nervy, než jsem asi tak po půl roce začal podvědomě nasazovat do hry to jejich přirozené „plektrum“ holou rukou (palcem), prokládané tlumením všech strun na lehkou dobu. Dá se tak zahrát všechno!
Jako páté v řadě následovaly roky potulky s trempíkama po českém kraji a omílání čehokoliv u táboráku nebo po hospodách, skvělá škola! Přání z davu je totiž pestrobarevný učitel!
Šestým učitelem byl Eric Clapton se svými alby Unplugged (1992) a From the Cradle (1994), především Tears in Heaven a bluesové tahy a sóla z „elektrického alba“.
V roce 2018 jsem se praštil do hlavy, bylo to vážné, a místo abych všechno vzdal, řekl jsem si naposedmé – tak a teď, nebo už nikdy. Všechny zpěvníky jsem odložil do krabice, přestal vymetat hospody a hledat „učitele“, abych donekonečna něco sosal. Začal jsem poslouchat a hledat vlastní tóny. To je taky dobrá zábava… každý člověk má v sobě totiž vlastního učitele, svoje druhé já 🙂
Katka Sládečková: Díky, nacházím se v poslední fázi…
Katka Sládečková: Existuje takové moudro z jógy, když je žák připraven, učitel se objeví, ale když je žák opravdu připraven, učitelé zmizí…
ID: Housle jsou ten nejdokonalejší nástroj pro hledání vlastních tónů, Kateřino ❤ 🍀
ID: Domácí studio – to je naprosto přesná charakteristika! ❤ Jen s tou cenou bych v rámci malého domácího studia přitlačil asi tak na 200 litrů. Mluvím jen o nezbytných a relativně kvalitních věcičkách, které se mohou nakupovat i v bazaru, protože ty absolutně levné, i když nové, z neznalosti a v naivní víře zakoupené, poletí tak jako tak lusknutím prstu oknem. Malé domácí studio má specializovaný hráč, jak uvádí autor článku, třeba kytarový hráč, ale klávesy na sampler nebo alespoň nějakou basu kvůli skicování nebo nápadům s aranžemi musí mít po ruce taky. Kdybych započítal i licence na nějaké full DAW, hlavně kvůli sequencerům, což bývá ve verzi full zbytečně megalomanské, postačí zjednodušené verze, tak 200 litrů nabobtná jako těsto v díži.
Radek Jan: 200 tisíc vám tedy přijde jako minimum pro domácí studio ? 😅
ID: Hmm, ano… když jsem to tak přelítnul očima a nepokoušel se něco přesněji vyčíslit, tak asi tak 200 litrů, pokud chci dát dohromady relativně slušnou demo nahrávku, skicu. Jsem orientovaný na kytarovou hru, každý hráč to má s vybavením malého domácího studia určitě jinak. Vy, Radku, jako absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka (zřejmě klasická kytara?) to vidíte jak? 🍀
Radek Jan: Já bych se přikláněl spíše k tomu údaji, který je v článku, tedy nějakých 10 tisíc. Plus cena nástroje. Pak se ovšem můžeme bavit o kvalitě nahrávky, která bude nevalná, však postačující. Ale je pravda, že by se jednalo o značně omezené studio. Proto bych tam ještě přihodil nějaké midi klávesy, např. Novation Launchkey. K těm dostanete licenci na program Ableton, který má obrovské možnosti. Takže dejme tomu nějakých 20 tisíc včetně nějaké základní kytary, pokud se bavíme opravdu o té spodní hranici.
ID: Jo, začínal jsem na deseti – koupil jsem si pět oktáv iCON (ty jsou skvělý kompromis) a primitivní zvukovou kartu UR s jedním vstupem. Plus nakradený software z uloz@to. Ableton je pro EDM producenty, tradiční hráč potřebuje ekvivalent vícestopého magnetofonu (např. Adobe Audition), a kvalitní sequencer pro doplňkové samply. Na to je plus mínus skoro nejlepší FL studio Mobile za pár stovek, kam se dají dokupovat velice kvalitní balíčky se samply (na demáče OK!). Moje klasická kytara prošla postupně během pěti let takovými úpravami, že bych ji dnes už považoval za Crafter jen symbolicky, nebo kvůli skvěle znějícímu korpusu a žebrování, Crafter forever!! Dělal jsem to hand made, v obchodním oddělení u Furcha mi odmítli pomoc s úpravami na CNC stroji a můj e-mail s technickým popisem úprav se stal o tři nebo čtyři měsíce později základem pro revoluční hybrid Godin, jednalo se především o geometrii hmatníku a příčnou menzuru pro hru holou rukou (u kobylky 60 mm) 🙂 Dělám si srandu. No vlastně nedělám. A s nevalnou kvalitou nahrávky nelze nic podnikat, pokud chci třeba jen jako autor oslovit producenta, který nehraje o drobné. Zkusíš to jednou ledabyle a nezachrání tě ani talent od pánaboha, po žních jdeš k Turkovi za urážku na cti. A proto po skicách následují ta vybavená studia, o kterých se zmiňuje autor článku, ovšem to už organizuje a cáluje Pán, kterého jsi přesvědčil se skicami jako chudý venkovan. Jinak speciálně kytarové stopy by měl „studiový hráč“ dávat dohromady ve finální verzi v domácím studiu… nejde o techniku, ale feeling, a to dáš často tak napopadesáté a ještě musíš stopu látat (overdub nebo v kompu). Než to začne proudit, rozehráváš se půl dne. Pokud u toho nebude Tvoje kočka, jseš vyřízený. Vot takaja žizň 🙂
Radek Jan: Nemám slov !
Adam Pakosta: 200 000 Kč nestálo ani vybavení do mého studia, kde natáčím, míchám a masteruju celé kapely v celkem slušné kvalitě. Čili každý máme to povinné minimum jinde. To je jasná věc.
ID: My si neodporujeme… „každý hráč to má s vybavením malého domácího studia určitě jinak“, jak uvádím výše. Fotka interiéru by nebyla? Nebo stručný popis, s čím pracujete, když „natáčíte, mícháte a masterujete celé kapely (žánrově jaké kapely, kolik členů, všechny najednou nebo postupně?) v celkem slušné kvalitě“? Pak zkusím doložit, proč 200.000 je spodní limit pro tvůrce a specializovaného hráče.
Adam Pakosta: Nebudu tu vypisovat asi kompletní vybavení. Stavte se na návštěvu až budete v Brně do Zvukařská dílna, pokud Vás to zajímá do detailu. Každopádně natáčím většinou klasickou sestavu bicí basa kytara zpěv, vše dohromady. Žánrově od popu přes folk, rock, country až po jazz. Znám tvůrce i specializované hráče, sám jsem jedním z nich, kteří si vystačí doma s vybavením do 10 000 Kč. Takže určitě to jde.
ID: OK, mrknul jsem na Fb stránky, to je správná věc! 🙂 Zkusil jsem narychlo znovu seznam základních kousků na svém stole, a když jsem se dostal přes 200, nechal jsem toho, chybí položky za nástroj, licence za DAW, balíčky, IT technika sítě, 3 vizuální monitory, vytlumení stěn atd., jsem rázem na dvojnásobku. Ale nahrávat lze v počátcích i na mobil za deset litrů, dělal jsem to tak. Kompy při recordu vypínám, vytváří to hluk při vytočeném GAIN, jedu přes TASCAM DP-008 EX, když se potřebuju vzdálit, a DP-32SD ve studiu. My oba se nezabýváme úplně stejnou činností, tak není co porovnávat. Moje úvodní poznámka se týkala pouze malého domácího studia pro jednoho tvůrce a specializovaného hráče. Tam je samotný recording jen pouhou střepinou v celém procesu vzniku nahrávky na úrovni DEMO, resp. skici. Hodně štěstí, Adame, do Brna možná zase někdy zavítám, pracoval jsem tam dva roky v Computer Press jako technický redaktor pod Ondřejem Jiráskem 🙂 ❤
Adam Pakosta: Nástroj bych do vybavení studia nepočítal. DAW je zdarma, balíčky (nevím co tím myslíte), IT technika sítě (opět netuším co je tím myšleno), monitor stačí jeden bohatě, vytlumit místnost se dá za pár tisíc. Těším se na případné setkání!
ID: Já ano, nástroj do studia je něco jiného, než nástroj na pódium. DAW, který nabízí dobrý servis, není zdarma. Balíčky se samply. IT technika jsou desítky kvalitních kabelů a různé konvertory. Monitory myšleno jako „zobrazovací“ monitory a potřebuju tři, obrovský, menší a nejmenší, nejde jen o recording, ale taky o tisíce hodin při cvičení a souběžném sledování čehokoliv na dálku. Místnost jsem vytlumil asi za litr pomocí slepičích plat, molitany by vyšly na cca 10-15 tisíc 🙂 Možná se někdy někde potkáme.
Adam Pakosta: Přijde mi trochu jako zajímavý paradox, že investujete do tří monitorů, balíčků se samply a drahého nástroje, a pak si vytlumíte místnost platama od vajíček, které s akustikou nedělaj vůbec nic užitečného.
ID: Ztlumí odrazy… proč si myslíte, že do nich slepice snášejí vajíčka? 🙂
Adam Pakosta: Já myslel, že slepice snášejí vejce do hnízda vystlaného slámou nebo hoblinami a plata jsou určená pro skladování a přepravu. Ale co já o tom vím, jsem kluk z města 🤷.
Ano, plata můžou mírně tlumit odrazy díky členitému povrchu, ale problém je jejich nedostatečná hustota a tloušťka. Skutečné akustické materiály (např. akustická pěna) jsou vyrobeny z materiálů s vysokou hustotou, které pohlcují zvukové vlny. Papírová plata jsou příliš tenká a lehká na efektivní absorpci. Pokud chcete zabránit šíření hluku mezi místnostmi, potřebujete materiály s vysokou hmotností (např. sádrokarton, minerální vata). Plata pouze mírně rozptylují zvuk uvnitř místnosti, ale nebrání jeho úniku. Papírová plata navíc snadno hoří a mohou uvolňovat prach, což je nevhodné pro dlouhodobé použití v interiéru. Proto bych možná raději investoval do skutečných akustických materiálů.
ID: V malé místnosti je důležité eliminovat odrazy alespoň rozptýlením zvukových vln, což slepičí plata umí, je to možné dohledat jako DYI tip ve zkušebnách po celém světě. Ostatně sám to zmiňujete. Pokud máte pod stropem prověšenou plachtu na bázi skelné vaty, na podlaze huňatý koberec a alespoň z jedné strany místnosti těžký sametový závěs, dosáhnete slušného rozptýlení zvukových vln a jejich částečné pohlcení. Moje uši říkají, že to tak je. Kdyby to tak nebylo, hledal bych účinnější (a mnohem dražší) řešení. Ne vždycky je nazbyt a já to chtěl vyzkoušet rychle. Můj děda naučil slepice snášet přímo do plata, ale dělaly to jenom za příplatek jako horníci nebo slévači, byly to ostravské slepice.
Adam Pakosta: Jestli to byly ostravské slepice, tak to vysvětluje vše.
ID: Byly to natuti ostravské, stachanovské slepice – ty z Brna k nám vozili jen na Velikonoce, snášely malovaná vajíčka.
Adam Pakosta: A pustíte nás i dovnitř?
Giggi Domino: No upřímně jste pobavil svými komentáři, názory a potom i studiem. Pokud někdo za 200tisíc investuje do takového vybavení ale použije plata od vajec jako úpravu akustiky, tak o ní neví absolutně nic. Ano odrazy nějaké frekvence možná změní, ale to je vše. Kvalitní odhlučnění má za úkol pohltit vlnění a to už je jiná věda a dělá třeba 80procent Vašeho výsledku. Takhle to nikdy nebude stát za to ani kdyby jste investoval 400tisíc. Vždy se začíná u akustiky.
ID: Ano, „akustika je věda“… přesně takhle by to řekl Ondřej Jirásek, milý „Giggi Domino“ 🙂 Dělal jsem pro tu chvíli, na co mi peníze stačily, smyslem bylo tlesknout a neslyšet echo, jako to mezi holými stěnami bývá, a co je fatální problém při recordu akustické kytary přes externí mikrofony. A taky jsem o něco výše zmínil „A proto po skicách následují ta vybavená studia“. Důležité je sledovat cíl, kterému se podřizují prostředky – a tady neplatí, že 80% výsledku v první fázi tvoří dokonale vyřešená akustika, je to o hlavě a o prstech. Jo a – 200 je spíš taková laciná kuchyňka, která už člověku umožní přestat fňukat, to bych se nepokoušel zveličovat. Za pochvalu díky 🙂🍀
Giggi Domino: Tlesknout a neslyšet echo je pěkná věc, ale vypovídá to jen o tom, že jedna z frekvencí a její harmonické to jakž takž tlumí. Co ale ten zbytek? Třeba basy, které jsou vlastně to nejhorší a to co dělá největší problémy při náběrech? Takže vlastně to tlumí, nebo spíš rozbije ozvěnu v pásmu cca 1KHz a výše. Pokud nebyl cíl se zabývat akustikou, tak potom nemá smysl řešit náběry mikrofony a už vůbec nelze řešit nějaký poslech z monitorů, abych se na něj mohl alespoň trošku spolehnout. Samozřejmě pro amatérské studio je to dostačující, ale nelze to nazývat studiem ani vzdáleně.
ID: Na náběr používám dva stereopáry, přední velkomembrány zblízka s vytočeným GAIN a zadní malomembrány s čepičkami a staženým GAIN, jsou směrovější a méně citlivé na „funění“ a ruchy. Problémem není jen celé spektrum frekvencí, ale především to „funění“. Není problém hrát jako leklá ryba a zbavit hudbu z 80% životodárných ingrediencí. Takže kompromis při recordu a prokombinovat nevyhovující pasáže v kompu ze dvou odlišně nastavených náběrů. Bavíme se o studiové nahrávce, živé hraní na pódiu je o něčem jiném a mne osobně to ani nezajímá. Studio je „věc“, hlava a prsty nejsou „věc“. Oba víme, na čem záleží nejvíc.
ID: A ty monitory… používám dva okruhy – zadní běžné HiFi FENDA se subwooferem (výšky a basy), a přední YAMAHA HS7 (super středy) na blízký poslech, které přimíchávám podle potřeby. Nic není nastavené natvrdo. A ujde to. Plus polootevřená AKG, když už je fakt třeba něco doladit.
Radek Jan: Jaká je podle vás budoucnost velkých nahrávacích studií, v horizontu řekněme 10 let, kdy už pravděpodobně dokáže AI udělat mastering na profesionální úrovni?
ID: Jednou jsem si prolítnul nabídku toalet, které nabízejí na různém stupni automatizace pre- a post- defekační servis, od bulharského nášlapného modelu po kosmickou variantu SpaceX. Vím naprosto přesně, proč mne nadále baví úplně nejvíc můj porcelánový hajzlík s ručním ovládáním plastového prkýnka a chromovaným čudlíkem na splachování… protože jsem na to zvyklý. A člověk nikdy neví, jestli MI5 nebo CIA nedokážou přes AI nasdílet fotobuňku.
Radek Jan: Doporučuji investici do dřevěného prkénka, je to obrovský posun v životní kvalitě ! 🙂
ID: Z dřevěného prkénka jsem vyříznul nějaké doplňky do domácího studia, je to fakt tvrdá a kvalitní dřevotříska. Plastové vrže pod zadkem, což mě se*e 🙂
Jan Křišťál: Ja treba vubec netusim, do jake kategorie zapadam.. mam masteringovo michaci studio doma. Taková směska 🙂
ID: V tom případě bude asi nejlepší vyčíslit pouze náklady na vápno, cement, cihly, tvárnice, překlady, trámy, krovy,… atd. 🍀 Někde v hospodě páté cenové (kategorie) pak stvořit muziku, jako to občas dělal Hapka, zachytit vše na mobil za deset litrů a doma v té místnosti nahrávku už jen zmásterovat, smíchat, zpostprodukovat a obecně vymyslet marketingovou strategii. Ale tím hudebním studiem v pravém slova smyslu byla ta hospoda, řekl bych. Nevytlumená, plná vožralejch inspirativních lidí, se servírkou nahoře bez a kámošema (producentama), kteří vám po rundách zaplatí honorář v naturáliích 🙂 Protože pokud byste měl malé hudební studio doma a tam něco tvořil, tak to budete alespoň „tušit“. Studio je tam, kde něco tvoříte a máte k tomu nějaké nádobíčko, jedno jak drahé nebo laciné. Studio není tam, kde se cení hlavně molitan. Jejda, to se rýmuje 🙂
Jan Křišťál: Nevim, posudte sam, co si o tom myslite…
ID: Já jsem to viděl, dřív než jsem reagoval 🙂 Marek Ztracený si postavil domácí studio za statisíce, celý domeček, protože teď už na to má, ale tvořit chodí pořád do té vodárny, kde to smrdí odpadem… může tam hulákat a jsou tam múzy. To jsou jeho vlastní slova.
ID: Hmm… zajímavé, ve stejném formátu jako GT-1000core, zřejmě je tím myšleno design. Já jsem se pokusil narychlo dohledat základní technické rozdíly VG-800 a GT-1000core v reklamních textech, ale moc se mi nedařilo, zas tak moc do toho nevidím, nebo prostě není tolik času. Obojí obsahuje kytarový i basový SW, ale asi v jiné náloži, ty dělené snímače jsou jasné. Svoji GT-1000 používám jako externí efektovou smyčku pro Tascam DP-32SD na snímání akustické kytary přes dva páry kapacitních mikrofonů, dvě velkomembrány a dva tužkové vzdálenější, ale musel jsem dokoupit DI box (propojovací kabely skoro 2 metry kvůli rozložení na pracovním stole, sbíralo to ruchy). GT-1000core je skvělý efektový aparátek ve stejné cenové relaci jako VG-800. Ale rozdíly tam budou – a kdyby někdo připojil poznámku jaké především, když už došlo v článku k porovnání, bylo by to fajn 🙂
ID: Chybí mi tam Rebecca a Megan Lovellovy, známé jako Larkin Poe, matky nematky. Tzn. představitelky hodně mladé, ale senzační blues country generace, které mohou být matkami pro budoucí věky.
Ludek Trdlica: Eva Cassidy. I když je vždycky těžký rozhodovat hranice žánrů jazz, blues a country, pro mě je jednou z nejlepších bluesových kytaristek.
ID: Inspiroval jste mne a pustil jsem si v roce 2023 remastrovanou skladbu Songbird a z dřívějších časů Over The Rainbow. Cassidy je úžasná zpěvačka, připomíná mi trochu Zdenu Lorencovou, nebo i Joan Baez, ale ta je tvrdší. Má zajímavý životní osud (wiki) – „za hranicemi rodného Washingtonu D.C. byla prakticky neznámá, většina jejich coverů, protože neskládala, byla vydaná až posmrtně“. To je fakt trochu divné na to, jak hodně je dobrá! Ta Amerika je asi špatný oddíl 🙂 Ona hraje na kytaru spíš jednoduše a jak uvádíte, nelze moc rozlišit, zda se jedná o hudbu s jazzovými, bluesovými, nebo country kořeny… je to ale každopádně čistokrevný folk v tom nejvyšším levelu, s občasnými fúzemi do náročných žánrů, které dává s prstem v nose jako Sade Adu!! Ona snad zpívá líp, než Whitney Houston, vážně. Takže díky, zase jsem o něco chytřejší. Eva Cassidy.
Jan Sládek: „Jestli je v písni něco opravdu silného (emoce, text, hudební nápad), mělo by to porazit i špatnou kvalitu nahrávky.“… „Já toho sice fanda nejsem, ale i dlouhé intro, pokud buduje napětí, které je následně uzavřeno, může mít smysl.“
ID: Zaujalo, především asi dvě nebo tři větičky ohledně intra. Jane, takže tím feedbackem máte na mysli, že prostě zašlu k poslechu nějakou skicu a Vy, pokud budete chtít, nahodíte nějakou připomínku za šedesát korun?
Mám jednu zkušenost – onehdy, rok nebo dva nazpátek, se do přestřelky dvou kohoutů v komentářích na Headliner přizvala jakási dáma; naše kecy ji bavily, takže pozorovala a pak se začala prát do trojky. Dáma, která hrála, jak jsem později zjistil, na hoboj v londýnské filharmonii. Měla prořízlá ústa a kohouty pro svoji zábavu školila. Spřátelili jsme se a začali si povídat. Říkám si – co ta mi může nabídnout za rozumy, nějaká hobojistka, filharmonička? Předhodil jsem jí intro, které jsem zrovna piloval, a očekával pochvalu 🙂 Pocity vůbec neřešila, povídá suše: Tu modulaci do Adur zkrať. Okamžitě jsem věděl, o čem mluví a měla pravdu. Člověk se do těch věcí dlouhodobým leštěním zamotá a ztratí soudnost, každou finesu považuje za nepostradatelnou. Ale tak to není. Ona, jak byla hudebně vzdělaná, tak používala správnou terminologii, druhak měla z filharmonie dobře vycvičené ucho z partitur, které psali mistři. Jmenovala se Hana Drábková ❤
Tereza Karásková:
„Porozumět tomu, jaká jsou vaše opravdová a hluboká přání nejen v hudbě je mnohem důležitější, než si naplánovat půl hodiny cvičení denně. Pokud totiž budete dělat to, po čem opravdu toužíte, pak vám i to cvičení pravděpodobně půjde mnohem lépe.“
„Za prvé, už jen to, že o svých plánech promluvíte před svědky vytváří jistý vítaný tlak na to se jich tak úplně snadno nevzdávat. Ještě mnohem zajímavější ale je, že pokud do svého hudebního snažení zatáhnete další lidi, můžou se stát nečekané věci.“
„Zajdete za učitelem hudby pro pár rad a ukáže se, že je to někdo, za kým stojí chodit každý týden pro povzbuzení i motivaci.“
„Hudba má ve své podstatě zakódované sdílení a společně prožité emoce. I pokud jste založením sólový hudebník či introvert, hraní s jiným muzikantem, či jen rozhovor o hudbě nebo společný zážitek z koncertu vás vždycky nakopne a povzbudí k další cestě.“
ID: Tohle je naprosto skvělý článek, Terezo! ❤ 🙂 Vyslovila jste vše – a je to spíš určitý druh energie, co je dobré slyšet a nebo polapit od nějaké vzdálené nezávislé spřízněné duše. Přeji Vám hodně malých nebo velkých radostí v nastávajícím roce 🍀
Tereza Karásková: Díky moc 🙂 všechno dobré v Novém roce i Vám ✨️
ID: Hlavě štěstí (kliku), bude to potřebovat každý z nás. To ostatní se dá vydřít nebo zaplatit 🙂
Zatímco na mém osobním Fb profilu…
Jaroslav Chmelař: Říkal jsem si, že ve volném čase, teď když mám dovolenou, budu tvořit. Nahrávat na co předtím nebyla technika 🎙️ No a nevyužil jsem jediný den. 🤷 Vždy je nějaká jiná činnost. Kromě jiného není ani chuť.
ID: Ááááá… 🙂 Jardo, já Tě poočku neustále pozoruju, a když si koupíš například parádní mikrofon i s velkým parádním kufříkem, tak mám skoro stejnou radost, jako Ty sám, vážně. Protože vím, jak je hodně důležité nepracovat na rozvrzaných věcech, i kdyby po nákupu a technickém sblížení měly ležet třeba rok nebo dva ladem. První vlna je vždycky namáhavá – seženeš peníze, nakoupíš, zpravidla (pokud to děláš jako já) přeložíš a zlomíš do originální podoby celý manuál, naučíš se s přístrojem pracovat… a pak si oddechneš, začneš znovu ťukat do klávesnice, nebo sjíždět prstoklady.
Tvorbu naplánovat nelze, plánovat můžeš pouze – a taky musíš – denní dávky rutiny, to je nikdy nekončící proces. Ty i Já i Tereza Karásková jdeme každý po jiné cestě, i když je to stále hudba samojediná. Já jsem nástrojový hráč (krom jiného), „only creator“, ty jedeš přes samply a patterny, Tereza je frontwoman a hraje na pódiu. To jsou v důsledku tři různé cíle, kterými končí nějaké snažení. Ale jedno vystihla autorka článku stoprocentě – že ty hektolitry potu a potýkání se s udržováním duševní rovnováhy při sebezdokonalování neobejdeš, i kdyby’s byl schopen snít jako ten největší básník mezi básníky. Ona si to zažila, a navíc je vysokoškolsky vzdělaná, a proto ví, o čem mluví. Kdybych měl já nějaké spřízněné duši vysvětlovat, že poslední rok a půl se zabývám jen pohybem malíčku na pravé ruce, abych dokázal nabírat akordy v souzvuku na pěti strunách (protože hraju holou rukou a jinak než zbytek světa), tak se mnou nebude kamarádit ani toulavá kočka, strašná nuda a vopruz. To není hudba, to je točení kládou jako v tom filmu s mladým Conanem. Jenže Arnolda tam drželi násilím a mlátili bičem, ty musíš být sám sobě drábem. Čekáš na zlom, kdy to příjde. A ono to po dvou letech přišlo 🙂 A může se znovu dokončovat nedokončené, přetáhnout nanovo a líp staré skici a tvořit nové, ale mnohem snadněji a zrychlovat ty flashbacky v hlavě, zrychlovat, co bylo záměrně zpomaleno, tu touhu po naplnění, ty emoce, kterým se říká radost, aby Ti to vše dohromady nerozložilo ego na blátivou sračku.
Takže, Jardo, nefňukej pro pár zmarněných dní, něco se Ti během nich formovalo v hlavě, něco, co funguje jako dotankované palivo a můžeš vyrazit z boxu a znovu na to šlápnout. Protože pokud to tak není, všechny ty věci raději prodej do bazaru… ale já Tě už nebudu mít tak rád a bude mi na chvíli smutno, budu truchlit 🙂
ID: Za mě #1 Mireille Mathieu. Ale polemizovat o tom, co lze považovat za „prima bellissimo“ vánoční skladbu všech dob, alespoň v našich končinách, docela úspěšně můžeme. Já bych to viděl spíš na Alžbětínskou serenádu, která původně v originále Ronalda Bingeho ani nebyla vánoční písní, měla to být oslavná píseň k příležitosti nástupu na trůn anglické panovnice Alžběty II. Zpívá ji pochopitelně Karel Gott, jehož hlas v tomto hudebním opusu vyznívá stejně božsky, jako hlas Mireille Mathieu v díle Irvinga Berlinga. Úplně stejně božsky 🙂
Parádní vánoční článek 🙂 … tak já Vám Marku přeji, aby se vyplnila alespoň tři z těch pěti přání (1, 3, 4), a nejméně snadno se to Ježíškovi povede asi v bodě jedna – vrátit internet a sítě zpátky ke kořenům, zbavit ho balastu, pokud by lidem nedaroval ze své lásky Boží nějakého IT mimozemšťana, jako je on sám. No a já si přeji, aby v příštím roce, a snažně o takový dar prosím – aby v mém vlastním světě ta poslední fáze s výměnou informací šla hladce. Ať již uspěju nebo ne, ale aby to proběhlo hladce. Protože něco se naučit, něco stvořit a vědět, že nejste marní, je skoro nic proti tomu, aby se nakonec dali dohromady správní lidé z různých koutů i bez vměšování manažerů a producentů, nějakých dohazovačů nebo prostředníků. Aby šlo zazvonit na nějaké dveře, které se Vám líbí, aby ty dveře někdo otevřel a bez postranních úmyslů se zeptal: Co pro Vás mohu udělat? Aha, pojďte dál, probereme to 🍀❤
🙂 Hmm… no já mám takovou drobnou historku na dané téma, kterou bych odhadem zasadil na přelom roku 1986-7. Tou dobou přerušené studium na ČVUT, nějaká brigáda ve strahovské menze a imrvére vymetání pražských hospůdek s partičkou mániček, kdy po zavíračce v knajpách následovalo noční tažení a vobrážení dražších podniků. A tak jsme jednou skončili nad ránem na Václaváku, v bytě nějaké spřízněné máničky, kde se mohlo zazvonit a pořádat afterparty kdykoliv. Asi jsem tam trochu třískal na kytaru jako vždy, popíjelo se. A když jsem odložil nástroj, sáhla po něm taková holka, která si sedla na podlahu a zabrala prsty do nějakého sóla. Když se hraje na elektrickou kytaru, je snadnější udělat dojem, jenže tohle byla obyčejná španěla a celkem rychle poznáte, že ten někdo to má v ruce. Dřepnul jsem si naproti a pozoroval, jak hodně musí mít tu kytaru ráda, a když dohrála, spíš něco dozkoušela – vypustil jsem z huby pár slov, které, jak koukám, si z dnešního pohledu zaslouží smrt, povídám – „skvěle hraješ… na to že jseš holka“ 😃 Akorát mi to v tehdejší době nepřipadalo jako urážka, prostě jsem upřímně vyslovil svůj respekt. Ale doba se změnila. Jeden můj kamarád mánička to slyšel a povídá – ona hraje v Panice na sólovku. Aha, takže bylo jasno, proč si s kytarou rozuměla, byla to prý tichá dívka. Jenže mně tehdy v roce 1986-7 ani ta Panika moc neříkala, byla to nová dívčí formace, a z Dybbuku jsem taky nikoho neznal, až na Kašpárkovou… protože později Stromboli. Našel jsem si fotografii Paniky z roku 1988, abych neustřelil, ta bujará hříva a tak – takže se mi podařilo (z dnešního pohledu) „urazit“ mladičkou Evu Trnkovou 🙂 Ale tehdy mi to tak nepřipadlo, protože dnes, když se někdo zeptá, kdo na světě hraje nejlíp na kytaru, tak odpovím – Ana Vidovic, aniž bych opomenul, že existuje někdo jako Paco de Lucía, John McLaughlin, nebo několik dalších borců.
Linkin Park chytili druhý dech (Martin Hošna)
Frontman: 🔥 Je pro vás Emily Armstrong dostatečně Linkin Park?
ID: Kdyby se na tohle někdo zeptal Mika Shinody, zašeptal by Vám do ucha mimo záznam, kromě těch formalit, které pouští do médií: Vyhráli jsme v loterii a Emily, díkybohu, takové otázky neřeší, ona na ně reaguje po svém – za mikrofonem, na pódiu, těmi svými zdivočelými tanečky. A mrkne okem a jakoby řekla: udělejte si názor sami, kdo je tady šéf. A Mike ví, kdo je šéf, a má z toho radost, stoprocentně velkou radost! 🙂
Frontman (reedice): Linkin Park jsou zpět s hodně hlučnou deskou From Zero. Jak se vám líbí nové písně se zpěvačkou Emily Armstrong? 😀
ID: Emily a celá znovuzrozená formace Linkin Park jsou úžasní. Kvůli té holky jsem začal znovu poslouchat i hardcore a těšit se na nějaké to překvápko, miluju videoklipy. Staré Linkin jsem neposlouchal, From Zero je rarita, něco jako nevídaný přírodní úkaz, zejména díky talentu Emily Armstrong. Martin Hošna napsal první sebevědomou a minulostí nezatíženou recenzi v Česku na téma Linkin reunion! Kdyby Shinoda uměl napsat skvělý pop, určitě by to udělal, a hodně rád 🙂
Rock for People přivítá Fontaines D.C., Idles, In Flames i Linkin Park (redakce)
Frontman: Na koho z Rock for People 2025 se těšíte nejvíc? 🔥
ID: … já tam totiž asi poprvé v životě vyrazím, tohle chci vidět na vlastní oči 🙂 Emily & Linkin Park. Už jsem si projel From Zero a trochu ustřelil, když jsem dříve prohlásil, že to bude něco mezi. Kdepak, je to tvrdý hardcore, až na sem tam nějaké trylkování. Potvrdili!!
Prostě jenom další bomba v sérii videoklipů The Emptines Machine / Heavy Is The Crown / Two Faced!! 🙂
5 důvodů, proč Linkin Park uspěli (Jan Hamerský)
Frontman: Linkini se vrací se zpěvačkou Emily Armstrong! 🔥 Kdo půjde na koncert?
ID: Ta holka je dobrá, stálo by za to ji vidět ❤
ID: Byt po 22:00 a dopravní prostředky 🙂 Ano, takže díky za další mini tutorial všedních, ale proklatě důležitých problémů pro každého, kdo to vezme s nástrojem vážně, anebo nejen s nástrojem, a rozhodne se načas ignorovat okolní svět, aniž by ubližoval. Anna Marie je zřejmě zlatý člověk, mladí by měli zajásat, starší spokojeně zabručet.
Ve vlaku se dá nacvičovat prstoklady na chodbičce, nebo ve zcela volném kupé… tohle „ryt rat, ryt rat“ se taky hodí i s měnícím se BPM… případně pokud v něm náhodou nesedí bývalý absolvent konzervatoře třeba na kontrabas, kterého sice neznáte, ale po očku Vás pozoruje, nenápadně se culí a po nějaké chvilce zavede i dost zasvěcenou řeč na cokoliv z hudby. Fakt, že cvičíte, mu vůbec nevadí, v podstatě se Vám v duchu směje, on už má nacvičeno. I v bytě to jde, pokud si dáte tu práci a vybudujete alespoň menší domácí studio, řádně vytlumenou místnost cca 3×3 metry s plyšovým závěsem, a shodou okolností nemáte rodinu, akční zvířátko a vedlejší partaje obývají natolik staří lidé, že Vás mají na háku, i kdyby jim náhodou uši fungovaly alespoň na padesát procent. Ale proč hrát přes repráky? Pokud to někoho z místní komunity může zajímat, tak speciálně na akustickou kytaru je možné vyrobit tlumítka – dva kusy, jeden napříč menzurou u kobylky, a druhým zaplácnout ozvučný otvor. Lze to pak použít i kdekoliv na veřejnosti, pokud budete odolní vůči podezřívavým pohledům lidí, kteří zkrátí pejskovi vodítko, nebo chytnou děti za ruku. Není vůbec jednoduché taková tlumítka vyladit a seřídit (především jejich hmotnost) k naprosté spokojenosti a hodí se především na prstoklady v levé i pravé ruce, které samy o sobě nejsou hudba, ale spartakiáda.
Marty Palounek: A pak jsou tu vymoženosti jako silent guitar, aparáty s výstupem do linky – a i pro zpěváky jsou tu nouzovky typu beltbox, které všechny umožňují více či bezproblémové hraní po 22. hodině. A všemožných trenažerů, které lze použít v MHD a lidi budou jen blbě koukat bez toho, aby je to nějak rušilo, je taky přehršel.
Jsem všema deseti pro článek se soupisem komerčních i (třeba obskurních) DIY možností, to by bylo super! A alespoň by to zase jednou bylo aspoň trochu konstruktivní.
ID: Ahoj. Já jsem teda řešil jen akustickou kytaru, tzn. něco, co znám. Tam bylo třeba, aby se struna ztlumila, ale podržela tón (zkrácený sustain), abych jej slyšel, což si vyžádalo experimentovat. Sháněl jsem se po tom před šesti lety, když jsem se do toho pořádně opřel, ale nikde nic – takže DIY. Ty beltboxy jsou zajímavé, nikdy jsem o tom neslyšel 🙂 Trenažéry na pravou i levou ruku pro akustiku ve formě jakéhosi elementu hmatníku přes cca pět pražců (to stačí), nebo prostě jen zkrácených strun v kapesním podání na pravačku taky určitě existovaly i v minulosti. Elektrické nástroje jsou jasné, jak píšeš.
A ohledně tématických článků – jako čekat, než se z redakce vyloupne článek, který by tématicky rezonoval s nějakým drobným, pošetilým ale možná překvapivě užitečným nápadem, který vygenerují čtenáři, není moc cesta, a přitom se může jednat o užitečné tutoriálky. Říkám si – co takhle čas od času pověsit na Frontman příspěvek, který by se mohl jmenovat třeba „Zgarbak“ (divoká skládka), nebo „Mraveniště“, kde by čtenáři v diskusi přidávali svoje drobné nápady všeho druhu. Aby to vypadalo noblesněji, tak Panna Marie, pardon Anna Marie by úvodem pronesla nějaké slovo Boží a vyzvala všechny mravenečky, aby do diskuze začali snášet svoje muzikantské nápady odevšad. Někdy se možná urodí, jindy ne 🙂 Hlavní je zdůraznit, že lopata a génius jsou jedno a totéž, protože tak to v hospodách páté cenové skupiny chodilo.
Marty Palounek: Hele, já ta doporučení budu psát do komentářů dál, třeba se někdy něco uchytí, tým z Frontmanu je čte, toho se nebojím 🙂 Obsah tvořený uživateli je pěkně dvojsečná zbraň a Anna Marie by se místo vymýšlení dalších 5 věcí, za které se Frontmanu nevyplatí připlácet Facebooku za extra dosah, musela dát spíš na dráhu moderátorky obsahu, a to je sakra nevděčná práce – člověk tam nemůže nechat viset úplně všechno a ať dělá práci dobře nebo špatně, vždycky za to slízne hejt. Spíš dává smysl zkompilovat čas od času „viewers comments“ nebo tak. Já už mám každopádně dráhu publicisty daleko ve zpětném zrcátku, takže jsem rád, že někdo ještě píše a že na Frontmanu nejsou jen zkopírované tiskovky labelů a pořadatelů.
ID: Ne, obsah ne, jen příspěvky v diskuzi jako doposud.
Marty Palounek: Jasný, to dává smysl 🙂
ID: 🙂 Já vím, dělám to tak už od počátků literárních nebo publicistických serverů. Nejde o trafic, i když to má vliv i na něj, je to jen taková hříčka, která buďto něco přinese, nebo se přestane podporovat. Příspěvky v diskuzi bez návaznosti na téma článku, který vlastně ani neexistuje, ring volný.
Je tam několik hlášek, které hudebníkovi připadají tak notoricky známé, prověřené časem a platné jako matematické axiomy, že snad ani nestojí za to je zmiňovat, chtělo by se někomu říct… ale strašně málokrát je někdo vůbec kdy použije, aby tím jako tečkou na závěr odstavce podtrhnul svůj košatější pohled na věc, aby tím demonstroval svoji konvergenci k již učiněnému poznání, které vznikalo bratru stovky let. A když to Anna Marie Shorm udělá asi tak pětkrát, a v kontextu celého článku to splní přesně tuhle funkci jako když se řekne „Ámen“ – pak ví, o čem mluví. Já čtu její články rád, protože ona ví o čem mluví a aniž by to zřejmě tušila, rozdává svým psaním pochvaly snaživým žákům za to, že neodflákli stupnice ani prstoklady, ale nepřestali myslet a neudusili v sobě entuziasmus. Protože ze stupnic, nebo lépe řečeno z nacvičování prstokladů může při přehánění komukoliv začít hrabat. Fakt hrabat dost obsedantním způsobem. Chce to raději odborný dohled, říká se tomu „mít učitele hudby“.
Myslím, že Marek Bero napsal ve svém krátkém článku vše podstatné, někde jen naznačil, na jiném místě problematiku trochu rozvedl. Ale je to kompletní seznam eventualit na téma talent vs píle.
Lidé různým způsobem ovládají i práci se zubním kartáčkem, i tady je to o talentu. Kdejaký člověk se naučí rychle fidlat, protože si myslí, že to přesně takhle viděl u jiných, ale nesleduje účinnost a skutečný důvod fidlání, u jiných jen viděl, že se má zafidlat a vypláchnout. Talentovaný člověk fidlá rychle nebo pomalu podle okolností a sleduje především účinnost a skutečný důvod fidlání (tento způsob čištění zubů doporučuje 9 z 10ti zubních lékařů, nebo hudebních kritiků).
V hudbě asi platí především pravidlo, že je třeba rozlišovat mezi interprety a tvůrci. Interpreti nejsou tvůrci, mají talent na fidlání a mohou své fidlání přivést k dokonalosti a předvádět pomocí díla, které stvořili tvůrci. Tvůrci mohou být i interprety, mají talent na fidlání a magickou činnost zároveň, třeba jako List, Chopin, Rachmaninov a pár borců, co dělali rokenrol.
S talentem se narodíte a umožní vám vymyslet co a jak budete dělat, a za pochodu původní představy vylepšovat. S šikovnýma rukama se nenarodíte, musí se to vydřít(!!), ale s o něco menším stresem to zvládá motivovaný člověk, talentovaný člověk, protože ví, k čemu se to bude hodit, až bude tvořit. A kdo si myslí něco jiného, neví o čem mluví 🙂
ID: Když se s někým „těžko pracuje“, s někým, koho jste si pro spolupráci sami vybrali pro jeho vyjímečnost, často znamená, že se bojuje o dobrou nebo náročnou věc a problémem jsou případně jen velká ega zúčastněných. Ega jsou jako nepříjemný plevel i v malém množství. Nikdy se nesejdou na jednom plácku lidé se stejným potenciálem, se stejnou kreativitou, se stejnými technickými dovednostmi, a šéf, nebo leader (nikoliv nutně autor), nebo kapelník, nebo v určité míře ten, kdo cáluje, by měl mít právo rozhodovat jako diktátor s dobrými úmysly, právo skládat to lego, protože to může být (občas) docela těžká věc, než všechno do sebe zapadne.
Tomáš Zabilanský: Pak je tam jeste jeden typ. Casosber. „Dej tomu cas.“ A dvacaty stoleti je v prdeli.
ID: Ta kulka letí už dlouho, je to sniper a míří do správného, dnes už jediného cíle. Možná to bude rovnou desítka do černého, možná foukne větříček a napoprvé nýšto, zero, velké kulové… důležité je, že každý den mají prstíčky minimálně pořadovky, až po drsný výcvik, protože o to jde. A nechci nic slyšet.
Tomáš Zabilanský: Casosber, Perfekcionista, Jajista. Vysledkem byva Vecny amater.
ID: Ta první věta je správně. Ta druhá je správně podmíněná.
Tomáš Zabilanský: Tak hlavne, ze jsme si pokecali.
ID: Slova jsou pokec tak ze dvaceti procent, jako když šťouchneš do jedné koule a odrazem umeteš do díry všechno, co je na plátně.
… aneb jak přimět otroky na sítích, aby mi udělali virální reklamu zadarmo 🙂 Když se to stane jednou, jasně, možná krádež, možná náhoda. Když se to stane minimálně 3× u exponovaného umělce, pak se jedná o řízený proces. Proč to udělat jednoduše, když z toho můžeme vyždímat i humbuk a PR zadarmo, žeano – experti na reklamu vymyslí strategii, nakladou pasti – a geekové se chytnou sami. Queen nedávno prodali katalog svých písní za 30 miliard, z toho katalogu se začne přikrmovat nová generace skladatelů a umělců. Kdo říká, že se musí vytvořit cover? Ten materiál se dá rozebrat jako nabourané auto a prodat na součástky, patří to prostě novému majiteli. Takhle nebo podobně to se svojí tvorbou provedla zcela jistě i řada dalších (seniorů). A znova to bude sypat 🙂 Dua Lipa je skvělá!
Milan Palička: Myslíte jako nezaměňovat jednotky času s jednotkami délky? 😃 Něco ve smyslu: „ten okamžik trval celý světelný rok“?
ID: Mám vypočítat, kolik vteřin (okamžiků) trvá jeden světelný rok? 🙂
Milan Palička: Ano prosím. Jsem zvědav kolik sekund trvá 9,46 biliard metrů🙂 Samozřejmě rozumím tomu, že se to hodí kvůli rýmu, aby to vyšlo do rytmu a pěkně to zní!
ID: Otázka zní jinak, Milane – jak dlouho trvá okamžik (vteřina) pozemského času ve srovnání s délkou trvání okamžiku (vteřiny) částice, která se pohybuje rychlostí světla v neinerciální (Rytířově) soustavě? To se vlastně neví, je možné určit dilataci času pouze u částic, které se pohybují rychlostí blížící té všeobecně známé konstatně rychlosti světla, což ovšem může být taky iluze a čeká se, až se objeví nějaký další Elvis, nejspíš nějaký Číňan, Rus nebo Ind, který se pomocí teorie kvantových jevů dostane za hranice rychlosti světla.
Takže záhadou je, jak mohl Zdeněk Rytíř vědět něco o Obecné teorii relativity a potažmo fenoménu dilatace času, když studoval max. Angličtinu a Japonštinu na UK, navíc tu školu ani nedokončil.
Vteřina (okamžik) částice, která se pohybuje světelnou rychlostí a urazí za rok ty hausnumera v kilometrech, jak uvádíte, je jiný problém, než jaký použil Zdeněk Rytíř v rámci své metafory… Zdeněk Rytíř naznačil, že vteřina, ten okamžik, může zpomalit a stát se rokem, což je slovo, které obsahuje vymezení pojmu „světelný rok“ a je to skutečně chápáno jako násobná ODVOZENÁ míra vzdálenosti. Ale NIKOLIV jednotka DÉLKY, což není totéž!!! 🙂
Ale vyhrál jste, protože když jsem dohledal Ivesovy diferenciální rovnice, které umožňují vyčíslit délku vteřiny částice, pohybující se světelnou rychlostí v neinerciální (Rytířově) soustavě, řekl jsem si: seru na to 🙂 Dilatace času
ID: Což o ty intervaly, tj. dva tóny, nebo přidané intervaly samotné, ale rozvíjet akordové tahy ve čtyřzvuku vrstvením intervalů, resp. melodických linek je možné až do počtu osmi (8/4) nebo i deseti (8/4+2/4) zvukových vertikál do taktu, aby to dávalo v harmonii smysl. A to se potom zjeví tahy, často na průtažných tónech v basu, které nikdo jiný zatím nehrál a znějí senzačně.
Michal Nezbednář: A nebo se prostě dropnout a drhnout zprava doleva zleva doprava tadáda tupatupa blast 🙂
ID: Drhnout „zprava doleva a zleva doprava“ akordové tahy ve čtzyřzvuku na osm až deset beatů? Možná ty intervaly (dva tóny) jako koloratury, ale čtyřzvuky, které mají tendenci vybočovat z harmonie, nebo se tak i děje? 🙂 To asi těžko, ale pokud čtyřzvuky umíš drhnout jako kolovrátek na osm až deset dob, ukaž… já Ti za ty ukázky normálně zaplatím, měl bys to vydat jako sešit nebo pořádat workshopy, vyděláš majlant. Fakt, upřímně 🙂
1. Co tě přivedlo k hudbě?
Vnitřní hlasy, odmalička, kdy to ještě ani nebyla slova.
2. Kdybys měl neomezený rozpočet, jaké vybavení by sis pořídil?
To co mám, k mojí činnosti stačí, jsou to tak půl na půl laciné cetky, vylepšované na koleně, ale je třeba vědět, co a jak.
3. Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z koncertu?
Nashville Masters, kapela postavená z tamějších studiových hráčů asi tak v roce cca 1984 při pražském vystoupení v Lucerně.
4. S jakým hudebníkem by sis chtěl zahrát nebo spolupracovat?
Eva Burešová, ale není to jen o tom zahrát si cizí kousky ve studiu.
5. Dokázal bys mi popsat tvůj kreativní proces? Jak se u tebe rodí nová písnička, groove, melodie či text?
Začne to hledáním originálních kytarových tahů, ve kterých je díky magii skryta i melodie, měsíce nebo roky práce, groove spadne do klína ihned sám od sebe bůhví odkud, melodie pak obkresluje harmonické tahy, text se maluje po kouskách jako obraz příběhu, který člověk osobně prožil, aby věděl, o čem mluví, je to práce pro básníka, který o hudbě vlastně nic neví, nicméně text se postupně modeluje líp, než hudební základ.
6. Jakou inspirativní otázku byste chtěli ve svém hudebním životě dostat vy?
„Zahraješ mi to ještě jednou? Prosím“ 🙂
Zlom asi nastává tehdy, když se Vám podaří přilepit na spřízněnou duši, která už tohle ostychové období má za sebou a přibere Vás do party třeba při pouličním buskingu. No a léta vydrží komplex trémy nejspíš proto, že se neustále zvyšuje náročnost produkce – být si předem jistý při hraní Pec nám spadla není totéž, jako zvládnout se stejnou jistotou třeba d-moll od Rachmaninova.
Ikonický hudební motiv, těch několik typických tónů, tohle DNA hudební skladby zvané Jump, Alex Melton nezměnil, takže si může cokoliv jakkoliv zpomalovat, zrychlovat, nebo žánrově přetahovat. Pořád to bude originální nápad Made by Van Halen, který se zrodí jednou za život a který by dokázal napodobit i špaček, papoušek nebo Mozart.
Ani jeden. Škoda že tam chybí otázka: „Je to už dost dobré, abych s tím někde vylezl sám za sebe?“… Tak tohle je základní komplex jako prase, tohle je ta rakovina sebevědomí bez rozdílu nadání, trpělivosti a jakýchkoliv jiných stihomamů, které se dají tak jako tak překonat nějakými formami hříchů 🙂
Petr Kelner: „Text odráží nánosy sekulárních i náboženských klišé kolem panenství jako něčeho vzácného, co se nenávratně „ztrácí“ coby hodnota a jakost materiálu. “ tsss … no teda? Tak to je fakt nálož. 😃 Nicméně připodotknu, že většina lidí bohužel opravdu není schopna hlubší texty řešit. Příklad z druhé strany spektra je Blues o spolykaných slovech od M. Prokopa a F5, lidově známá jako Funebráci. Že prý je morbidní, smutná a až zvrácená. Ovšem to říkají ti, kteří si z ní pamatují jen těch pár slov v „refrénu“. Význam předchozího textu jim jaksi uniká.
ID: Funebráci jsou úžasný song, tam se mluví v podobenstvích a ne o funebrácích, co si pro mě přijedou s černou károu. Ti funebráci jsou symbolem něčeho jako těžkých dní, které je třeba žít a překonat, ne rezignovat a zemřít. Slova napsal Jiří Žáček, což je celosvětová první liga přes aforismy a všelijaká podobenství, něco jako Stanislaw Jerzy Lec nebo Jean Claude Rochefoucauld… jinak s úvodní poznámkou souhlasím, AMH by se mohla trochu probrat a netlačit na pilu se svými často svéráznými pohledy na svět 🙂 Ale třeba je to jen novinářská finta.
Anna Marie Schorm: Proc by kulturni antropologie mela byt novinarskou fintou? Jak instituci pannenstvi chapete Vy? K cemu podle Vas v kulture (a politice) slouzi?
ID: Uff… 🙂 Já jsem tuhle písničku hrál v životě tisíckrát, a nikdy mne nenapadlo, ani nikoho, kdo tu písničku (ode mne) poslouchal, a každý to zahraje trochu jinak, s jinou náloží romantiky, že jediný veršík vytržený z kontextu úžasné poetiky této písně, „den smáčený krví“, by mohl naznačovat něco o fyzickém traumatu. Ani pohledem kulturní antropologie nedokážu přistoupit na takové bláznivé konstrukty, protože slova o krvi z čerstvé rány jsou pro mne spíš, anebo zcela básnickou licencí, která může znamenat stejně tak apriori primitivní bolest díky primitivním příčinám, jako i akt uzavírání přátelství mezi náčelníkem Apačů a lovcem bizonů z Německa. Ten text nelze vyložit jako popis chirurgické anamnézy, byl by to v podstatě akademicky zvrácený pokus o pitvání nepitvatelného, o záměrnou ignoraci velkých emocí – protože láska má kořeny především v hlubokém duchovním spojení, v nepřeberném možství něžností a vznešené bolesti a možná i troškou krve na prostěradle. Když dívka nebo chlapec doopravdy miluje, na fyzickou bolest nemyslí.
Jak chápu „instituci panenství“, anebo raději neposkvrněnosti já? To se mění s věkem, jinak jsem ji chápal v osmnácti, kdy jsme s mojí první láskou přišli o věneček, naše světy byly postavené z čistých iluzí a na neposkvrněnosti záleželo. A jinak ji chápu dnes, kdy už vím, co všechno je na světě špatně a já s tím nic neudělám. A to je ten vliv kultury a politiky, jak jste se o něm zmiňovala. Taková Šeherezáda musela sloužit svým ostrovtipem a tělem šejkovi, aby přežila, i když měla svoje velké sny o tom, jak být šťastná a nejspíš i věděla s kým by mohla být šťastná. Ale neměla na výběr.
ID: Parádní povídání 🙂
Petra Ernyei Jazz Singer: Děkujeme🥰
ID: Já Vás s dovolením začnu „tak nějak“ sledovat, Petro, máte okolo sebe zároveň ty správné a inspirativní lidi 🙂
Mirka Novak: Jsme rady!! Díky za komentar a sdileni, Ivane☘️
ID: Zaujalo mne Vaše společné přemítání ohledně pojmu autenticity v umění – a jak tak koukám, tohle téma jste vlastně v rozhovoru pro Frontman otevřela jako první. Ne úplně každý ví nebo zjistil i po letech své existence v umělecké branži, jak důležité je být autentický a o něco méně důležité být dokonalý. Vy tohle téma možná nadhazujete v mediálním prostoru jako první. Ale možná existují umělci, kteří zvládají obojí na 100%, to je pochopitelně totéž, jako zjevení Panny Marie. Ale myslím, že na to nejsou důkazy… nebo možná ano, já nevím. Děkuji za Vaši reakci, Mirko, sdílet něco z první ligy je to nejmenší, pro mne bude důležitější, zda se nějakou řízenou náhodou alespoň na chvíli neprotnou naše cesty 🙂
Anna Marie Schorm: „Máte-li tip na další harmonicky hyperaktivní songy, kde se akordy sázejí tak nějak nahodile…“
ID: Tak Sting si s nějakými lichodobými rytmy určitě hlavu nedělal, to jednoduché umcaca ho naopak omezovalo v tvůrčím myšlení, vysvětloval to v jednom biografickém dokumentu. Sting cítí tóny pro svoji hudbu, jako básník cítí slova pro svoji poezii. V takovém přístupu je ukryto kouzlo, svatý grál, který každý songwriter hledá a věří, že existuje. Když si člověk poslechne Roxanne, tak zjistí, že v jiném rytmu se skladba hraje na nástroje a v jiném rytmu se do podkladu zpívá. Zní to skoro šíleně, ale je to tak 🙂 The Police – Roxanne
Na střední jsem hrál v tancovačkové kapele (kytara), dělaly se covery s českými texty, např. Hotel California, Olympic, Katapult atd., tzn. odezíraly se jednotlivé party. Vůbec si nedokážu představit, že bych něco hledal teprve na zkoušce, stejně jako všichni ostatní. Jediný, kdo si mohl trochu zaimprovizovat až na zkoušce, byl bubeník, ale i ten musel znát strukturu předem. To není o tom, jestli je někdo profík nebo amatér. Pokud někdo dělá vlastní tvorbu, tak se nejspíš hodně hledá až na zkoušce. Taky je rozdíl v tom, o jaké době mluvíme – protože dnes si může autor udělat nějakou základní skicu se všemi nástroji plus mínus sám doma a předat ke zkoumání ostatním do kapely. Když jsem já chodil na střední, tak se daly programovat akorát tak kalkulačky a něco jako vícestopý magneťák bylo pro normální lidi scifi 🙂
První skica skladby je vždycky „sám sobě pro radost“ a pokud je dobrá, najde se hlava pomazaná, která to ocení a tím Vás i povzbudí – což nemusí být nutně zapotřebí, pokud je člověk svůj. A pak se třeba rozhodnete, abyste uspěli i mimo svoji komfortní zónu, že to zkusíte vybrousit na hranici vlastních možností, které ještě pro jistotu napřed posunete o několik pater výš (roky práce bez rozdílu talentu), to posouvání je navíc nikdy nekončící proces, pokud máte co říct. Cílem (a co je to vlastně cíl?) nakonec projedete, možná jako vítěz, možná jako poražený, ale projedete. Ale s pořádně zasviněnou a omlácenou kapotou. No a co 🙂
Kamil Danda: Dobrý článek, ale bod č.1 pravda není.
Anna Marie Schorm: Pocem a zvopakuj! E teda zduvodni 😃
Kamil Danda: Tak často si vsimam u zacatecnickych mixů chyb prave v tom, ze nevhodne aplikují postupy/finty odchycený z netu, či kurzů a tím si to naopak ještě zhorší. Prostě bez osvojení si vnímat, analyzovat a vědět kdy co a proč, což trvá, se to bohužel neobejde.
Antonín Kocábek: A to myslíš ohledně dostupnosti vybavení nebo ohledně možnosti se s ním naučit zacházet…?
Kamil Danda: Ohledne toho ze staci shlednout par videí a naucis se to. Je to jako kazda jina cinnost o letech intenzivní praxe, protoze kazda situace je jiná. Obzvlast mix a mastering je na dlouhou trať. Neco jako rychlokurz nefunguje. 🙂
ID: Kamil Danda … nehledě na to, že některé věci, třeba určitý typ DAW, se člověk musí složitě naučit ovládat – a pak to vymění za jiný, vhodnější, nebo ideálně za HW analog, protože při recordu je čudlík nad zlato a nemusí se odbourávat mimojiné ruchy. A i když jeden pokus/omyl položí základ pro snadnější chápání jiných systémů, taky si to vybere dost promarněného času a zbytečně utracených peněz. Na netu má každý influencer plnou hubu keců (protože mu za to zaplatili) a nadšeně popisuje jen to, co se sám naučil ovládat, ale 100% efektivní, nebo univerzální rady tam v podstatě nenajdeš. Leda že bys zaklepal na dveře u Dandů…
Dobře rozumím řeči slečny Zmekové… dřív pomáhalo tak jednou za čtrnáct dní ke konci týdne nalámat pět až osm piv a jít se vyspat na 14 hodin (protože jinak nepiju, jsem totální abstinent). Dnes pomůže celodenní výlet na kole, odpojit se, vypadnout, změnit prostředí na pár dní – což bývá problém, jako kam a za kolik? Nemluvím o tvorbě, mám na mysli cvičení, rutiny, něco vymyslet jde rychle, snadno, ale vyjezdit do hladka nové tahy, nové grify nebo tak něco, je akce na několik týdnů – a může být i měsíců.
V závěsu bublikovala svůj rozohovor na Musicserver také Hana Bukáčková…
Hana Bukáčková: Svou třetí řadovku „Jediný na světě“ věnovala Bára Zmeková otci, který před čtyřmi lety zemřel. „Při tvorbě jsem se snažila najít smíření, útěchu, něco univerzálního, co můžu sdílet s lidmi s podobnou zkušeností,“ říká.
ID: To ví přece každý. Otázka spíš stojí tak, zda by dnes John Lennon byl alespoň naživu, kdyby ho ta Japonka nezačala navádět k otevřenému politickému aktivismu na půdě Spojených Států Amerických.
Vojtěch Řehák: Ten chlap byl pomatenej i bez toho a na Lennona měl pifku od chvíle, kdy prohlásil tu z kontextu vytrženou věc o Ježíšovi.
ID: Zdravím, hele dejme tomu, napsáno toho bylo hodně o příčinách smrti Lennona, já v podstatě vycházím z toho, co veřejně prohlásil Karel Gott. Je možné si o něm myslet cokoliv, ale negramot v oblasti historie nebo politologie to nebyl. Frajer si nechal podepsat album (aby se ho Lennon neleknul, kdyby ho před domem náhodou zahlédnul, což nezahlédnul), a pak ho odpráskne pěti ranami na jistotu. To je spíš práce agenta, o kterém se vůbec neví, jestli byl skutečně pomatený, než ho „upravili“ v base. Je mi líto, že Lennon zemřel, jako každému, kdo miluje hudbu.
Akustická kytara Cremona Luby, kopie Gibson rok 1976 byla moje první vlastní kytara, byl jsem dítě. Vyráběly se tehdy dva modely – levnější asi tak za 220,- a s vylepšeným designem za 340,-. S cenami nejspíš kecám, už si to nepamatuji, ale i 220 korun nebylo v té době zas tak úplně málo. Dokonce se mi podařilo na Aukro najít obrázky. Když jsem si kupoval svoji druhou vlastní kytaru, kterou jsem z Maďarska pašoval, abych se jako student bez vindru vyhnul placení cla nebo co, červenou gibsonu jsem slavnostně hodil v Budapešti z mostu do Dunaje, aby to bylo na hranicích ve futrále 1:1… plavala gibsona po Dunaji, vlnky se kolem ní kolébají… a hleděl za ní, dokud ji moje oči dokázaly sledovat. Byl to rituální obřad.
Noel Gallagher je ročník 67′, Les Paul Custom pochází z roku 1978. Předpokládám, že Cremona měla výrobní licenci… protože my jsme na ni hráli taky 🙂
Článek se mi líbí, některé narážky vyloženě pobavily (ostré pero Mirky Spáčilové… tak určitě 😃 ) Mě napadly dvě poznámky – pokud to někdo v sobě má, nikdo nikdy ho nezastaví, aby se alespoň pokusil dosáhnout přesně na svůj vlastní cíl, nebo na něj skutečně dosáhnul, což bývá cesta trnitá už s ohledem na mnohaletý nástrojový drill, kterému se nelze vyhnout, i kdyby jste byli sebekreativnější, sebenadanější. Nikdy nejde ve výsledku o to co, ale jak to zahrajete. A ta druhá poznámka je o tom, že podobně, jako existuje „doplňková četba“ při počátečním levelu rozvoje… tak existují doplňkové filmy ve vysokém stádiu rozvoje. A jeden z nich se jmenuje „Whiplash“. Povinně shlédnout, protože to není jen fikce 🙂
Já jsem si v textu našel takový důležitý střípek… „přičemž sedíme ve stále stejném prostředí svého pokoje, domácího studia nebo zkušebny.“ Ano, tak tohle může nadělat v hlavě pěkný bordel, pokud se naplánovaný drill při intenzivní činnosti vleče, řekněme pět let a člověk si zvykne během denodenního, 5-6 hodinového sjíždění prstokladů buďto poočku, nebo úplně koukat na televizi (na filmy), aby Vám z té dlouhodobé jednotvárnosti nehráblo, aby se tlumily hladové emoce, jako koně na startu dostihu. Dá se pak zařadit zpětný chod, asanovat pochroumané vědomí ve všech aspektech, jak o tom píše autorka článku, trvá to nějakou dobu, ale je to regulérní detox. Drillu se nelze vyhnout, pokud víte, co děláte, nebo věříte tomu, co děláte. Vymyslet bez nářadí můžeš letadlo, hudba se bez nástroje vymyslet nedá.
Marek Bero opět předhazuje gordický uzel. Mám dnes špatný den, jsem líný makat, tak budu riskovat a na chvíli zkusím přemýšlet 🙂 Zkusím hledat a připojit svoje postřehy, i když v závěrečné kapitole „Hudba jako instinkt“ to autor vyslovil jasně… ale asi je placený od počtu slov, tak dal prostor k vyjádření i kolegům z Kanady a Řecka a trochu s nimi polemizuje.
Mne spíš zajímá, jak skutečná hudba vzniká, než co hudba znamená jako pojem. Protože kdo si to uvědomí, tomu se lépe najde hranice mezi nezbytným množstvím nástrojového drillu (včetně hlasu) a samotným tvůrčím procesem. Jedno bez druhého neexistuje. Mám na mysli skutečnou hudbu, a nikoliv prstová cvičení povýšená na hudební projekty – což se může týkat stejně tak Luboše Andršta, jako i Nicolla Paganiniho, anebo celé řady absolventů Berklee College of Music s jejich modálními a chromatickými stupnicemi přes tři oktávy ála Viklický nebo Kratochvíl.
Jaký je rozdíl ve vztahu k vnímání dokonalé hudby mezi ufonem a dítětem, které se sotva narodí a ještě než poprvé rozlepí oči, začne vnímat zvuky naplněné láskou? Dost těžko by ocenilo devátou symfonii nebo bebopové sólo, ale zcela určitě nějakou něžnou formu rapování ano. Všechny maminky jsou totiž raperky (hou hou, houpity hou), ty černé i bílé, bez rasové selekce. A to techno, ten hudební žánr od Boha v základu, je tlukot srdce na každou druhou, přitisknuté dítě ho vnímá.
Matka neví, že to konejšení je hudba, a dítě neví, že to pohupování je tanec. Hudba a tanec jsou provázané věci. Nedokážu si představit, že by se vynikající hudebník neuměl s grácií pohybovat, že by neuměl tančit (až na Karla Gotta, který prošel v roce 1939 na porodním sále červí dírou do Plzně, byl to ufon).
Probíhají dva procesy – děje se jedna z prvních lekcí tance, a děje se jedna z prvních lekcí hudby, máma moduluje zvuky, zpívá, dítě se pohupuje, tančí. A vypaluje se to do mozku, který je nepopsaný list papíru. A časem se tyhle procesy komplikují od pohupování a konejšivých zvuků až k baletnímu sólu nebo deváté symfonii. A nebo taky ne, každý dělá, co umí 🙂 Ale takhle hudba jako lidský instinkt vzniká – v té malé ochmýřené hlavičce s ušima a cortiho ústrojím a vestibulárním aparátem, přitisknuté na matčina prsa, když s ním pohupuje a dává mu první lekce hudby a tance. Je to stejné jako s matematikou nebo lidskou řečí – vtiskování od těch jednoduchých věcí po ty nesložitější. Člověk tak na to má defacto celý život, aby se buďto bavil, nebo dokonce uspěl.
Předsevzetí jsem si vytvořil už na začátku prosince, mělo se týkat dokončení restů do konce prosince 23′, abych začal s čistým štítem řešit jinou fázi. A teď, každým lednovým dnem 24′, narůstá moje nervozita, přitvrzuje se v mých nočních snech, přestal jsem myslet raději úplně a žiju jako zvíře, ani se nepřevlíkám do postele, jsem cyklista. A to pomohlo nejvíc, zbývá tak kromě spaní více času na hraní, což je důležité – dokončit resty!! 😃 Podle mě se tzv. předsevzetí dají v časoprostoru vyjádřit kvadratickou rovnicí se dvěma reálnými kořeny (dvěma datumy), v tom horším případě je řešením komplexní číslo, pouze s imaginární složkou. Anebo je předsevzetí kvantový jev – je skutečné, jen když na něj myslíš. Jj, bude to kvantový jev, určitě… „přestal jsem myslet raději úplně“.
ID: Já si možná myslím, že Taylor Swift je pro fanoušky tak zajímavá mimojiné proto, jelikož se v prvopočátcích, jako malá holka, učila a spřáhla s nástrojovými hráči z Nashville, se špičkovými studiovými hráči a tvůrci, kteří mají v krvi country. Country stojí a padá na chytlavých melodiích, harmonických postupech a sloganech, a kdo tím nasákne, může z těchto dovedností těžit pro jakýkoliv jiný druh hudby, zejména pop.
Honza Slavata: Chápu,ale to není důvod aby to její kuňkání všichni žrali.
ID: Máš pravdu… dal jsem patnáct piv, nějaké houbičky, šlehnul si do žíly tvrdou drogu, vyhulil jointa a pustil si Taylor Swift – ona fakt kuňká 🙂
Zkusím několik slov – žijeme v době vydávání a bazírování na singlové produkci, které se publikují na YouTube a pouštějí v médiích. Z tohoto hlediska je singlový řebříček pro ceny Apollo dost nesourodý, skoro ani nelze porovnávat tak různorodé počiny. Z mého pohledu je na tom dramaturgicky nejlíp Poslední rváč od J.A.R. (text Klempíř, Bárta, hudba Roman Holý). Otázkou je, zda nějaká dramaturgie u singlu je v dnešní době tak důležitá, když se často útočí na první signální soustavu a teprve pod nánosem zvukové a vizuální kulisy je možné vydolovat nějaké sdělení. Je to kompromis pro rychlý konzum a zároveň hledače nějakých pokladů? Mně stále singl bez prvoplánově hlubší, nebo alespoň zajímavé myšlenky připadá jako hudební placebo – takže J.A.R. vede, akcentuje v singlu od první chvíle na příběh. Ceny Apollo jsou ovšem záležitostí širší a užší poroty, takže nechť nám v květnu předloží svůj verdikt, je to cca jejich soukromý byznys.
Asi to bude moje porucha, ale ke sjíždění celých alb jako v minulosti a zkoumání jejich vyváženosti mne to v dnešní době už nesvádí, zajímají mě pecky, jednotlivosti, videoklipy, do kterých se namíří největší část energie pro prezentaci. Nemohu oslavovat a velebit celé album, když na něm zpravidla boduje jen kousek nebo dva, vybrané pro singlovou produkci. A tak to i většinou bývá. Ale album je dobrá věc – jen poněkud dost hodně náročná, pokud má obsahovat alespoň 50% vyjímečné, originalitou „postižené“ tvorby. A nikoliv jen vatu na špejli.
Spotify je kromě YouTube a publicistických hudebních serverů jednou z významných možností, jak získat informace o produkci umělců, nehledě na to, kolik kdo na tom vydělává peněz – pokud jsem na tuhle platformu zvyklý kliknout. Ten byznys je samozřejmě také důležitý, ale ne v prvním plánu ze strany posluchačské obce. Cenu šíření informací na Spotify bych nepodceňoval, protože oni šířit informace umí, i když někde vespod to doutná rvačkami o finance a zvýhodňuje především produkční týmy, které si mohou dovolit investovat do reklamy tohoto druhu. Publikovat tvorbu na vlastní pěst je cesta do pekel. Ale není špatné zavítat i do pekla, tam se člověk dozví, jaké to bude v nebi, až se z pekla vyhrabe v otrhaných šatech 🙂
Ale stejně… kdysi dávno jsem umístil na Facebook, resp. Fb Headliner, takovou poznámku, kterou jsem reagoval na vánoční megahity George Michaela nebo potažmo Mariah Carrey. Ten vojenský pilot se jmenoval Ronald Binge a tu nepřekonatelnou serenádu, později pojímanou jako vánoční píseň s mnoha textovými lokalizacemi, nebo instrumentálním podáním, složil asi tak v roce 1951.
ID: Píšete skvělé články, Marku. Netvrdím, že ve všem a vždy se mohu např. já ztotožňovat s Vašimi pohledy, ale rozhodně čtu pozorně a přemýšlím. Musím přemýšlet, nedáte člověku šanci nepřemýšlet 🙂
Tomáš Zabilanský: Vsimnul jsem si, ze furt premejslite. Obecne tady na techhle strankach se hodne premejsli.
ID: No, furt no… zpravidla jen dopoledne, než se proberu a dopiju kafe, pak přestanu přemýšlet a začnu makat. Zrovna dnes budu konečně nahrávat tu fúzi techna a swingu, základní skicu. Slyšíte dobře a myslím, že se mi to povedlo. Žádné funky, žádný hip-hop. Pořád mi nějak vadil ten rap naroubovaný na techno, ta jeho prázdnota a tupost – a Ďábel tak stvořil hip-hop. Já mám techno velmi rád, protože ho stvořil samotný Bůh a tak si říkám – přestaň se vztekat a ukaž, jak by sis to představoval. To si fakt myslíte, pane „Zabilanský“, že tady sedím na zadku a civím do zdi? Čas běží jinak rychle pro člověka, který se něco snaží trefit do černého, a pro člověka, který to pozoruje z lavičky na tribuně a požírá popcorn (i když právě pro něj se to všechno dělá, pro toho fanouška v něm). A stále mi schází člověk, který to vezme do svých rukou.
Tomáš Zabilanský: Vite co, ja vam neverim ani slovo. Vy furt mirite. A vubec nestrilite.
ID: Jenom teď provokujete 🙂
Tomáš Zabilanský: Ne, uz mne jednoduse zacinate srat. To sou furt nejaky kecy o nejakejch tazich. A o tom, ze techno je od Boha. A ze vam tika cas? No to teda fakt tika.
ID: Vím jistě jen tolik, že do konce prosince to musím mít pohromadě, dýl už to nepůjde protahovat. To dám. Ale díky za rejpanec, i to pomáhá akcelerovat, když už skoro není z čeho brát.
Frontman: Myslíte si, že se dá ještě normálně diskutovat na sociálních sítích? 🤔
ID: Samozřejmě – pokud by administrátoři dělali svoji práci.
Petr Holeček: Jsem jeden z moderátorů v jedné velké skupině (cca 90 tisíc členů) a ono se to moc uhlídat nedá, máme tam nastavena varování na různá klíčová slova, projíždíme to, ale někdy je toho prostě moc, čím víc lidí, tím větší podíl magorů.
ID: Moderátor dělá jinou práci než administrátor, administrátor je víceméně skrytý v týlu, vůbec nezasahuje do rozhovorů, jen pozoruje – a měl by trolly dennodenně a nemilosrdně kosit jako škodnou. Moderátor má být jemný a polyhistoricky vzdělaný člověk, jeho posláním je zvyšovat trafik všemi myslitelnými, ale hyperinteligentními způsoby. Pokud se kosení trollů zanedbá, vymkne se to kontrole, je to neopravitelné nejen z hlediska čísel, ale i morálních škod na komunitě.
Jednou se mi přihodilo, že jsem kývnul na počáteční výuku barové sevírky v Újezdě nad Lesy, chtěla být mezi štamgasty ve flóru. Jmenovala se Markéta. Koupil jsem lacinou španělku z Lídlu, natáhnul nylonové struny a sehnal pár brožurek se základními kecy. Chytla se toho a začala páčit první déčko, géčko, céčko… a mlátila do strun pravou rukou. Říkám si – tohle je marný, malovat umí, ale mariachi z ní nebude. Pořád koukám a koukám, a naráz mi to došlo – moment, natáhnul jsem struny do pravého gardu a říkám – zkus to takhle. Během půl hodiny dala docela obstojně v cikánském rytmu první Nedvědy a celá nažhavená se sápala po dalších peckách. Dávejte si pozor, když někoho chcete učit na kytaru, jestli je to pravák nebo levák, nejde to hned poznat, prostě mu vražte do ruky kytaru a pozorujte, jak si na tom stojí pravá nebo levá ruka na beklajt, při tom prvotním břinkání do strun 🙂
Zní to dobře, ale pořád si myslím, že ani skvělý producent za vás tu hudbu ani texty nevymyslí. A hlavně by měl chápat, že určité druhy tracků se prostě lépe podaří nahrát někde mimo v domácím studiu, tam, kde to má skladatel rád, kde je ta kočka nebo ten pes, a teprve pak je zakomponovat do mixu ve studiu.
Kdy? … když se Pánbůh smiluje, ale nikdy o tom nedává předem vědět, je to překvápko. Někdy Vás překvapí, když se zrovna trápíte, jindy jste šťastní, občas když pilně cvičíte na nástroj, ondy když myjete nádobí – a Vás časem napadne, že je v tom systém, že jste na to kápli. A na tohle On čekal… začne se smát. Pánbůh se smiluje ze stejných důvodů, jako Člověk chodí na velkou. Potřebuje si ulevit.
ID: Ten článek měl být spíš o tom, že rozvody akordů (třeba čtyřzvuků), nebo zajímavé harmonické tahy, prokládané (prolepované) krátkými breaky na základě generických stupnic, ale !především pentatonik! všeho druhu, je hodně nadějný způsob hry. Nepříjde to ze dne na den, bude to zpočátku – prvních pár let – drhnout a skřípat, musíte to přijmout jako mnohaletý každodenní drill při cvičení, ale pomalu a jistě dá tohle proplétání akordových tahů a pentatonických breaků základ pro originální rukopis hráče, rukopis, podle kterého Vás po několika prvních tónech všichni poznají. Ať už na kytaru (jako Eric Clapton) nebo na klávesy (jako Elton John), nebo na dechy (jako Miles Davis). Kdybych měl já někomu poradit, jak to zvládnout na kytaru, řekl bych mu, ať si najde dobrého kamaráda romského původu, oni tu magickou techniku dědí z generace na generaci a často neznají ani noty. Tam bych začal a myslím to vážně 🙂
Tak třeba v písničkách Beatles, ABBy, Eltona Johna nebo Queen – kde tam jsou nějaká sóla, tím méně založená na improvizaci? Jsou tam jen krátké a často velice promyšlené riffy, kytarové, klávesové nebo žesťové… ale riffy. V těch nejlepších písničkách žádná sóla nejsou a už vůbec ne improvizovaná. Skvělý song se vším všudy není jazz. Jakože Duke Elington nebo Louis Armstrong dávali skvělá sóla? Ve svých nejlepších písničkách, takových, které si všichni vryli do paměti, nesólovali.
Mates Mýval Václavík: Jasne, ale neni jazz jako jazz a neni popik jako popik.
ID: Sóla patří do instrumentálních skladeb a skvělý pop je vždycky fúze (vždycky!), i když to prokoukne jen výborný sluchař. No a jazz a zbytek hudby odděluje jasná hranice – když přestaneš vnímat groove, jedno jestli polku nebo sambu, a začne Tě vést pocit nebo tep srdce, začne to být jazz. Ale to už si pak spolu zahrají s úsměvem na rtech jen „jazzmani“, zbytek světa by vraždil 🙂
Kamil Danda: Chyb je tam několik. Např. není pravda že ak.kytara je tižší než elektrická, ve skutečnosti to může být zcela naopak. (Sluchátka, minikombíčko,zvukovka). Stran nastavování mikrofonu doma… proč? A vlastnit domácí studio? Zaznamenat slušně akustickou (ano i tu s piezzem) kytaru v amatérských podmínkách je dnes náročnější než elektrickou.
ID: Tak já jsem přesně tenhle problém recordu španělky s nylonovým potahem v domácích podmínkách několik let řešil. Skončil jsem u varianty s menším vytlumeným prostorem a dvěma kapacitními mikrofony do sterea jako RAW signál pro další zpracování. Piezo snímač určitě nee, to není prostředek snímání pro studiovou práci, je to dobré akorát tak na koncerty. Jinak – já už vím, s kým mluvím, takže zkušenostma nemohu konkurovat 🙂 Ale record akustické kytary (s nylonovým potahem) jsem v domácím prostředí vyřešil, základním trikem bylo uvědomit si, že méně je v tomto případě více.
ID: „Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět“… ano, v tom seznamu kytaristů-písničkářů pro „městské slavnosti“ chybí Lenka Filipová, Vladimír Merta a Karel Plíhal. Taková prvoligová trojka, která se na pódiu obešla bez „ležícího čokla u nohou“ 🙂 PS: Napodvanácté jste to konečně trefil, pane Hamerský, pochvala, je to přesně tak.
Kamil Danda: Plíhal hrával posledních x let (dokud mohl sám hrát) svoje sólová vystoupení nejdřív na pololubovku a posléze strata, čili el.kytary.
ID: Tak já si ho pamatuji z osmdesátek, kdy ještě hrával po klubech, než natočil první desku v 85′. Byl to tradiční písničkář s excelentní technikou kytarové hry, básník a vypravěč, hrál především na jumbo, se španělkou jsem ho snad nikdy neviděl. O jeho zdravotních problémech z poslední doby jsem ani nevěděl, takže díky za upozornění, prolítnul jsem si rozhovor z roku 2018 na osobních stránkách. On ale vždycky experimentoval s kytarami, prošly mu jich rukama mraky, včetně elektrických. Znal jsem Pepu Streichla, kde se Nohavica, Plíhal a spol vždycky zastavili, když zavítali do Ostravy, takže jsem byl součástí jednoho takového dýchánku a mluvilo se jen o kytarách, zkoušely se modely, byl to maniak 🙂 Na elektriku hrál jinak a po svém, než běžný „rocker“, používal elektriku jako klasickou kytaru, stejnou práci by odvedla akustika přes krabičky, jeho elektrická kytara je kašírka.
Kamil Danda: Stejnou práci nevim. Za prvé lepší hratelnost, sustain, za druhé preferoval později spíš jazzovou barvu, asi kvůli těm kainarovkám.
ID: S efektovým procesorem udělám ze španělky cokoliv. Ale já chápu, proč někdo nechce, aby jeho španělka hrála jako elektrika, když tak nevypadá. To je jako rozdíl mezi krásnou ženou a krásnou silikonovou…
Paráda, Everything Turns Around je docela prima song, Dogstar jsem ani neznal. Ty starší kousky jsou trochu fádní, je to v duchu dnes již vyčerpané formy. Na Keanu Reeves je zajímavé, že píše levou rukou, je to levák, ale basu drží v levém gardu. Však je to taky znát na jeho technice hry pravou rukou, která je legrační, ale u kytarových nástrojů, resp. basy je ruka nad korpusem obecně dominantní pro úroveň hry. Hmm…
ID: Když jste dítě a vrazí vám do ruky kytaru, dost těžko si vybíráte kvalitní nástroj, takhle to v běžných rodinách nechodí – prostě máma s tátou přitáhnou pod stromeček nějakou tu tříčtvrteční španělku s kovovýma strunama, kamarád na dvorku ukáže první déčko a cikánské géčko s palcem přes hmatník a děcko vůbec neřeší, jestli má seřízený nástroj, nebo jak se na něm hraje. O seřizování nebo vylepšování kytary ve věku sedmi let nemůže být řeč. V šestnácti, kdy už máte za sebou první červenou gibsonu a do kapely na střední potřebujete elektriku, mamka se domluví s tetou, která jí půjčí prachy, a koupí se Iriska. Irisku už vylepšujete, hlazené struny, kobylka, ale především celé hodiny cvičíte prstoklady, bude z vás přece Satriani nebo co 🙂 A možná ano. A teprve okolo dvaceti příjdou nějaké větší prachy, rozdají se třeba vkladní knížky – a příjdou ty první velké záseky se značkami a kvalitou, snažíte se získat to nejlepší dostupné, je tady řeč o 70′-80′-90’sátkách. Ale to už většinou umíte hodně dobře hrát. Takže slečna má pravdu. A pokud to dnes chodí jinak, pokud se sedmiletým dětem kupují Schneiderky za padesát litrů… tak to těm dětem hodně přeju, ale rychleji a lépe se hrát nenaučí 🙂
Jiří Suchý: Neni to jedno. Neni jedno, zda se ucite na levnej křáp – učeni to neusnadni, spis naopak.. Velmi levny nastroj idealne z druhe ruky muze vytvaret nadbytecne prekazky pri prvnich tydnech a mesicich uceni. Naucit se zaklady je tedy mnohem narocnejsi kdyz nastroj neladi, nebo nedrzi lazeni, ma vysoky dohmat u strunnych nastroju atd atd. Ne vsechno co reknou zkusenj hudebnici je automaticky svatá pravda.
Martin Bílek: Myslím, že tím chtěla říct, že daleko důležitější je to nadšení, touha hrát. Jinak pochopitelně souhlasím, že na nekvalitní nástroj je to zbytečně těžší cesta. Ale ani to nemůže zastavit někoho, kdo fakt chce.
Jiří Suchý: Urcite – kdyz ma nekdo ohromne odhodlani, tak dokaze vsechno. Ale zalibi se vam pravidelne behani, kdyz k tomu budete mit crocsy misto tenisek, bude vas bavit jezdit štreky na kole, kdyz do kopcovitehk terenu budete mit tezke kolo? Bude vas bavit tenis, kdyz se budete ucit s tezkou raketou s povolenym vypletem? Zacit s cimkoli, co vlovek dosud neumi je dost narocne samo o sobe. Kdyz k tomu mate mizerne vybaveni a k tomu vam lidi okolo rikaji jak na vybaveni nezalezi, ze musis hodne chtit a dokazes to – nevim jestlitakove rady jsou prinosem pro muzikantskou komunitu. Ale treba se pletu.
ID: Zátopek běhal v kanadách 🙂 Ale to jen tak pindám.
Jiří Suchý: Přesne tak.
ID: Vzpomněl jsem si ještě na jednu lapálii… kvalitní elektrická kytara a efektové procesory svádějí k opájení se podmanivými tóny, hraje to jakoby samo, hráč se nemusí moc snažit, aby zaujal „kamarády“ a vyloudil z kytary úžasný bigboš. Ale zasvěcené hráče s takovým přístupem moc nedostane. Viděl jsem videjko, kde Jimi Hendrix hrál na mejdanu, schoulený v rohu jen tak na španělku, něco si u toho broukal, nebyl ani moc sjetý jako obvykle. I Pepa z Horní Dolní by to zvládnul líp. Takže zkrotit v počátcích laciný, rozhašený nástroj může mít něco do sebe. Já vlastně vím, že určitě má, ale to se týká jen hráčů posedlých kytarovou hrou a asi i ďáblem, kteří nehledají důvody, proč něco nejde, ale jak to překonat. Zátopek běhal v kanadách schválně, aby získal do nohou výbušnost.
Já hraju holou rukou na klasickou španělku s nylonovým potahem, snímanou naturálně ve stereu přes kapacitní mikrofony, nebo proháním signál přes efektový procesor (dřív YAMAHA, dnes BOSS GT-1000core). Nebylo to tak odjakživa, ale nakonec jsem se vrátil kruhem zpátky ke španělce s nylonkami a výřezem pod oktávou, u které jsem si navíc upravil hmatník, profil a rádius, a příčnou menzuru na kobylce (60 mm) – i s holou rukou se dají na nylonkách přes efektový procesor provádět všelijaké prostocviky 🙂
Nylonky obecně zlobí, nedrží ladění při drsnějším zacházení, takže jsem stvořil i speciální kobylku s mikroladěním, což se u klasických kytar v prodeji nenabízí, protože tam je to (pokud to tam vůbec je) napevno a nelze dolaďovat stárnoucí struny, aby se na nich dalo alespoň cvičit, než je servete, nebo se rozmotá a praskne déčko.
Mojí první ustálenou značkou nylonového potahu byly LaBella ve střední tuhosti, s bronzovým vinutím a černým nylonem – protože na to hrál Eric Clapton (ovšem s trsátkem). Měly docela kovový zvuk, byly tenké, zvučné a k nehtům přívětivé. Před několika lety jsem si vyhlédnul další americkou značku Sevilla v nejvyšší tuhosti od firmy Cleartone – protože dlouho vydrží v kondici a mají taktéž docela průzračný kovový zvuk. Na recording je podle mne vhodná opět americká značka D’Addario, model EJ51 s vyhlazeným vinutím – nevržou při glisech, vydrží relativně dlouho s čistým zvukem bez „alikvótního šumu“ díky opotřebení nebo únavě materiálu, ale to je už pro normálního smrtelníka docela pálka za jednu sadu.
J.A.R. na novém albu bilancují, recyklují a provokují (Anna Marie Schorm)
ID: Dokážete si představit tenhle „granátomet“ na Eurovizi, kde právě vystupuje Conchita Wurst a po ní nastupuje J.A.R. se songem „Jezus Kristus Neexistus?“. Já ano. Poslal bych je tam v dámských silonkách na podpatcích s rudě zmalovanými rty, jako to holky ze showbyznysu poslední dobou dělají 🙂 Ke Klempířově textům by měla vždy existovat nějaká tištěná nebo publikovaná brožurka (jako na Spotify!), protože je to promyšlená, i když svérázná poezie nešejkspírovského typu, a čte se líp, dává to lepší obrazy do hlavy, než pouze při jejím poslechu ve spojení s hudbou. To platilo vždy.
J.A.R.: Nechceme se líbit za každou cenu (Milan Šefl)
ID: Není to deska hravá a provokativní, jak předesílá v textu Milan Šefl… je to osobní výpověď jediného autora, který přiměl své kumpány, aby společně vešli do kostela, do zpovědnice a žádají o odpuštění svatého muže za přepážkou (publikum). Nežádají tlumeným hlasem, rapují a Bárta zpívá sóla jako anděl na obláčku, Johann Sebastian Holý hraje na kůru.
ID: Profesionální hudební dráha není v přímé souvislosti s potřebou čtení z not, není třeba ze všeho nejdříve „učit se jména všech tónů na hmatníku, teorii intervalů, stupnic a akordů“. Je třeba ty věci jen předem slyšet, a pokud ne předem, tak se k zajímavým a originálním figurám namáhavě procvičit, vznikají téměř vždy náhodou jako střepiny nápadů a díky drillu, nikdy ne promyšleným způsobem na základě hudební teorie. Teorii je zábavné nalít do hlavy až dodatečně a zjišťovat, jestli dokáže obejmout něco nově vzniklého, překvapivého, originálního. Většinou ano.
Jiří Voběrek: To je velmi kontroverzní tvrzení – ano, je to jedna z cest, ale hlásat to takto za jedinou pravdu mi nepřijde úplně košer. Všechny cesty vedou do Budějovic aneb Cesty Páně jsou nevyzpytatelné 😎. Ono nikdy neškodí vědět proč někdo chce, abych to hrál takhle anebo aspoň proč to hraju tak (dobře nebo blbě), jak to hraju. Samozřejmě – samotná teorie ještě nikoho hrát nenaučila, ale dokáže tomu hodně pomoci.
A pokud se někdo chce hudbou živit třeba jako session musician, hrát z listu prostě umět musí (alespoň do značné míry), podobně jsou na tom rotující hráči v divadlech atd.
ID: Já hovořím o lidech, kteří především tvoří a ke své tvorbě hudební nástroje potřebují ovládat, aby mohli hledat něco nového, originálního. Interprety probereme jindy. Proto ta moje zmínka o neexistenci přímé souvislosti.
Jiří Voběrek: Jo tak. No tady je to ale taky sporné. Aby člověk zbytečně nevynalézal Ameriku a následně nezjistil, že to bylo nadarmo, by imho zrovna právě komponisti měli mít aspoň nějakou teoretickou průpravu. Včetně toho, co který nástroj je schopen zahrát a jak (s tím se v práci potýkáme docela často). 🤔
ID: OK, ale komponista a vizionář – tvůrce a zároveň hráč, jsou doslova dva různé vesmíry. Myslím, že oba bychom mohli jmenovat z moderní historie. Hudební skici jsou materiál, který lze ohýbat, aniž by se poškodilo základní poselství od autora. Jinak platí především moje poslední věta v úvodním příspěvku – zpětně teorii vždy doberete, je to zábava 🙂 Jsem v MHD, večer u kompu ještě něco přihodím, nesnáším ťukání do skla.
Jiří Voběrek: On ale komponista by o tom hraní měl dost vědět… Je to všechno hodně propletené. Ale dnes už spousta mladých hudebníků zná hudbu jen v elektronické podobě a tam je možné skoro všecko (když autorská práva dovolí)… 🤔
ID: OK, přemýšlím, jak to uchopit, abychom si dobře rozuměli. Pro začátek už vím, s kým mluvím, to byla hračka zjistit 🙂 Nejsem interpret, jen ty věci tvořím, texty, hudební nápady a kytarové tahy jako studiový hráč, skicuju i zpěv za holky. Dejme tomu, že mám právě v portfoliu asi osm kousků, každý pes jiná ves a mám s tím nějaké záměry, takže to tady nevytáhnu, jsem zaměřený na konkrétní vydavatelství a dva konkrétní interprety, resp. dívku a ženu. Ale jeden z těch kousků je starý jako Metuzalém z osmdesátých let a dobře se na něm ilustruje pár věcí, o kterých mluvím. Vy jste, Jiří, především klávesový hráč, pianista, pokud se nepletu. Já jsem kytarový hráč, ale na piáno jsem taky něco jako dítě a týnejdžr odcvičil, používám klávesy k doplnění aranžmá ve skicách. Každý nástroj vás jako autora přivede k jinému způsobu hudebního myšlení, v tom může být ukryta originalita, o kterou jde.
Rainy Blues, resp. Deštivé blues je jako forma neuchopitelné, nemá to groove ani beat, řídí to feeling zpěváka nebo zpěvačky a všechny ostatní případné nástroje jen jamují a dokreslují – jak tohle zapsat do not? Prostě volně, bez klíče, bez taktu, jen s poznámkou: Poslouchej zpěváka a hrej tak, abys ho rozplakal, aby ti po výkonu poděkoval, aby tě políbil a pohladil po vlasech.
Nikdy jsem nezapsal jedinou notu tohoto songu, i když přesně vím, co tam dělám, v jaké tónině hraju, jak jsou postavené lomené akordy a kam odbočují jejich poslední tóny kdekoliv v průběhu taktu, co tyhle poslední tóny naznačují, jak se nečekaně láme harmonie, která je spíš vrstvená v kontrapunktu na průtažných tónech v basu včetně zpěvové linky, aby to vyjádřilo náladu příběhu v textu (to je ta nutnost ovládat teorii, mít společný jazyk, abychom se domluvili navzájem, ale nenechat se jí ovládat, „když to shůry zrovna padalo“). Když se k tomu po delším čase vracím a něco vylepšuju, jako zrovna teď přidávám vibrafon na repetici refrénu závěrem, tak se prostě kouknu do sequenceru, jak jsem to tam chytal. Žádné noty nepotřebuji, ale pokud bude třeba vytvořit notový zápis, bude to hračka, anebo práce spíš pro nějakého studenta, přepisovače, já se budu tou dobou zabývat už něčím jiným.
Měl bych vytáhnout spíš Alhambru nebo Big Dipper, protože „to je možná ta Amerika“, říkám možná, ale nelze, tohle je veřejný příspěvek. Jak říkám – je to jen skica a já nejsem zpěvák, jsem jen studiový kytarový hráč s občasnými poruchami spánku 🙂
Jiří Voběrek: Ano, já tomu rozumím. Většina mého hraní jsou improvizace buď s nějakým zadáním (vyplnění dané formy) nebo úplně volné. Ale při hraní v orchestrech je to všechno úplně jinak – a to i po kompoziční stránce. Kdysik jsem měl půjčený kapesní sekvencer (Yamaha QY-10, pokud se dobře pamatuju) a tam jsem těch 8 stop musel nosit v hlavě – naštěstí to mělo kapacitu jen na cca 3 – 5 minut hudby v závislosti na počtu not). To je právě dnes ta výhoda možnosti práce s PC. Dřív to nebylo a zbýval jen notový zápis, jinak se dílo nezachovalo (nebo sice ano, ale často dosti pozměněné). Mnoho zdaru v tvůrčí práci!
P. S. Píšu to narychlo za chůze, porážeje spoluobčani na chodníku… Kdyžtak můžem jít bokem na msgr. 😎
ID: Osmistopý kapesní recorder jsem si právě pořídil, TASCAM DP-008 EX, audio, protože já skicuju především kytarové tahy. Počítač mám rád, základní sw je pro mne Adobe Audition a FL Studio Mobile, ale ty kapesní „pocket“ věcičky, které fungují i na baterky, jsou boží, jak zjišťuji 🙂 Prohodíme příležitostně ještě pár slov bokem. Hodně štěstí a pevné nervy!
Jiří Voběrek: Klávesové porno. Tuten krám umí snad úplně všecko. Škoda, že je jen erární! 🤔
Jiří Voběrek: Yamaha QY10
Jiří Voběrek: Normálně to bylo v pouzdru od VHS videokazety 😹😹. Bezva mašinka do vlaku atd.
ID: „Yamaha QY10 Wiki“… parádní průvodní text, člověk to čte s takovým mírným dojetím při vzpomínkách na ty dřevní doby vzniku fenoménu „workstation“, ale svým způsobem nádherné časy, byl to jeden nekonečný boj s HW a ovladači všeho druhu 🙂 Já jsem se potýkal s Falconem od Atari a HW recordingem… panebože, to ale bylo utrpení 😃 Stejně to nikdy pořádně nefungovalo. Kdybych se tehdy dozvěděl, co bude za x-let a jaké budou možnosti DAW a recordingu i v domácích podmínkách se současnými kompy, nechápal bych. A přitom to bylo vlastně „nedávno“… ty devadesátky.
ID: „Klávesové porno“… od Yamahy jsem měl v těch devadesátkách, kdy jsem se pokoušel postavit svoje první malé domácí studio, 7mi-oktávové digitální piano s přídavným efektovým procesorem, tyhle dva kousky šly dohromady v roce 90 a něco taky přes sto litrů, mělo to nádherný zvuk, YAMAHA je podle mne zvukově nejdál ze všech výrobců. Od YAM mám v současnosti monitory HS7+sub, jsou otravně přesné, řežou do uší, ale nelžou, pro mix 100% ideální. MONTAGE 6/7/8 je synťák vysoké třídy, to není žádná hračka pro Jeníčka nebo pro Mařenku 🙂
Jiří Voběrek: Vidím to ve studiu, kam chodíme točit se ZOO/ska/pankáčema. Jak postupuje doba, převzala vůdčí úlohu obrovská obrazovka mezi monitory a podivná ovládací klávesnice, pult už je vlastně virtuální, všechno jde rovnou do PC… Základní úpravy se udělají hned po náběru, takže za chvilku je k dispozici parádní demo, se kterým se pak dál pracuje… Ty možnosti jsou dneska úplně jinde, ale přesně jak píšete – člověk rád vzpomíná na ty začátky. Když si vzpomenu, v jakých podmínkách se ještě před pár lety leckde nahrávalo! Ciwe 😸.
Jiří Voběrek: Pro živé hraní je to až škoda, ale kupodivu přes všechnu tu složitost a svéráznou filozofii ovládání předchůdců (třeba Motif XS8) se tohle kosmické středisko díky dotykové obrazovce ovládá dobře a rychle. Ale tahat takový nástroj po koncertech je IMHO buď pozérství nebo alespoň úplně zbytečný overkill, čest výjimkám 😎.
ID: „Pro živé hraní je to až škoda“… a tak jsou věci, které patří jen do studia. Když jsem okukoval tu nejnovější přenosnou sérii NORD, kterou leckdo tahá na koncerty, nezávidím tomu, kdo to přenáší – je to těžké jako kráva a nejspíš to má sloužit jen pro demonstraci zámožnosti muzikanta, nebo jak píšete „pozérství“ 🙂 A ty klapky NORD jsou navíc dost divné, tvrdé. Když ale někdo doprovází na štacích jako one-man např. „Vondrajdu“ a má celou kapelu a celý set naprogramovaný, asi to sebou tahat musí. Já jsem ve velkém studiu nikdy nebyl a nic tam nevytvářel, viděl jsem jen takové „malé domácí“ v Jevanech, byl jsem zvědavý, pro moji činnost je nejlepší dobře utajená nora 3×3 metry někde v Újezdských lesích 🙂
Jiří Voběrek: To vypadá skvěle 😻. Já měl několikrát možnost se podílet na natáčení v SONO records v Unhošti (v „jedničce“) a to je docela zážitek (včetně místního klávesového koutku tradic, tam jsou teda veteráni…).
ID: Jiří, já potřebuji mít nablízku někoho dost ostříleného z branže – ne proto, abych jej obtěžoval svými otázkami, zdržoval od práce nebo „pronásledoval“, ale zůstal jsem od konce roku 2020 na všechno sám a potřebuji znát cizí, nezaujatý, a rozhodně a přednostně nemilosrdný pohled na svoji práci. Touhle dobou nahazuju druhé skici s vylepšenou technikou kytarové hry (detaily nechám stranou), něco vylepšovat zabere moře času, potřebuji dokončit tři kousky, abych mohl vyrazit na zteč a zaklepat na dveře. Mám na to čas řekněme do konce prázdnin, než začnou znovu všichni fofrovat a možnosti kontaktu s důležitými Pány se zmenší, nebudou mít tolik času. Rád bych se Vám zanedlouho „někde bokem přes messenger“ ozval, něco předložil a pokusil se získat zpětnou vazbu. Jste muzikant, pohybujete se v epicentru a máte nemalé zkušenosti, to je dost dobré pro souhlas nebo výprask. Ozvu se a Vy, pokud budete chtít, odpovíte. Děkuji za naše povídání, hned je na světě o něco líp 🙂
Jiří Voběrek: Pokud budu při smyslech, tak rád pomůžu.
ID: Hudebníky, rozuměno skladatele ne, ale interprety nahradit může. Pak ale není jasné, kdo bude chodit na koncerty robotů. Asi zbytek robotů se software pro výrobní linky automobilů.
Vladimir Pavlicek: …nebo naopak…
ID: Absolutní většina špičkových interpretů, zejména instrumentalistů, se snaží během svého vývoje co nejvíce podobat robotům, hrát rychleji a dokonaleji, a není jasné proč a kde vznikl takový trend. Od klasiky po bigbít. Chodíte na koncerty robotů, Vladimíre? Já ne, ani jejich alba nekupuji. Příkladem hudebních robotů jsou všichni rapeři s jedinou výjimkou – Eminema, a jediným interpretem, který dělal zejména covery, stal se dokonalým, ale zůstal člověkem, je Joe Cocker. Nebo ne? 🙂
Vladimir Pavlicek: …chodí se na osobité interprety takže nesouhlasím…
ID: Dávejte mi příklady… za obecná prohlášení se často skrývá bezradnost. Kdo je pro Vás osobitý interpret, na jehož koncerty chodíte, ať to mohu posoudit?
Vladimir Pavlicek: …prokop, etc, marsyas a milion dalších…
ID: Děkuji, jsme na tom stejně, stejná generace. Já jsem narážel na jinou generaci, což Vy víte. Hodně štěstí! 🙂
Vladimir Pavlicek: …co vím?…jde o obecnej pricip ne?…
ID: Obecné jsou pouze fyzikální principy – otázka vkusu není fyzikální zákon.
Štěpán Lípa: Pokud budeme hloupí a dopustíme to, tak ano… a platí to pro všechny obory.
ID: Souhlasím s Vámi, Štěpáne, ale pro všechny obory to určitě neplatí, například farmaceutické laboratoře apod., prostě celá řada průmyslových nebo hospodářských odvětví, spoustu nezáživné práce může odvést umělá inteligence. Ale rozhodně ne v tvůrčích oblastech.
Štěpán Lípa: Tady na Zemi máme rozvinout svoji inteligenci, naplno, bohužel se spoléháme… na to, že technika za nás všechno vyřeší.
ID: No však ji žádná umělá inteligence zatím nepřekonala a nikdy nepřekoná – člověk bude vždycky napřed před věcičkami, které vymyslí, to je zákon logiky 🙂
Štěpán Lípa: Yuval Noah Harari říká, že „neorganické entity“ a „algoritmy bez emocí“ brzy ovládnou Zemi – jinými slovy, AI TAKEOVER přijde brzy
ID: Umělá inteligence nedokáže nasadit sama sebe do akce, dělají to lidé – a to jsou skuteční původci projevů UI. Když tito původci prohlašují, že UI překoná lidskou akci včetně – a především projevů svobodné vůle (což je nemožné!!), pak je to proto, že sami nedokáží tvořit, ale chtějí se vyrovnat lidem, kteří tvořit umí a jsou za to oceňováni. Je to od nich projev obyčejné závisti a z toho pramenící snahy o rozklad lidské společnosti tak, jak ji známe v přirozené formě a vždy bude existovat, i když bude ohrožována všelijakými šarlatány a rádoby vypravěči. Je to průhledné, i když ne pro každého.
ID: Ono to docela vychází… 9 let 3 hodiny denně, nebo 15-20 let hodinku, dvě.
Frontman(cz): Je to tak. Článek jde trochu dál a zabývá se tím, jak ty hodiny strávíte – což je důležitý bod. 😊
ID: Tak pokud si „to album“ dnes dokáže při troše snahy udělat každý, pak by se měla vytvořit zvláštní kategorie pro „AI albumy“. Protože takhle hrozí, že se opět nějaký primitivní zautomatizovaný proces zamíchá mezi skutečnou a hodnotnou tvorbu na koleně, a někdo rozhodne, za co se bude lobovat s ohledem na obchodní zájmy produkčních společností, za co se budou udělovat prestižní ceny, co se bude tlačit na trhu, o kom se bude mluvit na síenen a bíbísí, co se bude glorifikovat a tím pádem snadněji prodávat a za co se bude platit, co se vyleští a načančá a jak proběhne inkluze do předem připravených vykastrovaných mozků… prostě jak vydělat co nejvíce peněz a na umění sere pes. Jenže to budou jen prázdná slova a další obchodní triky a ta původní lidská, indiánská duše se změní na rybu a bude prchat někam do podmořské rezervace, nebo hledat jinou planetu pro život. Dokud se všechno nezesere na jednu hromadu a nějaký osvícený muž začne chodit pěšky od města k městu a kázat lidem na ulici, co by se mělo změnit, aby se to dalo opravit nebo vrátit tam, kde to začalo jako krásná věc. Ale on se stejně dožije max. třiatřiceti let, to je už vyzkoušené. To album jsem si pustil, komplet. To bude srandy u stánků na Mácháči.
ID: V prostoru v lidské duši, kde vznikají nápady, a netuším, kam to Bůh přesně zamontoval, je obrovské moře inspirace, žádný ostrůvek naděje, žádný maják nebo mělčina a nikdo neví, jak to moře vypadá – něco jako voda?, něco jako magma? V moři inspirace žijou nápady jako ryby a lovci ryb jako Warhaus nemají žádná pravidla, musíš mít jen rybářský lístek a nesmíš lovit dynamitem. A pokud ti to Amanda dovolí, můžeš napodobit se vším všudy Amandu Lear, vyměnit v jejích písních disco groove z přelomu 70. a 80. let za něco rozvláčného, zapal si cigáro a vylez na pódium, nějak to dopadne. Takže za mne Warhaus Amanda Revival. A dost dobrý, zašel bych! 🙂
Frontman: Jak by měl vypadat moderní magazín pro muzikanty, který by vás bavilo číst a zároveň pro vás byl i cenným zdrojem důležitých informací? Tuhle otázku si nepřestávám klást celých šest let cesty našeho Frontmana. Teď si ji při plánování roku 2020 pokládám znovu – a budu moc rád, když nám s tím trochu pomůžete.
ID: Necháme si to projít hlavou… jen mě tak zkraje napadá první poznámka – co je to vlastně moderní magazín, když nejmodernější kapely nebo interpreti nemají stále častěji vlastní hudební materiál a obracejí se do minulosti buďto pro coververze osvědčených hitů, nebo i technologické repliky a imitace? Moderní magazín je především svatostánkem zajímavě podaných námětů a kapličkou inspirace, i kdyby měl vycházet na rolce hajzlpapíru. Originalitu a inspiraci vytvářejí skvělí vypravěči svojí imaginací, samotné náměty jsou druhořadé, shromažďovat fakta a vytvářet seznamy a odborné elaboráty namísto skutečné „novinářské beletrie“ je poměrně strmou cestou k zapomnění. Psát by (důrazně!) neměli lidé, kteří mají jen dostatek informací, ale lidé, kteří mají především dostatek talentu ke psaní. Pokud se sejde obojí pohromadě, v pokeru se tomu říká Full house 🙂