I. perioda

II. perioda

III. perioda

IV. perioda

V. perioda

VI. perioda

Konstrukce skokanského můstku

1. Startovní lavička, výška nájezdového stanoviště

Po signálu trenéra na hraně můstku se skokan spouští z nájezdového stanoviště, ve kterém vyčkáká v posedu na přenosné lavičce (podle výšky nájezdového stanoviště) a koncentruje se před vlastním sportovním výkonem. Výšku nájezdového stanoviště – jinými slovy celkovou délku rozjezdové dráhy – určuje na základě bezprostředních klimatických podmínek pětičlenná komise rozhodčích (jury), která tak může korigovat konečnou nájezdovou rychlost při odrazu a tím i bezpečnou délku skoku.

2. Odrazový nájezd, odrazová hrana

V posledním krátkém vyrovnávajícím se úseku nájezdu (cca 6-8 metrů) a na odrazové hraně skokan opouští konstrukci věže. Úhel stopy před odrazovou hranou se pohybuje okolo 10,0° a podle velikosti můstku zde skokan dosahuje rychlosti přibližně od 60 do 90 km/h.

3. Buben

Po odrazu na hraně můstku se skokan v letu přenáší přes buben. Při nevhodně zvolené výšce nájezdu (s ohledem na tělesnou hmotnost anebo výkonnost závodníka) může dojít ke kolizi škrtnutím patek lyží o zem již v úvodní fázi letu a nezřídka i k nepříjemným pádům.

4. Standardní bod můstku (P)

Jedná se o pomocný parametr. V tomto bodě mění tečna křivky profilu doskočiště směr svého otáčení, tzn. od odrazové hrany můstku až k bodu P se postupně zvětšuje sklon doskočiště, za bodem P dochází k postupnému snižování sklonu doskočiště. Za kritickým bodem HS je sklon doskočiště již tak malý, že při dopadu působí na tělesný organizmus skokana neúnosně velké přetížení, může docházet k destabilizaci, pádům, ale i nebezpečným zraněním.

5. Konstrukční bod můstku (K), systém bodového ohodnocení skoku

Konstrukční bod je specifický pro každý můstek a může být rozdílný i pro můstky zařazené ve stejné kategorii – tj. malý, střední, normální, velký, letecký.

• Konstrukční bod slouží k objektivnímu výpočtu bodového hodnocení délky skoku, které se určuje následujícím způsobem:

Za skok na hranici konstrukčního bodu můstku by závodník obdržel 60 bodů. Výjimku tvoří mamutí můstky, u nichž se uděluje za skok na tuto hranici 120 bodů. Za každý metr navíc anebo méně při dopadu v okolí konstrukčního bodu můstku se získávají anebo ztrácí body při hodnocení za délku skoku podle následujících kritérií:

   K20 – K24: 4,8 bodu za metr
   K25 – K29: 4,4 bodu za metr
   K30 – K34: 4 body za metr
   K35 – K39: 3,6 bodu za metr
   K40 – K49: 3,2 bodu za metr
   K50 – K59: 2,8 bodu za metr
   K60 – K69: 2,4 bodu za metr
   K70 – K79: 2,2 bodu za metr
   K80 – K99: 2 body za metr
K100 – K169: 1,8 bodu za metr
 K170 a více: 1,2 bodu za metr

• Druhou součástí celkového bodového hodnocení skoku jsou tři subjektivní známky za styl. Každý z pětice rozhodčích (jury) uděluje známku v rozmezí 1-20 za stylové provedení skoku. Nejvyšší a nejnižší známka stylových rozhodčí se škrtá, zbývající tři platné se přičítají k bo­dovému hodnocení délky skoku. Výsledné bodové hodnocení tak určují v konečném součtu:

body za délku skoku + body za styl

Samotná délka skoku tedy není jediným a rozhodujícím faktorem pro celkové umístění závod­níka. I závodníci s kratšími skoky mohou v konečném hodnocení takzvaně "přestylovat" své co do délky skoku úspěšnější kolegy a získat lepší umístění. Stylové hodnocení skoku ovlivňují stabilita a silueta při letu anebo čistota při dopadu (telemark).

Kategorie můstků podle hodnoty (vzdálenosti) konstrukčního bodu:

   K 20-45 m: malý můstek (Brotterode, Isny, Oberhof a další...)
   K 50-70 m: střední můstek (Oberwiesenthal, Otepää, Klingenthal a další...)
   K 75-95 m: normální můstek (Hinterzarten, Villach, Braunlage a další...)
K 100-120 m: velký můstek (Kuusamo, Willingen, Innsbruck a další...)
K 145-185 m: lety na lyžích (Planica, Harrachov, Oberstdorf, Vikersund, Kulm, Ironwood)

6. Kritický bod můstku (HS)

Kritický bod můstku (Hill Size, dystans jury) je poslední bezpečná hranice pro dopad při sko­ku, kterou každoročně stanoví pro jednotlivé homologované (schválené) můstky ve svých certifikátech Mezinárodní lyžařská federace (FIS). Při dopadu za kritickou hranici (HS) působí s ohledem na vyrovnávající se profil terénu na tělesné ústrojí skokana již velké přetížení a může dojít k nebezpečným pádům ale i vážným poraněním, například zlomeninám stehenních kostí. Za kritickou hranici (HS) se létá z touhy po dosažení rekordů, za něž jsou vypisovány finanční odměny. Kritické body mohou být na mamutím můstku překračovány až o 40 metrů. Držitelem neoficiálního světového rekordu ze slovinské Planice (240 m) je finský skokan Janne Ahonen, při doskoku však upadnul a rekord mu nemohl být uznán. Držitelkou neoficiálního ženského světového rekordu s hodnotou 200 metrů (taktéž neustála doskok) je Rakušanka Daniela Iraschko.

7. Chvojkové pásmo

Chvojkami vyznačené pásmo po doskoku je posledním úsekem, který musí skokan absolvovat bez technických chyb, tzn. bez pádu anebo doteku dlaní se zemí. V případě technických chyb v tomto pásmu dochází ke srážkám bodového ohodnocení stylu. Za platný je tedy považován i skok zakončený pádem při dojezdu, což však neplatí pro uznání oficiálně dosaže­ných rekordů. Chvojkovými liniemi je při skocích na sněhu (který přikryje přirozené barevné kontrasty) zpravidla osázen rovněž celý nájezd na věži a horní úsek doskočiště pro lepší orientaci skokana o přímém směru pohybu v nájezdové stopě, při letu, v případě předčasného vynuceného dopadu anebo nevydařeného krátkého skoku. Při půlmetrové výšce očí nad zemí v nájezdové stopě a šedesátikilometrové rychlosti již v podstatě nelze vnímat detaily ubíhají­cího okolí.

8. Dojezd

Dojezdová dráha s mírným stoupáním je určena pro intenzivní brždění pluhem, skokanské lyže jsou vzhledem ke své abnormální délce v poměru k tělesné výšce skokana pro běžné manévry na zemi obtížně ovladatelné. Bezprostředně po dojezdu skokané tradičně "zviditelňují" pro přítomná média sponzorská loga na přilbách, lyžích a kombinézách.

(ID/ED)

Čtyři fáze skoku

A) Nájezd

V nájezdové fázi je nutné dosáhnou co největší možné rychlosti. Změna rych­losti o 1 km/h způsobí rozdíl v délce skoku až o 10 metrů. Skokan při nájez­du zaujímá schoulenou aerodynamickou pozici s maximálním přimknutím rame­nou ke kolenům, s trupem napřímeným rovnoběžně v protisměru pohybu pro­tékajícího vzduchu a pažemi složenými podél těla.

B) Odraz

Pro samotný skok je důležité velmi přesně vystihnout okamžik odrazu na hraně můstku, odraz musí být silný a rázný. Při současném standardním "Vé" stylu je pro úspěšný skok rovněž důle­žité rychlé přechýlení těla dopředu při přechodu do typické siluety s roztaže­nými špičkami lyží v druhé letové fázi a dosažení tak co nejlepšího aerodyna­mického efektu (vztlaku).

C) Fáze letu

D) Doskok

Ve fázi doskoku je nejdůležitější dosáhnout pokud možno harmonického přechodu z letu do přistání. Síly působící na skokana při dopadu jsou srovnatelné se skokem z půlmetrové výšky. Skokan je destabilizovaný díky nárazu při dopadu na zem, roztažením rukou si pomáhá udržo­vat rovnováhu. Při doskoku telemarkem musí být stopy lyží oddělené na vzdálenost jedné stopy a koleno zadní nohy musí být na úrovni kotníku nohy vysunuté dopředu. Pokud skokan dopadne za úrovní kritického bodu (HS), pocítí při doskoku díky vyrovnávajícímu se profilu terénu silnější náraz. V takových případech skokané zakončují let s rovnoběžně a široce rozestavenými lyžemi. Takovouto techniku nazýváme "Kachellandung", při níž je hmota těla rozložena rovnoměrně na obě lyže, dokud skokan nevyrovná dopad.

(ID)

• Olympijský turnaj
• Mistrovství světa
• Mistrovství světa v letech na lyžích
• Světový pohár
  • Závody jednotlivců
  • Bodování
  • Závody družstev
  • Závody Světového poháru
• Kontinentální pohár
• Pohár FIS
• Letní Grand Prix
• Kontinentální pohár žen

Olympijský turnaj (jednou za čtyři roky; skoky jsou součástí OH od roku 1924)

Skoky na lyžích jsou součástí zimních olympijských her již od první olympiády, která se konala v Chamonix v roce 1924. Historicky prvním vítězem byl norský sportovec Jacob Tullin Thams, jenž dvakrát skočil 49 metrů. Od roku 1964 probíhají v rámci olympiády dva skokanské závody – jeden na středním můstku (tehdy můstek s kritickým bodem K70), druhý na můstku velkém (K90). Od olympiády v Albertville (1992) dochází ke změně velikostí můstků – střední můstek má hodnotu K90, velký můstek K120. Od roku 1998 soutěží o medaile i týmy, a to na velkém můstku. Očekává se, že na olympiádě v roce 2010 bude mít premiéru i ženský skok.

Nejúspěšnější výprava je norská, která dominovala v letech 1924 – 1952 a celkem získala 24 medailí, a finská, jež má na kontě deset nejcennějších kovů.

Česko má jednoho olympijského vítěze. V roce 1968 vyhrál v Grenoble československý repre­zentant Jiří Raška. Krom toho jsou na kontě českých sportovců dvě stříbra a čtyři bronzové medaile.

Nejúspěšnější skokani na olympijských hrách:

1. Matti Nykänen (Finsko) – 3x zlatý, 1x stříbrný
2. Birger Ruud (Norsko) – 2x zlatý, 1x stříbrný
2. Jens Weißflog (NDR/Německo)– 2x zlatý, 1x stříbrný
4. Simon Ammann (Švýcarsko) – 2x zlatý

Mistrovství světa  (jednou za dva roky, v rámci MS v sev. disciplínách; od roku 1925)

(bude doplněno)------------------------------------------------------------------

Mistrovství světa v letech na lyžích  (jednou za dva roky; od roku 1972)

Mistrovství světa v letech se koná od roku 1972, a to obvykle každý druhý rok. Na světě existuje pouze šest skokanských můstků pro lety na lyžích (tj. můstky HS185 a vyšší). Můs­tek v Copper Peak v americkém Ironwood není funkční, a proto se mistrovství konají jen na následujících můstcích (můstky se v pořadatelství pravidelně střídají):

Vikersund v Norsku (můstek Vikersundbakken)
Harrachov v Česku
Planica ve Slovinsku (můstek Letalnica)
Tauplitz/Bad Mitterndorf v Rakousku
Oberstdorf v Německu (můstek Heini-Klopfer-Skiflugschanze).

Od roku 2004 se v rámci mistrovství koná také závod družstev.

Mistrovství jednotlivců sestává ze dvou závodních dní. Z kvalifikace postupuje do prvního kola pouze 40 skokanů (oproti 50 skokanům v normálních závodech). V druhém kole pokraču­je již jen nejlepších třicet skokanů. Druhý den startuje v obou kolech opět jen třicítka nejlep­ších z předešlého dne. Bodové zisky skokanů z obou závodních dní se sčítají.

Česko má dva mistry světa v letech. Třetí mistrovství (1975) vyhrál Karel Kodejška a v roce 1994 zvítězil v Planici Jaroslav Sakala.

Světový pohár  (jeho součástí je i prestižní Turné čtyř můstků; od sezony 1979/1980)

větový pohár ve skocích na lyžích pořádá Mezinárodní lyžařská federace (FIS) od sezóny 1979/1980. Jeho prvním vítězem byl Rakušan Hupert Neuper. Jediným Čechem, který seriál zatím vyhrál, byl v sezóně 2005/2006 Jakub Janda.

Závody jednotlivců
Závody SP smí absolvovat skokani, které nominuje jejich národní svaz a kteří již získali body v Grand Prix či SP nebo alespoň jednou bodovali v závodech Kontinentálního poháru v aktuál­ní či loňské sezóně.

Počet startujících z jedné země je omezen (podle pravidel na sezónu 2006-2007 na šest sko­kanů z jedné země s bonusy za postavení v pořadí SP, SP zemí, světovém žebříčku či Konti­nentálním poháru). Pořádající země může počet svých startujících zdvojnásobit tak zvanou národní skupinou, což dává příležitost získávat zkušenosti mladým závodníkům.

Do závodu smí obvykle nastoupit padesát závodníků (v letech na lyžích čtyřicet). První pat­náctka v aktuálním pořadí SP má postup do závodu zaručen, ostatní skokané musejí absolvo­vat jeden kvalifikační skok a z nich postupuje 35 nejlépe bodovaných skokanů. Sportovec, který při svém pokusu upadne, avšak dosáhne alespoň 90% maximální délky skoku závodníka, který musel projít kvalifikací, se také může zúčastnit závodu.

Do druhého kola závodu postupuje třicet nejlépe obodovaných skokanů z prvního kola. Opět platí, že skokan, jenž dopad neustál, ale dosáhne alespoň 90% délky letu vítěze prvního kola, postupuje v závodu dále.

Specifický průběh mají čtyři závody SP tvořící Turné čtyř můstků. O druhé kolo se bojuje K.O. systémém (1. v tabulce proti poslednímu postupujícímu z kvalifikace, 2. proti 49. atd.). Postupují pouze vítězové a pět poražených s nejlepším bodovým ohodnocením.

Bodování
Skokané dostávají body za dosažené umístění v jednotlivých závodech Světového poháru. Vítězem Světového poháru je závodník, který má na konci sezóny v součtu nejvíce bodů.

Pokud dosáhnou dva skokané stejného výsledku, obdrží i stejné body za příslušné umístění a následující příčka je vynechána.

Závody družstev
Každé národní mužstvo tvoří čtyři skokané. Trenéři určí pořadí, v jakém budou jejich svěřenci nastupovat. Týmy nastupují dle pořadí v aktuálním žebříčku Světového poháru národů (od země s nejhorším skóre po nejlepší). Jakmile se vystřídají první skokani ze všech soutěžících států, následují druzí atd. Body skokanů z jednoho týmu se sčítají, do druhého kola postupu­je osm nejúspěšnějších zemí (od osmé příčky po vedoucí tým). V druhém kole každý skokan absolvuje ještě jeden skok.

Závody Světového poháru
První skokanský světový pohár začal v sezóně 1979-1980 těsně před Turné čtyř můstků zá­vodem v italské Cortině d’Ampezzo. Závod vyhrál Toni Innauer z Rakouska, celý ročník ale získal po 25 závodech jeho krajan Hubert Neuper. Finálovým podnikem seriálu byl dvojzávod na středním a velkém můstku na slovenském Štrbském Plesu.

Na české území se Světový pohár skokanů poprvé zastavil v průběhu druhého ročníku v led­nu 1981, kdy se jeho pole po Turné čtyř můstků vydalo do Harrachova a Liberce. Obě stře­diska pak hostila závody Světového poháru střídavě se Štrbským Plesem, Harrachov také často se svým mamutím můstkem a podnikem v letech na lyžích, v čemž se střídal s nemno­ha dalšími funkčními mamutími můstky (hlavně Planicí, Oberstdorfem, Vikersundem či Kulmem). I díky tomu patří Harrachov mezi sedm nejpravidelnějších pořadatelů závodů Světového po­háru, do roku 2005 (včetně) zde organizovali pohárový závod šestnáctkrát, o rok později byl závod kvůli nepřízni počasí zrušen.

Ze všech pořadatelů pouze závody zařazené do Turné čtyř můstků nikdy nechyběly v kalen­dáři Světového poháru, dalšími tradičními hostiteli jsou hlavně můstky v Lahti, Planici, Engelbergu nebo proslulý Holmenkollen v Oslu. Ze zámořských zemí hostily Světový pohár za­tím Japonsko (hlavně v Sapporu), Kanada (Thunder Bay) a Spojené státy (Lake Placid). Do Severní Ameriky se skokani obvykle vydávali na začátku nebo na konci sezóny, japonský zá­vod býval zařazen přímo do prostředku sezóny. Zatím poslední závod v Severní Americe ale byl do Světového poháru zařazen v roce 2004.

Seriál obvykle zahrnuje od 25 do 30 závodů (často dva na jednom můstku ve dvou dnech), začíná na konci listopadu a končí v březnu následujícího roku.

Kontinentální pohár  ("druhá liga")

Kontinentální pohár (zvaný též CoC podle anglického Continental Cup) je série závodů ve skocích na lyžích.

Kontinentální pohár je skokanskou "druhou ligu" (za Světovým pohárem). V Kontinentálním poháru soutěží většinou mladší skokani, kteří zde sbírají zkušenosti (navíc v závodech SP mo­hou startovat pouze ti skokani, kteří již bodovali v Kontinentálním poháru), a sportovci, kteří se nevešli do národní nominace do SP a v Kontinentálním poháru hledají formu.

První sezóna Kontinentálního poháru proběhla v letech 1991/1992. Mezinárodní lyžařská fede­race soutěž založila, aby odlehčila přeplněnému SP. První dvě sezóny byl Kontinentální pohár známý pod názvem Evropský pohár. Vzrůstající počet závodníků způsobil, že v sezóně 2005/ 2006 přibyla ještě nižší soutěž, Pohár FIS ve skocích na lyžích.

Pohár FIS  ("třetí liga", od sezony 2005/2006)

(bude doplněno)----------------------------

Letní Grand Prix  (od roku 1994)

(bude doplněno)----------------

Kontinentální pohár žen

(bude doplněno)---------

(Zdroj: Wikipedia.org, článek bude redakčně přepracován)

Kolébka skoku na lyžích

Skoky na lyžích vznikly v norském Morgedalu. První soutěž se konala v Trysilu v roce 1862. První známé klání vzniklo v Husebybakkenu v roce 1879. V roce 1892 se přesunulo do Holmenkollenu (můstek na obrázku), který je "mekkou" této disciplíny. Zde měl také premiéru příbuzný sport: severská kombinace, která se skládá ze skoků a běhu na lyžích. Od roku 1924 jsou skoky součástí zimních olympijských her. Od roku 1953 se v Rakousku a Německu koná slavné Turné čtyř můstků (dříve Intersportturné).

České skoky na lyžích zažily tři slavná období

1923-1933 – Skoky na lyžích jsou již velmi populární. Např. na harrachovské závody v roce 1923 přišlo dvacet tisíc návštěvníků. Mezi největší české úspěchy této éry patří první místo a bronz z mistrovství světa v roce 1925 (Willen Dick, František Wende), stříbro z MS 1927 a 1933 (Dick, resp. Rudolf Burkert) a bronz z olympijských her 1928 (Burkert).

1968-1975 – Éra trenéra Zdeňka Remsy a skokana Jiřího Rašky, českého lyžaře století. Raška získal zlato a stříbro na OH (1968), stříbro z MS (1970), bronz z MS v letech (1972) a je prvním českým vítězem Turné čtyř můstků (1972). Karel Kodejška lety na lyžích vyhrál (1975) a dva roky před tím skončil v téže disciplíně bronzový. Rudolf Höhnl vybojoval na MS v roce 1974 bronz.

1983-1994 – éra skokanů Pavla Ploce, Jiřího Parmy, Františka Ježe, Jaroslava Sakaly a dal­ších. Čeští skokané vyhráli MS (Parma, 1987), MS v letech na lyžích (Sakala, 1994) a v sou­čtu 22 závodů Světového poháru. Z olympijských her si odvezli stříbro (Ploc, 1988) a dva bronzy (Ploc, 1984; Jiří Malec, 1988). Na MS krom Parmy uspěl dvakrát Sakala (stříbrný a bronzový v roce 1993). Mezi letci se dařilo Plocovi (2. místo v roce 1983, o dva roky později bronzový). Úspěšný byl i český reprezentační tým, který skončil 2. na MS v roce 1993 a tři­krát třetí (MS 1984, 1989, OH 1992).

Další úspěchy přišly až v následujícím století díky Jakubu Jandovi, který vyhrál Světový pohár (2006), šest závodů SP, Turné čtyř můstků (2006), letní Grand Prix (2005) a skončil stříbrný a bronzový na MS 2005.

Rozšíření skoků

Popularita skoků na lyžích je omezena na několik převážně evropských zemí. Mezi tradiční skokanské země je považováno především Finsko, Norsko, Německo a Rakousko. Skoky jsou dále relativně populární a úspěšné ve Švýcarsku, Slovinsku, Polsku a Česku, méně pak ve Francii, Itálii a Rusku. Mezinárodních závodů se též účastní skokané ze Slovenska, Estonska, Švédska, Rumunska, Bulharska, Běloruska, Ukrajiny a Nizozemska.

V Asii se skokům daří v Japonsku, méně pak v Jižní Koreji, Číně a Kazachstánu.
Na západ od nultého poledníku se skáče v USA a v Kanadě.
Na jižní polokouli je údajně jediný skokanský můstek v argentinském San Carlos de Bariloche.

Průběh závodů

Z kvalifikace postupuje padesát závodníků. Postup do závodu má automaticky zajištěna první desítka v průběžném pořadí světového poháru. V prvním kole nastupují skokani od posledního postupivšího z kvalifikace po nejvýše umístěné. Do druhého kola postoupí třicítka nejlepších skokanů. Každý postoupivší získává body do světového poháru (30. místo = 1 bod, 1. místo = 100 bodů).

Jiným způsobem probíhá Turné čtyř můstků: v prvním kole probíhá vyřazovacím způsobem. Vítěz kvalifikace nastupuje proti poslednímu postoupivšímu, druhý proti devětačtyřicátému atd. Vítěz duelu postupuje do druhého kola. Do něj se také dostane pět nejlépe bodovaných skokanů, kteří svůj duel prohráli (tzv. lucky losers). Druhé kolo již probíhá tradičně.

(Zdroj: Wikipedia.org, článek bude redakčně přepracován)