Pár veršů, kterých jsme se dopustili při komunikaci přes ICQ v několika dalších, posledních dnech. Kousek Ty, kousek Já, volně se proplétaly s textem, jak nám to přišlo pod ruku… tady jsou
„Řekni něco hezkého… ze sebe“
„Slzy a krev… je to dostatečně hezké?“
Slzy a krev
rodí se z plev
Ukápne, vsákne se
navždy se rozplyne…
jenom ta bolest – Ta
po nich zůstane
K slzám a krvi
patří i dech
hluboký, smířený
na oknech
Někdy i dech natrvalo
zastaví se
to potom, když osud již
sám sebe neunese
Okna jsou průhledná
bolest je bezedná
je dokonáno…
slzami, nožem a krví.
Na břehu jásají živí
v peřejích bezvládní mrtví
ďáblům a andělům rozprodáno
Těla a duše
letí jak z kuše
míří si dolů
míří si nahoru
nad vějičky stvolů
pod víka z mramoru
Není už proč
nadechnout se
okna, co zprůhledněla
ke spánku rozbila se
Podej mi ruku
ať můžeme jít
každý svou cestou
temnou a světlou
Vprostřed všeho,
budou stát Oni,
milí i bezohlední
Přes jejich hlavy
vidím tvou rosu
na okamžik slávy
celý se třesu…