ID: Tohle mě bavilo 🙂 Poznámky autora a přirovnání k tvůrcům Sin City taky sedí a je to spíš velký kumšt, než důvod lamentovat na jakousi AI, což je (tehdy a v tomto případě) především syntéza kresby, počítačových filtrů a morfingu – nic, co bychom neznali z minulosti, jen to už někdo trochu více zalgoritmizoval pro použití v rámci grafického software a zpřístupnil tak i méně zdatným výtvarníkům. „K mýmu ohni nesedej“ je povedený kousek, i když v oblasti country je už vážně těžké být v něčem originální, nebo převratný, protože country se pro fúze nehodí a různé stylové odnože vytěžily tuhle hudbu do dna. Když napíšu, že country od základní píky je tady už více než 200 a více let, v podstatě od počátků kolonizace Ameriky – je to kravina?

Milan Bátor: To není moc rozumný nápad, jako spíše chladný kalkul. Kamil už to neuzpívá.

ID: Přimíchá se v klíčových místech trochu playback, nikdo nic nepozná.

ID: Taky mi to připadá dost smutné, ale popravdě řečeno na tom houby záleží, pokud člověk pozoruje akci minimálně ze dvaceti metrů, a nejde jen o tóny, ale taky o přednes, o výraz v pokročilejším věku – tohle se netýká pouze nástrojových hráčů, kteří to dají dokud „nezhebnou“. A ono to tak se zmiňovanou hlasovou indispozicí skutečně bude, i Karel Gott o tom jednou veřejně promluvil. Mně spíš vadí, když Leoš Mareš takové události říká „splnit si sen“. Vejvar z vrakoviště není splněný sen, je to naplněná portmonka a zaplacené složenky.

Milan Bátor: Naprostý souhlas, Ivane.

Když narazím od jisté doby na Larkin Poe, zahýkám a zatím jsem lepil jen srdíčka. Tohle nejsou jen tak nějaké brnkálistky, navlečené do metalovějších hadříků – přesně jak píše autorka článku: „Jestli to někdo s kytarami umí, jsou to právě tyhle dvě dámy.“ A taky to skvěle cítí, jsou muzikantsky vyzrálé. I když se pokouším trochu tutlat úsměv, protože Kari se ani slovíčkem nezmiňuje o tom, že se vlastně jedná o rockově docela tvrdou formu country – jako to hrávali ještě tvrději ZZ Top (prej čistej hardrock, tak určitě…) a v některých případech i Shania Twain, i když ona je naprosto jiná odrůda talentu, než sestry Lovellovy. Holky z Larkin Poe nešlapou na paty vítězům ve svém žánru, ale stojí s nimi na stupních vítězů, si myslím já. Těším se na každou novou „sesterskou“ událost ❤

ID: „Sociální sítě dělají z lidí zombie“… říká chlap, který vypadá jako by ho zrovna vytáhli ze sarkofágu 🙂

Olga Kasalová: Dáte na vzhled, jo? 👌

ID: Myslím že ne – jako majitel modelingové agentury pro psy preferuju francouzské buldočky a celebrity, které se jim podobají, například Jiřina Bohdalová nebo Oto Klempíř. Ale jednou jsem skutečně ujel na krasavci, šampión, majitelka za něj dala padesát litrů, byl to angličan a projevil mi v náručí velkou lásku, sehnal jsem si informace o možnosti změny pohlaví a živočišné rasy 🙂 Jenže tihle frajeři se o potulné fenky nezajímají. Zeller zpívá dobře.

ID: Super!! 😃😃 „Frisco is coming back“ by dokázaly takhle přesvědčivě zazpívat jedině Holki nebo J.A.R. Skloubit milf sex appeal, osmdesátkové disco a dadaistický text transformovaný na šejkspírovský sonet je práce pro reklamního guru, jakým býval Oto Klempíř… není náhodou autorem? 🙂

Radin Kolář: Ale ta Smetana by to dala lépe 🤣

ID: Smetana se potřebuje alespoň jednou pořádně ušpinit metalovým bahnem… ale to jí nevysvětlíš, ona se bude zatím držet svojí agendy. To bys koukal, že by na to měla, dračice dokáže být každá ženská, když ji omrzí hrát si na princeznu 🙂 A tu reklamu by líp nedala, Radana Labajka má svoji vlastní planetu na oběžné dráze.

Profil kolegy Václava Wendase je několik let starý, včetně zanechaných komentářů 🤣

Aleš Dragoun: Ne, Klempa to nenapsal… Ale autor článku si ani nedokázal zjistit, čí je to práce.

ID: V pohodě, on ví, že si dělám srandu 🙂 V Boomerang to budou vědět – možná někdo z jejich kreativců, možná si někoho najali, to je jedno… já bych to skoro tipoval na Ivana Mládka 😃

Aleš Dragoun: Song napsal Samir Hauser. Hudbu i text.

ID: Ty bláho, tak teď jsem dostal pecku mezi oči 🙂 Bruna Ferrariho jsem měl okolo roku 2010-11 stoprocentně mezi přáteli na Facebook, jen lajkoval, pozoroval a sporadicky něco prohodil, tak jsem to časem pročistil. Nějakou chvíli jsem se ho pokoušel identifikovat jako vynikajícího židovského básníka Eliaha Bruna, ale sám to popřel, jeho syntaxe řeči byla odlišná. Tou dobou jsem hodně psal na České pozici UX komenty pod vlastním jménem, bylo o mě slyšet a myslím že vím, o co mu šlo, jemu podobných bylo několik, zejména speakerů z mediálního prostoru. Ale to taky znamená, že stoprocentně znal i Klempu, když znal třeba Luďka Staňka. No nic, díky za info, ale dál to rozvádět nebudu, jsem rád, že je ta doba v nenávratnu… jinými slovy v pjerděli. To jsou mi věci. A ten song je potenciální virál, nejen kvůli Holkám, i když velkou měrou i kvůli jejich charisma, především Radany Labajky.

ID: Na téma knihy i článku nemá smysl reagovat, dokud si člověk sám nepřečte tuto Levitinovu knihu a neobjeví nějaké detaily ve vztahu k vlastním zkušenostem. Levitin není jediný kognitivní neurovědec, který se řečí a hudbou zabýval na vědecké úrovni (Robert Zatorre), navíc mi připadají podstatnější výroky skutečných hudebníků a obecně umělců o tom, co je to například hudba a jak vzniká, viz. Beethoven. Protože mozek a neurologické procesy podle Levitina zcela jistě řídí tělesnou motoriku a všelijaké vzorce chování nebo myšlení, ale pochybuji, že kdokoliv z těch neurologů má páru o „lidské duši“, která funguje cca jako kvantový počítač – a teprve na takové úrovni se dějí ty zázraky, tam je ta magie, skrytá jako pod horizontem událostí v černé díře. Je neuchopitelná lidským poznáním na současné úrovni. Humanistické vědy, ale i náboženství, což je tak trochu totéž, měly odjakživa potřebu fušovat do špičkových technologií… protože se tak snadno a přesvědčivě něco říká, tak snadno se někoho posuzuje a upaluje, ale mnohem hůř se dokazují racionální experimenty na fyzikální bázi. Jdu si tu knihu sehnat, dám si ji na Vánoce, zaujalo 🙂

Ostatně taky jsem si nedávno pod článkem Marka Bera na Frontmanovi zamudroval 🙂 …

Marek Bero opět předhazuje gordický uzel. Mám dnes špatný den, jsem líný makat, tak budu riskovat a na chvíli zkusím přemýšlet 🙂 Zkusím hledat a připojit svoje postřehy, i když v závěrečné kapitole „Hudba jako instinkt“ to autor vyslovil jasně… ale asi je placený od počtu slov, tak dal prostor k vyjádření i kolegům z Kanady a Řecka a trochu s nimi polemizuje.

Mne spíš zajímá, jak skutečná hudba vzniká, než co hudba znamená jako pojem. Protože kdo si to uvědomí, tomu se lépe najde hranice mezi nezbytným množstvím nástrojového drillu (včetně hlasu) a samotným tvůrčím procesem. Jedno bez druhého neexistuje. Mám na mysli skutečnou hudbu, a nikoliv prstová cvičení povýšená na hudební projekty – což se může týkat stejně tak Luboše Andršta, jako i Nicolla Paganiniho, anebo celé řady absolventů Berklee College of Music s jejich modálními a chromatickými stupnicemi přes tři oktávy ála Viklický nebo Kratochvíl.

Jaký je rozdíl ve vztahu k vnímání dokonalé hudby mezi ufonem a dítětem, které se sotva narodí a ještě než poprvé rozlepí oči, začne vnímat zvuky naplněné láskou? Dost těžko by ocenilo devátou symfonii nebo bebopové sólo, ale zcela určitě nějakou něžnou formu rapování ano. Všechny maminky jsou totiž raperky (hou hou, houpity hou), ty černé i bílé, bez rasové selekce. A to techno, ten hudební žánr od Boha v základu, je tlukot srdce na každou druhou, přitisknuté dítě ho vnímá.

Matka neví, že to konejšení je hudba, a dítě neví, že to pohupování je tanec. Hudba a tanec jsou provázané věci. Nedokážu si představit, že by se vynikající hudebník neuměl s grácií pohybovat, že by neuměl tančit (až na Karla Gotta, který prošel v roce 1939 na porodním sále červí dírou do Plzně, byl to ufon).

Probíhají dva procesy – děje se jedna z prvních lekcí tance, a děje se jedna z prvních lekcí hudby, máma moduluje zvuky, zpívá, dítě se pohupuje, tančí. A vypaluje se to do mozku, který je nepopsaný list papíru. A časem se tyhle procesy komplikují od pohupování a konejšivých zvuků až k baletnímu sólu nebo deváté symfonii. A nebo taky ne, každý dělá, co umí 🙂 Ale takhle hudba jako lidský instinkt vzniká – v té malé ochmýřené hlavičce s ušima a cortiho ústrojím a vestibulárním aparátem, přitisknuté na matčina prsa, když s ním pohupuje a dává mu první lekce hudby a tance. Je to stejné jako s matematikou nebo lidskou řečí – vtiskování od těch jednoduchých věcí po ty nesložitější. Člověk tak na to má defacto celý život, aby se buďto bavil, nebo dokonce uspěl.

Libor Prokop: To album bude zajímavé jen tím, že je od brouka

ID: A to si představ, Libore, že by Ti ho taky osobně podepsal… „Liborovi s láskou ❤ Ringo“. To by pak to album začalo být zajímavé i tím, že je od brouka a od Libora 🙂 Ale až Ti ho podepíše s věnováním, do té doby bude zajímavé jen proto, že je od brouka (i nepodepsané). Už chápeš?…

Libor Prokop: Ringo se zapřísáhl (to oba jistě víme), že už nikomu nic nepodepíše, protože lidi s tím pak kšeftují a já sám mám desítky různých podepsaných vinylů jen pro uspokojení vlastního, někdy „toxického“ ega! Pro jednoho mého kamaráda z Ostravy, jehož uvidím brzy zas na The Undertones, by výše popsané mělo smysl, za Ringa dal v PAKULU již před lety 5 litrů. Kolik pak bude stát vstupenka, pokud přijede brouk potřetí?

ID: Já to raději upřesním – nikdy jsem se nezačal zabývat adorováním nějakých umělců na takové úrovni, abych si cenil jejich osobních podpisů s věnováním, to není míněno nijak ve zlém, protože jsem z podobného těsta jako oni. Jednou jsem si nechal podepsat knihu od Václava Klause, když dělal svoji první prezidentskou kampaň. A jako ortodoxní pravičák vyhrál a já jsem byl po dlouhé době skutečně šťastný a dojatý člověk, podobně jako když vyhrál Obama v prezidentských volbách – v rasismem prochcaných USA usednul na trůn první černoch, to bylo něco! Šťastný jsem byl jen na chvíli, tak to chodí. Ale zpět k těm podpisům s věnováním – vlastně o jeden podpis bych stál, i bez věnování, jedná se o primabalerinu Dariu Klimentovou. Tak právě Ona je můj Ringo, z klasického umění miluju především balet a tohle nesmírně talentované lidské sluníčko na špičkách 🙂

ID: Článek je zásah 📖👍 Když Ewa Farna začíná pomalu a jistě o reálné popularitě jen snít, nemůže si začít ze všeho nejdřív vybírat, kdo jí bude tykat nebo vykat. Skutečný respekt si může pomalu a jistě znovu získat, ale měla by začít u vlastní tvorby, ne u kádrování fanoušků, protože fanoušci, kteří mají ve zvyku obecně při prvním kontaktu vykat, včetně mne, nejsou na generické songy moc zvědaví 🙂 Kam se vytratila ta senzační lolita z produkční líhně Leška Wronky?

ID: Teprve dnes (!!) jsem prozkoumal portfolio Annet X… a pokud mě generická hudba Ewy Farné přivede k takovým perlám, jakou je Annet X, pak fandím náklonnosti Ewy k čemukoliv. Asi má v jejím realizačním týmu někdo hodně dobrý čuch 🙂

Sháním se po učebnici univerzální cristovaovštiny, PDF na netu nebo antikvariát. Teprve módní punkerka, rapová našeptávačka a hudební domina slovanského původu mě přesvědčila o existenci „Nové vlny“ (budu tomu říkat znova Nová vlna – autotune, anglicismy, backstage gangy).

Kdybyste pochopili, kdo je ve skutečnosti oslík šmolík, chtělo by to panáka 🙂

Nechaly si poradit a to je dobře 🙂

Rok 2023 byl pro Vesnu zlomový, vyvrcholil vydáním povedené slovanské epopeje „Muzika Slavica“ (Hana Bukáčková)
Hmm… tak doufám, že si tady člověk může hrát s kyblíčkem a lopatičkou 🙂 Vesna mě od počátku nebrala, minimálně proto, jelikož byly lepší kapely, které nás mohly reprezentovat na Eurovizi. To je už 1o. Takže Slovanská epopej – pořád nic, a najednou pár jednoduchých veršů, které mě zasahovaly do břicha jako střely z AK-47. Nic tomu nechybělo, bylo tam něco navíc. Tak jsem odstranil všechny refrény (laciná vata), které rozptylovaly účinek šamanských slok, Fuxová je šamanka, a úvodem a na konci nechal bušit na dveře mladé, polonahé muže, zdivočelé milostnou touhou. A najednou si to pouštím už podesáté, pak jsem to zasmyčkoval a říkám si – VESNA RULEZZZ!! Holky, vykašlete se na ten standardní pop a zkuste svést nějakého producenta, který ví, co je to TECHNO! 🙂

Ona by to měla alespoň jednou zkusit pořádně tvrdě, ve videoklipu, opřít se do toho, asi by se měl o takovou muziku postarat Jordan Haj, protože to je rocker, ale nechat ji v tom za mikrofonem samotnou. Na popovou bárbínu je příliš inteligentní a má to bohužel napsáno na čele i v duši jako stigma. A vůbec to neskrývá, kdyby aspoň to… ale něco mi říká, že by to chápala pod svoji úroveň, nevystoupí z té své komfortní zóny. Blbost, zkus se trochu zapatlat metalovým bahnem… ale ne jenom jako 🙂

ID: Budeme muset začít stavět tzv. počty zhlédnutí proti zdravému rozumu jednotlivých posluchačů. Protože se už veřejně propírá v celém hudebním světě, že počty zhlédnutí neznamenají pro předvedený výkon téměř vůbec nic – je to jen fake, které zplodil reklamní byznys na kosmetiku, zubní pastu nebo vložky (do bot), zplodili ho klikači a influenceři… nebo je to hype pro každého, kdo nedosáhne na skutečné prodejní úspěchy ve své práci, ale potřebuje se alespoň něčím ohánět – aby se vytvořila iluze pro budoucí skutečný úspěch.

Když se sejde korejská ultrapopařka, především týmová hráčka, a hispánský ferda mravenec se zásobičkou benzoylmethylekgoninu v bermudách, pak z toho vznikne rocková parodie, cirkus Brunberto s akrobatkou (bez koně), parodie poskládaná nejspíš ze všelijakých součástek, z katalogů, které poslední dobou prodávají „legendární senioři“ zámožným hudebním vydavatelstvím za těžké prachy na covery a na součástky.

Já mám Blackpink rád stejně jako autor článku, Rosé je hbitá a odhodlaná, Bruno je hbitý a podezřele čilý… ale počkám si, co předvedou kamarádky z Blackpink, až se přestanou předvádět fotografům v krásných a bizarních oblečcích, a začnou makat s někým od skutečného korejského popu. Korejci a rockové riffy jsou jako olejové skvrny na polívce ze sáčku, dávají do to ho moc karate a švihání katanou 🙂

Tomáš Houška: Je to dost chytlave a soucasne banalni, že to ma dobrou sanci na úspěch.

ID: Je to poskládané zhusta z cizích fragmentů (ty katalogy), slyším to tam. Nic proti jakémukoliv názoru, to je základ, je třeba si vyměňovat informace a dojmy. Ale já vím, jak to myslíš, Tome, my si neodporujeme 🙂 Je třeba hledat a nacházet nějakou snesitelnou hranici mezi „banálností“ a uměleckým výkonem… protože po několika generačních výměnách za posledních cca 40 let, od těch osmdesátek, už tady máme jiný svět, a kdo si myslí, že někoho přesvědčí o své pravdě, tak bude za chvíli mluvit jen do zdi. Ale Ty to víš, já to vím, a pome…

ID: Já jsem Bruna sledoval už delší dobu, protože mě zaujal jeho profesní vývoj u Atlantic, a reagoval jsem v minulosti na jednu poznámku Lukáše Bočka:

„Bruno Mars měl obří podporu od Atlantic, kde se teprve za pochodu učil pracovat se složitější technikou (=jíst vidličkou a nožem) a obecně tvořit, takže nakonec udělal boom jako sólista, jinak žádný zázrak to není, tři roky psal pod vydavatelstvím jen pro jiné interprety a pokud si vezmete jeho kousky z rané fáze zakotvení u Atlantic – to abyste neustále dělali rešerše a hledali, komu co kde štípnul, nebo alespoň napodobil jako adidas se čtyřmi pruhy… nebo co právě přitáhla v pytli Gaga, protože vrána k vráně sedá.“

A dále volně v souvislosti…

Jako první mě dostala Hyuna po boku PSY, po všech stránkách… a pak jsem začal sledovat korejský pop stabilně. Protože když už vyloženě taneční pop do klubu, tak asiatský, včetně čínské hudební scény. Ty jejich holky (a zženštilí kluci) jsou krásné bytosti, jejich pódiová produkce a klipy, gesta a důraz kladený na makeup, jakoby měly kořeny v asijských formách divadla. Blackpink ale musí přidat, aby dohnaly pionýry asijského popu 🙂

Babymonster je super K-pop s komplexním profesionálním přístupem. Ale k tomu co předváděla v jejich věku Hyuna, to zatím nedosahuje, i když ona byla spíš sólistka, nicméně bez company nedala na koncertech a ve videoklipech ani ránu. Jenže Hyuna nebyla zas tak úplně hurá amatérka z ulice, nebo vítězka talentových soutěží, Hyuna pop-art vystudovala, což je při existenci nadání a charismatu, chcete-li sexappealu, který asijské holky mají doslova od pánaboha – tak tenhle benefit je ve finále vždycky znát.

A alespoň závěrem bez mého pindání…

Lukáš Boček: Dlouhé roky se asijští popoví umělci pokoušeli probojovat do amerických žebříčků. BoA nebo Utada Hikaru se však nikdy do širšího povědomí posluchačů mimo své domoviny nedostaly. Výjimkou jsou korejská chlapecká formace BTS a nyní i její ženský protějšek Blackpink. A právě tato holčičí čtveřice, která v mnohém navazuje na své krajanky 2NE1, nyní celému světu ukazuje, že žebříčkům se dá vládnout i bez anglických textů.

Ďáblův houslista (2013)… nikdo by neztvárnil Niccola Paganiniho tak, jako Garrett. Paganini to měl s tvorbou půl na půl šílených, na poslech nestravitelných prstových cvičení a nehratelných kousků – a skvostných árií. Tohle je jedna z nich… soprán proti houslím, dvojhlas, ale spíš kontrapunkt a dotek samotného Boha.

Mám rád potemnělé balady, jakou vystřihla Chelsea Wolfe. Dobrý umělec to zvládne autenticky, nemusíte své dojmy dotvářet, nemusíte spolupracovat, jste unešeni a vtaženi do příběhu pouze jeho snahou ovládat Vaše pocity. Ale realita to není.

ID: Ultimátní článek 👏 Trochu jsem hledal, abych zjistil, proč má Melanie Martinez 150 milónů zhlédnutí na Cry Baby, něčím vyjímečná být musí. Takyže ano – není to koncert, je to laterna magika, Martinez dělá pimprlové divadýlko pro pubertální holky a když se člověk koukne na klipy, tak ho dělá zatraceně dobře, přesně tak bizarní gothické scénky (ale narůžovo), jako se odehrávají mezi ušima té zmíněné sorty děvčat, co četly Rowlingovou, nebo mají ponětí o pentagramech. Mohou si dnes už vybrat – slečna bude buďto tajemná a temná gothic, nebo růžová barbie se zabijáckými choutkami a hodně velkýma, uplakanýma očima smutkem, nenaplněnou touhou nebo vztekem podle nálady po probuzení. Maminka podle toho ušije oblečky, tatínek zacáluje doplňky. Martinez a Ariana Grande mají hodně společného, ideově a podle jména i pokrevně, obě mají hispánský původ. Je možné snadno zjistit, že Martinez zpívat umí dost dobře – to je ale v pimprlovém divadýlku, chcete-li laterně magice, na dvě věci…

Jan Trávníček: Ivane, tentokrát bych si dovolil vám do toho trochu kecat 🙂 Ariana je se svým rozsahem úplně jiná liga 🙂

ID: Úúú… To já přece vím, to není trochu – Grande je hlasovým rozsahem a schopností imitovat, resp. měnit barvu rejstříku nejvíc na celé planetě Zemi, ani Dimaš Kudajbergen nedokáže to co ona, a to už je sakra co říct. V poznámce jsem chtěl naznačit, že Grande i Martinez, v rámci té ideovosti, obě dvě podřídily něco ze svého talentu tomu, aby maximálně naplnily touhy a očekávání určitého druhu publika, hodně velkého publika. Tzn., že Grande by mohla zfleku zpívat v opeře a vygumovat z historie ty nejlepší sopranistky, jako Emily vygumuje Chestera, nebo být totální jedničkou v nějaké slavné dabingové skupině, ale nedělá to. A Martinez by mohla zfleku vystupovat v nějakém nekonečném seriálu pro týnky (kluci ji podle mne nežerou), ona fakt umí tím obličejem hrát (s celkovou motorikou je to horší), ale raději koncertuje a točí klipy, ty především, které jsou pro pimprlové divadýlko ideální platforma. Obě dvě by si tak vydělaly více peněz a hlavně v klidu bez harcování po světě, byly by slavnější, než jsou. Jenže ony to dělají tak, jak si to vysnily. A to mají společné, si myslím, a té jejich zarputilosti se hluboce klaním 🙂

Na webu…

Kachna Kachna: Taky nemusite vsechno kritizovat vite,… nechte „pubertalni holky“ A melanie martinez žít 💀💀 nahodou ma dobrou muziku, realne muze delat co chce a nikoho nezajima nazor nejakyho dedka co kritizuje na internetu nekoho kdo ma miliony poslouchacu… Fakt hrozný

ID: A Ty jseš Gothic nebo Barbie? Jako „senior lover“ mohu potvrdit, že „young princess“ jsou pro největší lásku jako stvořené, v pozdějším věku už nikdy nebudou tak hodně gothic nebo barbie, aby uvěřily zázrakům biologických experimentů, které pro ně chlapci, posléze muži, ale především senioři připravují ve svém srdci a ve svých představách, role princezny se totiž nedá koupit, o tom rozhoduje jedině Bůh. Otázkou zůstává, dokdy je slečna puberťačka, aby nezačala být spíš senior puberťačka… asi tak do třiceti jako Melánie? A kdo tady vůbec něco kritizuje? 🙂

ID: Čekal jsem na tuhle recenzi. Josef Martínek patří do klubu „Autentických“, takže do toho umí říznout, když je to správný pocit a jinak nelze. V Slzách a snad i Sirénách je to ona, Eva Burešová se svými nebezpečnými zbraněmi, povytahuje japonský meč, ale často máchne do mráčku, rozčísne dýmovou clonu. Je to žena vamp, schopná uhrančivě čarovat hlasem a její chvíle pro dosažení jednoho z posledních vrcholů mezi osmitisícovkami příjde, protože s tím někdo něco udělá, věřím že udělá a bude to riskantní pokus. Jinak by už nic nemělo smysl.

Marian Páchnik: To snad ne. Nuda, nuda, šeď, šeď… Ukňouraný tuctový hlas. Jestli někdy někde někoho nadchla v nějaké soutěži, to už byla devítiletá Basiková ve Zpívá celá rodina silný kalibr, který poté potvrdila.

ID: A proč Ti nestačí napsat svůj hejt někde mimo a otravuješ na návštěvě v mém vláknu? Musí Ti být jasné, že s prvoplánovým osloidem nebudu marnit čas. Proč vůbec čteš nebo se vyjadřuješ pod příspěvky, které jdou mimo Tvoji zónu chápání? To nemáš co na práci? 🙂

Basiková a Burešová něco společného skutečně mají – ani jedna z nich není a nikdy nebyla leader, jako např. Swift, Bjork, nebo Houston. Tyhle dvě byly vždy „součástí“ různých projektů. Basiková udělala v životě strašnou chybu, když odešla od Martina Němce z Precedens, byla to její životní štace, a kdyby tam zůstala, byla by z ní dnes pozásluze hudební ikona a nefňukala by v medailónku, jaký to byl život pes.

Eva Burešová má minimálně ze tří důvodů extrémní vlohy pro specifický druh hudebního pop-artu, který byl nástupem hip-hopu a rapu vytěsněný a doslova čeká na smilování, aby ho někdo opět vzkřísil. A to se může podařit, pokud se sejdou správní lidé, je to jako čekání na Godota. A Ty, osloide, budeš mít zase co hejtit 🙂

Eva Hálová: Jéžíš když čtu ty nenávistné komentáře… tady je tolik fakt úplně blbých a úplně hluchých lidí!! 🙏🙈🙏

ID: Hejty na internetu píšou lidé, kteří nemají kde brát takové ty drobné, každodenní pocity štěstí – mít něco rád, mít někoho rád, mít sebe rád, chlastají a hrajou automaty, v běžném životě strádají… takže si za poslední drobné dopřávají alespoň nahnilé banány a pocity vyhrabané z kontejneru. Zděšením neplýtvejte, pozornost jen po kapkách, pokud máte po kapsách granulky, můžete je cvičit, udělají hop, budou štěkat a vrtět ocáskem. Ale jen vocamcaď pocamcaď, jinak se seběhnou úplně všichni a polezete na strom 🙂

Na webu: Ten „Šmolík“ to prostě nedokáže napsat pod vlastním jménem 🙂 Ale když si uvědomím, o koho jde, asi začínám chápat, že jinak než v převleku řádit nebo rozdávat facky nemůže. A sem tam něco podle „vlastního vkusu“ pochválit, jakmile to vidí u jiných.

Eva Burešová vydává nový videoklip „Walking Disaster“ a připravuje desku „Meraki“ (Tisková zpráva)
Sakra… rýpnout, nerýpnout, vidím to vůbec správně? Ryzí pop a demonstrace hlasových možností, nebo více chansonu? Od všeho trochu? To asi ne. Od jednoho všechno anebo nic. Eva Burešová má tak velký umělecký potenciál, že by se neměla pokoušet vyrovnat těm nejlepším ve světě hudebního a vizuálního pop-artu, Nová doba si žádá, aby ti nejlepší radikálně vybočili novým směrem s prázdnými místy tabula rasa. Nějaká Archa Salvatore na pouti známým Vesmírem. Vybočit v takovém slova smyslu, aby většina posluchačů musela znehybnět a začít přemýšlet: Co s Tebou holka?, nemůžeme tě narvat do škatulky, nedokážeme tě polapit do svých potrhaných sítí, a přitom to všechno poznáváme, jen jsme netušili, že to na nás vybalíš bez varování. Nebo tak nějak. A tohle se Jirkovi Burianovi v prvním klipu nepodařilo, uvidíme, co bude dál.

Eva Burešová vydává singl „Slzy“, její nové sólové album „Meraki“ se blíží (Tisková zpráva)
Udělat „ehm ehm…“ už podruhé je na pováženou, tedy jen v mém případě. Jako v čem je ten refrén silný?… jakože volume více doprava? Já stále věřím, že Eva Burešová se vrací do hry jako nejen seriálová hvězda, její umělecký potenciál se nesmí promarnit. Tohle se Jirkovi Burianovi nepovedlo ani napodruhé, Slzy jsou tuctové zboží, výběr singlů na upoutávky by měly být lepší kousky… ale nevystřílet všechny náboje.

ID: Počkáme si na celé album 15. listopadu 2024 s novým repertoárem – buďto půjde o výbuch na hudební scéně a potoky žhavé lávy, anebo Shinoda jen dvakrát škrtnul sirkou. Bude to výbuch 🙂

Libor Prokop: Výbuch, v tom negativním.

ID: Dobře, Libore… dáme sázku, přece se nebudeme přebíjet smajlíkama pro děti nebo tvrzeními pro dospělé bez argumentů. Pokud prohraju a nebude to výbuch nadšení pro mnoho fanoušků, což bude, dám si na měsíc místo avatara hlavu prasete. Mám už několik let v mobilu připravenou variantu svobodomyslného prasátka jako screen, ale doplním ještě chlívkovou variantu. Můžeš si vybrat, kterou z hlav budu celý měsíc nosit. Pokud prohraješ Ty, dáš si namísto avatara prdelku Kim Kardashian. Bereš?

Michal Rott: Mě nedrtí. Nikdy mě nebavili. Teď aktuálně jedu všechny sehnatelné bootlegy Pink Floyd z let 1969-1975. To je zase moje hudba.

ID: Trochu mimo mísu. Linkin Park s Chesterem Benningtonem jakoby nikdy neexistovali a právě se znovuzrodili, Emily Armstrong si z nich postavila doprovodnou kapelu a nabídla jim šanci dobýt světová pódia i bez drog a mlácení hlavou o stojan na mikrofon. Chlapci z Linkin začali pro Emily tvořit specifický repertoár, kde se nejen screamuje, ale i procítěně zpívá. Shinoda vyplnil inteligenční testy a byl přijat do scientologické církve.

Michal Rott: Já vám LP nehaním. Jen jsem chtěl poznamenat, že ne každý se z nich posadí na zadek. Svět hudby je nesmírně pestrý. Každý si v něm najde dostatek materiálu, který mu vyhovuje. Moje sbírka více než třinácti tisíc CD je toho důkazem. 😎

ID: Dělám si srandu, už mě nebavilo číst ty smrtelně vážně míněné připomínky ze všech stran, chtěl jsem Vás vyprovokovat nebo zlákat k narušování veřejného pořádku 🙂

Deni Sirová: Ivane, ale notaaaak, pust si něco co mas rad a nekaz jiným co se líbí jim. My ti taky nepíšeme, ze tvoje hudba je sracka. Proste respekt 😉

ID: Proč mi to děláš?… Byl jsem tady mezi prvními, kdo začal hýkat při poslechu nových Linkin. Je to něco úžasného, skoro jsem si už myslel, že nic podobně vzrušujícího na hudební scéně nezažiju, cítím tu jejich obrovskou energii a spodní proudy. A vida – nějací Linkin Park a nějaká Emily Armstrong mě dokonale probrali z letargie.

Deni Sirová: Proste je to teď horký téma 😁

ID: Jestli to Shinoda nepodělá a nebude zbytečně ambiciózní, a vytvoří pro Emily velký prostor, byl by to hlupák, kdyby to neudělal, tak to bude horké téma na dlouhou dobu. Zatím je to pořád všechno rozvibrované, jako když se F1 po startu perou o výhodnou pozici při nájezdu do první zatáčky. A já jsem rád, že mohu být při tom 🙂

Libor Prokop: No, český, nutno dodat. A žebříčky nejsou ukazatelem kvality! Tak ať drtí, drtí – jako ta pověstná Tatra drtila na přechodu důchodce :-))

ID: Souhlasím… české řebříčky by měl schvalovat parlament a podepisovat prezident. Aby byly důvěryhodné 😃

Libor Prokop: Já žiju v jiném světě, včera jsem byl na dokumentu ENO, fans Linkin Park těžko se mnou budou asi diskutovat o tom, která sestava Frippa byla ta nejlepší. Žijeme ve světě, kde je největší hvězdou Ed Sheeran či Taylor Swift a do nedávna byla královnou popu Madonna, co nemá žádný hlas! Tak na to jsem poukazoval. U nás není žádný opravdový trh a vtípek ohledně prezidenta- komunistům jsem nikdy nevěřil: jsem PUNK!!!

ID: Svět je jenom jeden, Libore, pro všechny stejný, a jak ho začneš „filtrovat“ pro svoji zábavu, to je Tvoje rozhodnutí, každý to tak dělá, pokud se nejedná vyloženě o ovci. Pár lidí od punku mým životem prošlo, znát budeš asi jen Otu Klempíře a svým způsobem i Stinga, protože ten mě skutečně ovlivnil na úrovni nástrojové hry a uvažování o rytmu a harmonii. Ten zbytek nestojí za řeč, byli to lidé s mozkem, ale věděli, kdy mají zabrzdit a přestat filtrovat. Ty si totiž myslíš, že jseš ukrutně jiný než já… to asi budeš, ale trochu jinak, než by nedráždilo Tvoje ego, jedná se o časový posun, pár věcí jsem prostě stihnul dřív než Ty. A tebe dráždí, že vím, o čem mluvím 🙂 Úplně zbytečně.

Lukáš Martínek: … a stejně tak v Německu, Rakousku, a vlastně 3/4 světa 😂😂

ID: 🙂 Na západě jsou ty firmy na výrobu žebříčků starší a rafinovanější, u nás se to frajeři zatím jen učí – jak se tvářit, že vědí o čem mluví. Řebříčky nebo žurnalistika jsou živobytí jako každé jiné, a něco z toho se vyplatí se zájmem sledovat. Jako například zde na Musicserver. Nikdy nebude úplně všechno OK nebo úplně všechno naprd… dycinky něco mezi, a někde je toho dobrého dokonce mnohem více 🙂

Otto Flick: Polorecitované sračky

ID: Přesně tak. Ale Shinoda to brzy vzdá a vyklidí klec pro tygřici. Mike teď jen naoko lakuje, dává rozhovory a mrká okem, aby nenasral starou gardu fanoušků, která táhne městem celá v černém. Pokud to pole za mikrofonem Shinoda urychleně nevyklidí, protože naživo zpívá jako ponocný s energií asi tak na jedno fouknutí do trouby, půjde nový projekt do kopru, nebo se hodně zpomalí a začne existovat jen pro malé stádo gamblerů s joystickem, promarní se šance na „halo emily effect“ pro celý Svět. Zažíváme přírodní úkaz jako je duha, jako je tsunami, jako jsou Vesuv a Pompeje, jako bude znovuzvolení Donalda Trumpa 🙂

Honza Voky Šula: Nevím co bereš ale chci to taky

ID: Kámo – na tohle žádné prášky nejsou, musíš se nechat předělat… ale ne doma u rodičů, objednej si klon v nějakém značkovém servisu 🙂

ID: Tak jedna věc je sbírka osmdesátkových hitů, a druhá muzikálová scéna, agentura GoJa a role Františka Janečka jako impresária. To už by bylo trochu jiné počteníčko, pane Menčíku 🙂 Všechno nej, pane Janečku! 🍀

Ludek Trdlica: Proč myslíte, že Milan Menčík napsal článek o 80 autorských hitech? Jestli to nebude tím, že František Janeček vydal album 80 autorských hitů 🤔 Co myslíte?

ID: No, právěže Milan Menčík o albu nic nenapsal – to by musel o té době a těch hitech něco vědět, a nejen čekat ve frontě na vajíčko 🙂 Jinak – četl jste vůbec ten článek, Luďku? MM to označil za recenzi a pokouší se charakterizovat alespoň některé skladby, seč mu síly a ničím nepodložená obrazotvornost o té době stačí. A to jsem ještě nezačal myslet… Začal bych, ale na téma GoJa a import nejslavnějších světových muzikálů za příšerné licenční poplatky, které si skutečně jen tak někdo nemůže dovolit zacálovat, aby se mohl český fanoušek navlíknout do fraku a jít potěšit, aniž by musel kupovat letenku do USA, zabůkovat si hotel a zavítat na Broadway. Co myslíte Vy? A víte vůbec, kdo všechno dnes funguje pod Goja? V dobrém 🍀

Ludek Trdlica: Tak znova. Článek jsem samozřejmě četl. Jak je v něm napsáno „neklade si za cíl hodnotit osobnost Františka Janečka“, což vy zřejmě od článku očekáváte. Netuším proč sem zatahujete producentskou činnost GoJa o které článek vůbec není. Napište si vlastní článek a s tím pak snad budete spokojen. Oni si ti novináři píšou co se jim zachce, že jo?

ID: Tak znova co jako?… Já píšu v diskuzi komenty a s tím jsem spokojen víc, než se psaním článků, což jsou také jen komentáře. Od článku, resp. úvodního komentáře očekávám cokoliv, stejně jako od komentáře v diskuzi lze očekávat cokoliv – např. upozornění na další, významné souvislosti. Pokud čtete Musicserver pravidleně, což asi nečtete, tak jste to nepochybně postřehnul 🙂

Ludek Trdlica: Sorry za to, že mám vlastní názor. Na mě to dělá dojem, že byste články raději psal než četl. 🤷‍♂️

ID: Sorry za co? Za vlastní názor? Ring volný! 😃 Psával jsem články, ale postupně mne začaly mnohem více bavit články pod čarou, a moc dobře vím proč a komu, nebo spíš čemu ku prospěchu.

Pavel Barta: Ve své době, kde tady za desku člověk mohl dostat pendrekem… ta jeho muzika byla víc než dobrá zábava, taky díky tomu to přežilo a hraje se dodnes… ja to beru jako ze to byly defakto dětské písničky… žádné umění, ničemu to neškodilo

ID: Přesně tak. Ani dnes všelijaké ty rapíky a hardkoříky žádné umění nejsou, spíš cirkus a sračky, ale už se to může veřejně provozovat (až na Branické ledárny) a patřične se k tomu voháknout, chlastat, fetovat a dělat bordel, aniž by tě sebrali chlupatí. Proč ne, tehdy jsme to dělali taky… ale tajně! 🙂

Petr Zavadilík: Tak pokud tam chybí hity od Pavla Horňáka, tak to kupovat fakt nebudu… 🤔

ID: Nejlepší je rozhodně Tričko.

Petr Zavadilík: Přesně tak 👍
„Poslouchej Evičko, co to máš za tričko?“
Kam se hrabe Ztracený Jelen Kryštof nebo Slza s uMirai…

ID: Text k tomu napsal otec Terezy Pergnerové, jinak jeden z nejslavnějších českých textařů nejen pop music 🙂

Ales Pergler: Janeček byl schopný obchodník/manager… říkalo se mu mezi muzikanty holič, protože „holil“ lidi o peníze… kluci hráli za párek a pivo a on kasíroval… že by uměl hrát na nástroj či skládat je blbost…

ID: To si myslím není blbost… několik kousků z jeho vlastní tvorby má hitové parametry a vzal by je do repertoáru kdokoliv na světě. Jenže takový požehnaný song se rodí dlouho, nikdy to nepadá shůry, i kdyby se ve finále jednalo o jednoduchý popěvek, který ovšem funguje. Skladatel písní bez dovednosti hry na jakýkoliv, nebo alespoň jeden nástroj není realita. Ani Beethoven nebyl koncertní mistr, necvičil, byl to flamendr, ale dokázal si koncertní skladbu pro orchestr představit, po kouskách ji vyťukat na piáno a zavrzat na housle.

Ales Pergler: OK… jak chceš, nechci polemizovat… každý ví svoje… já ho znám ze 70let… přeju ti hodně pohody s jeho muzikou.

ID: Já jsem si užíval pohodu v osmdesátkách s dětmi ze základky, když jsem s nimi jako učitel vyrážel na koncerty mmjn. company Františka Janečka. V sedmdesátkách nebyly Kroky nikým a ničím, jen pokusem o vznik mainstreamové kapely, Kratochvílová tou dobou ještě ani nehrála s Hevalem, zlatá éra Michala Davida měla teprve nadejít, v sedmdesátkách fungoval Vladimír Štancl jako excelentní jazzový pianista. Nebudeme polemizovat, budeme uvádět jen fakta.

Suki je přívětivě rozmazlená, afektovaná, sexuálně přitažlivá a velmi talentovaná, umí své dary nenuceně vyzařovat jako doutnající hvězda na okolní planety. Ideální kombinace pro ultra kvalitní pop. Nové album podle toho vypadá – je to směs velice nápaditých songů ze strany autora hudby, ale i vokálně trylkující, jazzově se svíjející a šansoniérsky podmanivě erotické Suki (řeč je stále o přívlastcích jejího hlasu), která by byla kvůli pozemské slávě schopna jakékoliv oběti bez trvalých následků, říká to pohledem. Originalita songů je na albu často vylepšená(?) typickou britskou signaturou – z každé druhé písně slyším nějakou mixážní manýru ála The Beatles. To je za mě fajn, ale bacha na mladé, Suki, pokud je nechceš odradit nasazováním starých dobrých prověřených retro rektálních vokálních triků. Musíš se taky naučit huhňat, prohlásit za pohlaví č. 48, podpořit nějakou liberální politickou stranu jako Taylor, a odsoudit uhlíkovou stopu jako Gréta. Na pódiu neukazuj nohy, to dělají jen buranky, a vykašli se na ty přehalené songy, jako by to měla udělat i Aurora, ten reverb dokáže naštvat! Jseš skvělá ❤🍀

Byl jednou jeden král, který měl tři dcery, krásnou ženu a miloval jízdu na koni… zpívat pro publikum srozumitelné příběhy umí Marek Ztracený jako málokdo široko daleko. A až nám svůj storytelling přednese příští rok na Wembley, zahltí nás britští novináři smrští článků s palcovými titulky o české reinkarnaci Roberta Galbraitha. Hledej šmudlo 🙂

„Ani ne rok od první „Růžové Lucerny“ se Tereza Mašková do sálu s bohatou historií vrátila, tentokrát hned na dva večery. Úspěch slavila nejen díky síle svého hlasu a melodickým písním, ale i zásluhou něhy, pokory a lidskosti – vlastností, kterými Lucernu prozářila. A už se chystá do větších prostor.“

Tereza Mašková v klipu „Budu při tobě stát“ ukazuje, že láska pulsuje v každém věku (Hana Bukáčková)
ID: Tereza Mašková zpívá senzačně, už jako malá holka v CS má talent z roku 2010, kdy jí bylo asi tak čtrnáct let, uměla podržet parádní dlouhé tóny se „soulovým vibrátem“ bez zakolísání. Je to už dáma, velká holka, v polovině října se chystá do StarDance a předvede, jak se umí pohybovat. Má za zády silné hudební vydavatelství a snad už brzy by mohla dokráčet zcela na vrchol, do středu pozornosti širokého publika. Má talent, má techniku přednesu a velké srdce, umí hrát a zřejmě se i pohybovat, ale zdá se, že za slávou (zatím) moc nespěchala. A tenhle její závěrečný útok na vrchol bych si hodně přál, bylo by načase 🙂

Tereza Mašková zve novým klipem „Jíst, spát, meditovat, milovat“ na své první turné (Milan Menčík)
ID: Myslím, že je vždy dobré zdůraznit, že určitý kousek je případně postavený jako součást setu pro pódiové vystoupení – protože postavit hit pro živé publikum, anebo vytvořit studiovku pro streamování nebo videoklip, jsou dost odlišné formy. „Jíst, spát, meditovat, milovat“ je jasná práce pro kontakt s živým publikem, když ho někdo tvořil, myslel na repertoár růžové tour 2024.

Nevím, jestli si „někdo“ všimnul, že zejména Taylor Swift má stejný song jinak postavený pro pódiovou show s company a výpravnými kulisami, kdy stojí face to face mnohatisícovému davu v aréně, a jinak vyznívá v klipu. Je to tak správně, protože publikum (nejen to české) má u popové tvorby rádo hity, tzn. jednoduché chytlavé popěvky a texty, které zopakují ihned v rauši, při tanci. Fanoušci popu mají rádi hity, proto se tomu říká pop-music. Popová hudba je nejtěžší hudebně komerční disciplína – protože každá popová píseň, která není hitem, je mrtvá věc. U folkových interpretů, jako je např. Aneta Langerová, je možné experimentovat se songy pro zamyšlení, pro hlubší prožitek jako z četby beletrie, ale neměli by se pak považovat za laťku pro komerční žánry, protože u popu snaha nestačí, tam jedině ukázaná platí.

Je ale dobré si uvědomit riziko nepochopení rozdílu mezi koncertním výstupem a studiovou nahrávkou, která je apriori stavěná pro videoklip. „Jíst, spát, meditovat, milovat“ není song stavěný apriori pro videoklip, a nešlo by ani vytvořit jeho verzi pro videoklip, je příliš radikálně pódiový. Je to hit pro živý koncert. A tak to i bude. Tereza je totiž skvělá a talentovaná bytost! 🙂

(Jj, tohle je ono, teď to sedí 🙂 facebook.com/reel/1139970447234816)

ID: Hmm… zajímavě napsaný článek, jakoby autor v potu tváře hledal, co na koncertu pochválit. Dylan to dělá dobře, je pořád svůj, chce se vlastní prací bavit až do skonání a ne někomu podlézat, aby platil za lístky, stejně všichni přijdou 🙂 Já tam nebyl, ale pohled na docela zachmuřeného Dylana mě přivedl oslím můstkem k otázce, jak na tom byli se vzájemnými vztahy Dylan a Simon&Garfunkel – v podstatě přesně na rok vrstevníci a taky později velmi slavní písničkáři, ty ikony, jak uvádí J.V. Matýsek, i když s různým typem kariéry. Nic jsem na netu nenašel, setkali se vůbec někdy třeba na pódiu?

Václav Kozuk: Dylan a Simon spolu vystupovali v létě 1999. Střídali se v zahajování a ukončení akcí a uprostřed měli společné okénko duetů. Když zahajoval Paul, připojil se Bob na ty duety k Paulově kapele. Když Bob, chodil Paul zpívat s Bobem a jeho bandem. Hráli vždy The Sound of Silence, I Walk the Line/Blue Moon of Kentucky a Knockin’ on Heaven’s Door. Pouze při úvodním koncertě v Denveru byla místo poslední uvedené zahrána Forever Young.

ID: Paráda, díky… takže až v roce 1999 a bez Garfunkela, který měl od folkaření se Simonem tou dobou na dvacet let pauzu. Ale znali se a byli to kámoši, to jsem chtěl vědět 🙂

Šárka Skaláková: Přesně vystižen i můj pocit z toho článku. Na koncertu jsem byla včera a užila jsem si ho. A k rytmu, diskuse níže, ne že bych občasné vybočení nevnímala, ale spíš mě bavilo jak si s tím všichni poradí, no a nakonec z toho vždycky nějak vybruslili, nic jiného jim ani nezbývalo 🙂 Nepřišlo mi to ale podstatné. U Dylana pro mě jednoznačně vítězí obsah nad formou. A ten obsah je tak silný, že forma je vždy krásná. Ostatně tím je pro mě typický. A zároveň je tak výsostný muzikant, že nějaké nepravidelnosti v striktním rytmu vnímám spíš jako autenticitu, hledání v té chvíli… Po mracích na obloze nebo stromech v lese taky nechci aby byly srovnány podle velikosti. Ale je pravda, jak zní v názvu článku, že Dylan je mimo kategorie, to je. Chvála bohu.

ID: Děkuji, udělala jste mi radost 🙂 Já si svoje poznámky píšu jen tak nazdařbůh, abych občas zaplnil mezery (mezi těmi hvězdami, aby nebyly srovnané podle velikosti), a říkám si – když příjde alespoň jeden člověk, který s naprostou lehkostí porozumí mojí řeči beze zbytku, tak mi to ke štěstí stačí. No a pak jsem trochu zagůglil… a to byl rychlý proces, takže vím, na koho mluvím, Vaše pořady nebo články jsou jazykově i obsahově vytříbené lahůdky 🙂 Zanechala jste nějaké stopy taky na Opera+, takže Doc. Fuchse zřejmě znáte, je to můj virtuální přítel, se kterým jsme vedli nejednu debatu, ale stále častěji „jen pro přátele“, internet se stává zlověstnou hlubinou, plnou smajlíkového planktonu, není to jako dřív na literárních serverech stylem padni komu padni všem na očích. Je mi ctí, mme.

Nebyla náhoda, že mi padla na mysl otázka, zda se Dylan znal nebo přátelil se Simonem, oba toho mají generačně i žánrově hodně společného, ale Simonova hudba (za přispění tak trochu fanfaróna Garfunkela) byla hudebně mnohem preciznější, jejich texty jsou duchovně založené přibližně nastejno, ale nikoliv ve stejné kategorii… říkám si – byla tam nějaká řevnivost? Protože pokud nebyla, pak jsou řeči o Dylanově „samožerství“ naprosto mimo. A jsou to kamarádi, jak vidno 🙂 Oni ale nebyli na folkové scéně mezi cca americkými vrstevníky zdaleka jediní, kdo vyčnívali – Joan Baez, Joni Mitchell a řada dalších. A vyjadřovat se k nástrojové hráčské úrovni zpívajícího básníka Dylana nebo jeho, často narychlo poskládané company, i když z prvoligových studiových hráčů typu Keltnera? To je jako rozebírat techniku hry na kytaru u Karla Kryla, který moc hrát neuměl… ale koho to zajímá?! Všechny tyhle ikony po sobě nechaly zásek jako tvůrci výsostné poezie, byli to generační mluvčí – a taky trochu hráli na nástroje, někdo líp, druhý míň.

Je samozřejmě rozdíl mezi preferencemi v úhlu pohledu, když něco hodnotí poměrně zasvěcený nástrojový hráč na bicí jako Václav Kozuk, nebo zasvěcený hudební insider Aleš Materna – versus člověk, který vnímá apriori poselství slova, básně, literatury. Což je Váš případ, Šárko, a předpokládám, že umíte excelentně anglicky, vnímat (nejen Dylanovu) poezii zpatra a obsah jejího poselství v nějakém quick překladu nelze. Na překlady náročné EN poezie byl frajer Miroslav Macek (sonety), ten co proplesknul doktora Ratha a měl IQ 196 🙂

Šárka Skaláková: Děkuji za krásnou odpověď a je mi rovněž ctí poznat Vás v tomto virtuálním prostoru 🙂 Jinak pořady už nedělám, ani nic nepíšu, ale těší mě, když to co jsem udělala, někomu něco přinese. Proto jsem to dělala. To s tím Krylem a s úhlem pohledu a preferencemi v hodnocení jste vystihl velmi přesně 🙂 Jinak Vás musím zklamat, excelentně anglicky neumím. Staré Dylanovy písně mám v překladech a ty nové se snažím si překládat nebo překlady dohledat. Takže, ne vždy všemu úplně rozumím. Není to ale tak, že bych u něj vnímala poselství slova, či básně apriori, jakkoli právě ta slova nesou myšlenku, kterou on s takovou naléhavostí sděluje. Ale v jeho případě samotné texty nejdou oddělit od jejich podání, proto stejně jako jejich obsah mě fascinuje Dylanovo hudební cítění, naprosto zvláštní způsob frázování…..ráda bych to uměla vyjádřit slovy, ale Dylan se vzpírá jakékoli definici…. ještě jednou děkuju Ivane za milou odpověď i různé pro mě užitečné info a mávám👋

ID: 👋 Dylan je původně busker jako každý folkař, pouliční hráč, a tohle u muzikanta vypěstuje cit pro naléhavost v projevu – umění zaujmout náhodné kolemjdoucí na pozadí ruchu velkoměsta, porvat se o tu pozornost, ulice je hodně dobrá škola. A pak mu to zůstalo i do klubů a velkých sálů, kde se o ticho už nemusíte s nikým prát.

Václav Kozuk: Bobeš nebyl busker, to je pověra. V New Yorku začínal v klubech, rozhodně ne na ulici. Vymýšlíte si nesmysly. Radši mě ignorujte, evidentně máte nějaký problém.

ID: Jinak s Cortésem jsem se v minulosti seznámil na jednom víkendovém mejdanu v přírodě, když se vrátil z Californie, s Rudolfem Cortésem nemá nic společného, Richard je napůl Mexičan. Ilustroval na serveru „Česká pozice“ v dobách, kdy jsem tam já dělal traffic jako UX v diskuzní sekci. Líbily se mu moje písničky, vyptával jsem se ho taky na Dylana. Takže příště zas tak nevyskakuj, ty bambulo 🙂

Richard Cortés: Jak můžete ovlivnit kvalitu? Na ulici vystupují lidé s velkou škálou žánrů i schopností.

Jan Gregar: Jednoduchý návod neexistuje. Chtěli bychom ukázat, že tady ta možnost je, a obecně rozšířit povědomí. Vždy jsem bral busking jako něco samozřejmého, co mi nemusel nikdo vysvětlovat. Když jsem se o něj, i v souvislosti s tou vyhláškou, začal víc zajímat a mluvil jsem o tomto fenoménu s různými lidmi, byl jsem překvapen, že většina z nich slovo busking neznala. Bylo by dobře ukázat, nejenom profesionálním hudebníkům, kteří hrají třeba v klubech, ale i naprostým amatérům, že je možné jít si někam zahrát. Zvýšit úroveň, aby „běžný občan“, který chodí po ulicích, měl chuť věc podpořit. Umělců, kteří začínali na ulicích, je mraky. Začínali tam Zaz, Édith Piaf, Bob Dylan. Podpořit někoho, kdo se mu opravdu líbí, může jednou znamenat, že to bude hudebník, který bude hrát ve velkých sálech, osloví svou hudbou desetitisíce lidí.

Projel jsem si asi deset videoklipů na YT a hledal nějaké tajemství Luny, řekl jsem si – není možné, abych něco nenašel a mohl se pak odpíchnout od umělecky pozitivního nálezu. Rodná řeč Krystyny Gerasimové mi není cizí a nebýt pekelně přehalené produkce, tak jí občas docela slušně rozumím. Budou to asi starší než devadesátkové synťáky, zejména basová linka, což by nevadilo, kdyby si to hráči uvědomovali a nenápadně se při hře usmívali jako Ivan Mládek. Krystyna je docela dobře vysochaná, uplatnila by se jako statický model někde na katedře AVU, sex-appeal nula. Tak jo, tisková zpráva, spíš inzerát na marnost. Tohle není tvář ukrajinské hudební revoluce – jak tvrdí časopis Vogue. „Ale když to říkají ve Vogue(!), tak určitě ano“. Vogue, časopis, kterému šéfovala i Anna Wintour a nezasvěceným lidem její metody práce přiblížila Meryl Streep v jistém ikonickém filmu 🙂

Tak pokud se někdo proslaví (nebo zviditelní) jen tím, že na sebe navleče laciné hadry, nevěřím, že by v něm mohlo být něco navíc. Totéž platí o sázce na příslušnost k nekonvenční sexuální komunitě. Ale Girl In Red na takovou láci nesází – stovky tisíc na drahou produkci, jako holky, které si už na ni vydělaly, které umí a není třeba ostřelovat jejich kariéry nebo manýry, aby se adept vymezil, tak ty prachy Marie Ulven ležet na zemi nenajde, musí je vydělat. Proč by to tedy nezkusila zpočátku alespoň garážovým způsobem, když její songy jsou jasné originály! Pokud uspěje na entou, koupí si určitě dražší, ještě červenější čepici a zajímavější kravatu (a Strepsil). A bude to úplně jedno, pokud její hudba pošlape. Nějaké nominace na něco někde začínají v showbyznysu vypadat jako kočičí zlato, už to není jako jeden z boxerských pásů, který si prostě nekoupíte. Důležité je, jak to vidí komando z Musicserver… a možná i „britší novináři“ 🙂

Cher je jedna z těch požehnaných od Boha, nemusela se nikdy snažit – jako budoucí hvězda se narodila ❤ Já si ji kdykoliv znovu a rád připomínám ve filmu „Varieté“ (Burlesque), kde samozřejmě po jejím boku, nebo společně s ní září Christina Aguilera, která má nadání stejného původu jako Cher. Je to vlastně pohádka, ale něco jako Tři oříšky pro Popelku, stejně tak věčná. Ty dvě jsou si dost podobné sebevědomým a zvučným rejstříkem – jen Aguilera svým brutálním žensko-kriminálnickým chraplákem dokáže říznout ještě hlouběji do masa, když zpívá blues. Holky budou nesmrtelné, mají už hvězdy na chodníku slávy, ale zasloužily by si i mumifikovat a postavit pyramidu 🙂

Jako remaster celého kompletu pod osobním dohledem Cher – to sice nejsou nové songy, ale kdo má k její hudbě vztah, a takových lidí jsou mraky, tak chápe sběratelskou cenu nové kompilace a půjde po ní. Co bych dal za to, kdybych sehnal zrovna Varieté ve 4K, páč to patří do mého osobního „zlatého fondu“… jenže v takovém rozlišení to nenatočili, nebylo by to v roce 2010 na čem pouštět.

ID: Mohu-li, rád bych připojil poznámku, protože Chris Corner na mě zapůsobil jako skutečný umělec… Fault Lines², druhá epizoda projektu IAMX „určitě není pro každého“, jak uvádí autorka článku. Opět mne zaujal velice osobitý přístup Kari a jejích vyjadřovacích schopností, zde napůl poeticky i akademicky, když se položí do složitého „hudebního úkazu“, má na to talent. Nevím, jak první epizoda, ale Fault Lines² není pro každého, protože se nejedná o skladby jako jednotlivé zajímavé kousky – ale celou hudební symfonii, jak implikuje název pilotního songu, kterou nelze než zhltnou na jeden nádech. A to jsem udělal.

A teď už jen za sebe… Vytáhnul jsem si jako poezii pouze psaný text Neurosymphony, v EN i CZ, a věřím, že další překlady nebudou o nic méně ambiciózní, nerad čtu poezii v EN, často nerozumím jejich jazykové syntaxi, nebo se příčí mému rodilému způsobu vnímání. Na Chrisu Cornerovi mne zaujalo, jak senzačně dokázal napsat songy jako součásti celé rapsodie – sedí mi v tomto případě spíš pojem rapsodie, než symfonie – prokreslit jejich lyrickou strukturu a zároveň stejně tak prokreslit hudební základy. To je totiž hodně těžká věc, pokud to má nakonec vypadat v těsném objetí náročného textu i hudby jako potůček, který si hledá poklidným způsobem cestičku mezi kameny toho zlého světa. Chris vůbec nezaváhal, nezakolísal, v jeho rapsodii nejsou slabá místa. To je na potlesk, pane Cornere. Tleskám! 🙂

Kateřina Kari Spacek: A na to narážím i v nadpisu, že je to „procházka“, ne „jen“ random soubor songů 😉

ID: Je to tak, narážku jste udělala dokonce na dvou místech, v nadpisu a v úvodu celého odstavečku „Nahrávku lze popsat jako procházku temnou pustinou…“. Já jsem jen svým jednoduchým způsobem mmjn. uvedl, že i když mnoho hudebníků se pokouší vytvářet tzv. konceptuální alba, což pro mne nedává u písňové tvorby příliš smysl, je to velice těžká disciplína, a taky se jim to nedaří, jen o tom mluví, tak Chris zašel mnohem dál a vytvořil skutečně projekt, který se nezkoumá napřeskáčku. Napsal jsem to jinými slovy a bez náznaků, a požádal jsem o svolení něco poznamenat. Podle mne se Chris vůbec nesnažil, je prostě hodně dobrej a svoji „symfonickou“ vizi dokázal zasadit v poměrně nepřátelské oblasti popartu. Jako to kdysi udělal Freddie Mercury s Bohemian Rhapsody 🙂 Neexistují další podobné příklady mezi albovými počiny pop-artových umělců, pokud vypustíme klasickou hudbu. Kari, mezi námi není sporu, naše úhly pohledu se jen kříží jako kruhy na vodě, když do ní spadnou dva kamínky, a že máte talent, o tom přece já vím. Svým článkem jste mne, a zajisté nejen mne potěšila. Tohle je Musicserver! 🍀

( Konceptuální album – Nejznámější konceptuální alba hudební historie )

Kateřina Kari Spacek: Děkuju za pochvalu. Jsem ráda, že se vám článek dobře četl a (snad) nebylo složité se jím prokousat 🙂

ID: Ta koláž byla větší sousto, a bavilo mě to 🙂

Tak na jaře, Michale, ukaž to všem ❤

👏👏👏 Je to 7 pádů Honzy Dědka z roku 2021, sešli se tam mmjn. Michal David a Ian Anderson z Jethro Tull. David zahrál na konci svůj parádní ploužák a Anderson se k němu na flétnu přidal, taková popová etuda, no to bylo něco! 🙂 Ten chlap je excelentní hudebník a tvůrce, pamatuji si všechny jeho melodie, i kdybych nechtěl. Ano, zpíval pro mládež, dnes už dospěláky v pokročilém středním věku, ale jejich děti se na Davida chytají znovu.

ID: Dobře, ale možnosti Michala Davida tvořit hity jsou někde úplně jinde, tohle je čajíček. Nerejpu, asi to tak chtěl už kvůli Sebastiana, ukázat mu v Anglii velké studio, zapojit kluka do akce s nástrojem. Michal David je fajn člověk.

Jaromír Blahut: Michal David tvořil hity před revoluci. Tehdy byl trh schopen strávit jeho tvorbu. V dnešní době vytváří Michal David odpad

ID: Dobře… ale každopádně vypadáš jako František Janeček. Tak to potom chápu, že Michalovi nakládáš, když Ti zdrhnul a Tys musel začít vydělávat love s kašpárkovým divadlem, s Horňákem a Muchovou. 😃

Jaromír Blahut: František Janeček přivedl na českou hudební scénu strašný hrůzy 😃

ID: „Nevím jestli to víš“, ale ještě za totáče měl Michal David dohodu s Eltonem Johnem, že pro něj vytvoří jednu skladbu, nakonec z toho sešlo. Mám to nějak rozvést v souvisloti s Tvým prohlášením o celosvětovém pokleslém trhu před rokem 1989? Michal David je excelentní hudebník a tvůrce, pamatuji si každou jeho melodii, i kdybych nechtěl.

ID: František Janeček a Ladislav Štaidl byli před 89′ největší bossové v showbyznysu. Supraphon a Panton řídili komouši. Štaidl to po převratu položil a Janeček je vlastníkem renomovaného muzikálového dómu. Není nutné rejpat do všeho, co se hýbe.

ID: „Janeček přivedl na českou hudební scénu strašný hrůzy“… ano, například Janu Kratochvílovou, že?

Jaromír Blahut: Michal David byl excelentní hudebník v době před rokem 1989. To ano. Tehdy byl. Potíž je v tom, že Dnes už se dělá hudba jinak. Ale on je furt v tom roce 1989. Mimochodem ani hudební kritika Michala Davida zrovna nechválí. O Eltonovi nevím. O tom vím pouze to, že si vždy píše hudbu sám. A texty mu píše jeho dvorní textař Bernie Taupin. Že by Elton chtěl spolupracovat s nějakým Štanclem s poza železné opony mi přijde vcelku podivné

Jaromír Blahut: Markéta Muchová, Pavel Horňák atd. Děs a hrůza. Za totáče bylo kouzlo v tom, že hrál ten, komu to dovolili bolševici. Dnes hraje ten, koho si vyberou posluchači. V takovém tržním prostředí by Janeček a ta jeho cháska neměli šanci

Jaromír Blahut: Evičko Evičko. To byl hroznej Shit. Ale na trhu nic jiného nebylo.

ID: Ano, souhlas 🙂 S tím Eltonem Johnem to je pravda, David o tom jednou mluvil v televizi. Hudební kritika není totéž co hudební publicistika, hudební kritiky já osobně ani nečtu, nepotřebuji cizí hlavy do své hlavy. Publicistiku od kvalitních autorů vyhledávám, např. i zde na Musicserver, v podstatě všechny autory… až na „Milana Šmolíka“, který je rovněž součástí redakce 😃 😃 Jardo, my nejsme protivníci, jen jsme se tak na chvíli tvářili, jako se to dělá před rvačkou. Jenže na rvačku nedošlo (pozor, ale mohlo by!).

Jaromír Blahut: No a zrovna na Musicserveru Davida úplně nesnáší. Tam jeho tvorbu vždy totálně setřou

ID: Jaromír Blahut „Evičko Evičko“… já byl tou dobou učitelem na Základní škole, vím co tahle parta způsobila za poprask, chodil jsem na koncerty s nimi, dokonce jsem Štanclovi poklepal na rameno v hledišti a požádal o autogram, trvalo to asi pět vteřin, než se uráčil vůbec otočit (aniž by mi pohleděl do očí) a tak nějak tu kartičku podepsal, věnoval jsem ji okamžitě své nejhezčí žákyni 🙂

Jaromír Blahut: Byl populární, ano. Já ho poslouchal jako špunt taky. Líbilo se mi i Modern Talking. Žral jsem to. Jenže jsem přeci jen dospěl, objevil i jinou hudbu a uvědomil si, že Modern Talking, David a podobní netvoří kvalitní hudbu.

ID: „Byl populární, ano“… no to máme téměř všichni stejně. Já jsem vyrostl jako dítě na country, při dospívání folk a na vejšce mě nějaký Adam inspiroval a přivedl k blues. Největší zlom bylo záhy album od Lenky Filipové „Zamilovaná“. Jsem kytarový hráč a tyhle věci studuji. A od té doby mě zajímá jakákoliv fúze, zejména popový chanson, ale trochu v kontrastu i techno fúze, bum bum a něco k tomu. David se ještě předvede, kromě vytěženého talentu z mládí má totiž dnes ještě jednu obrovskou výhodu – prachy, spoustu prachů na investice, bez kterých to už dnes nejde, chceš-li vydělávat rychle.

ID: Když se spojí kapitál a talent, můžeš vyrazit do města 🙂

Jaromír Blahut: Talent si představuji jinak. Ale publikum a fanoušky má. To je základ. Troška taky točí shity, Ale má pravdu když řekne, že lidi na to chodí. O tom je ten trh

ID: Jaromír Blahut Dej mi příklad, jak si představuješ talent, jméno. Že si člověk něco představuje jinak, umí říct kdokoliv na náměstí při demonstraci 🙂 Myslím to v dobrém, dej mi příklad.

Jaromír Blahut: Talent je třeba Fiala z Mňága a Žďorp. Kapela Lucie. Robert Kodym….

ID: OK, můžu potvrdit, i když Mňága a Žďorp jedou celou kariéru svoji tvorbu na jednu melodii, jeden rytmus. Ale Koller a Kodym jsou kreativci a úspěšní hitmejkři. Škoda jen, že se nenarodili o něco dřív, aby se mohla porovnat jejich kreativita s kreativitou Michala Davida v přímém střetu. A neříkej mi, že by se o to nesnažili. Protože Michal David svoje písně díky rozhodnutí zaměřil na většinové publikum, je to původně klávesový jazzman, on se pro mainstream pop rozhodnul (spíš musel), to nebyla z nouze ctnost. Koller umí taky mainstream, Kodym je specialista, jeho nejlepší kousky jsou už víceméně alternativní. Významný rozdíl mezi Davidem a Kollerem s Kodymem je taky v tom, že David netvořil a nevystupoval téměř celou kariéru sjetý tvrdýma drogama, já mám rád, když je umělec charismatický, ale sám sebou, nějaké perníkové přízraky mě nezajímají. To je potom neštěstí, když podobně založení fanoušci takových perníkových přízraků vymetají všechny diskuze (jen ne ty vlastní!), a vysvětlují lidem jiného druhu, co všechno oni chápou a dělají špatně. Mě v diskuzi pod slipknotama nenajdeš, nebudu tam blít zelené hleny, hledat gifové hovna, pomlouvat bez argumentů – nemám tam co pohledávat. A kdo na cizím území něco pohledává, o něčem to také svědčí. Jenže to by bylo na další román.

Martin Holouš: Tak co si budeme povídat… B skončila u CMAs už jen tím, že si ke svému vystoupení v roce 2016 pozvala The Chicks. U této akademie nezaujatost nelze čekat.

ID: Přesně! Ale jen poslední dobou, nebylo to tak od nepaměti. Jen další americká hitparáda požírá a odepisuje sama sebe, člověk se bude muset spoléhat na svoje vlastní uši. Ono stačí, aby se kdokoliv z umělců, který odvádí daně v USA, vyjádřil jinak, než podle „očekávání“ aktuálního establishmentu – a dostane to okamžitě sežrat v podobě zatracování a odříznutí od společenského uznání. Amerika má zdravé jádro, ale stále více plevele se tváří, že do toho jádra patří.

Martin Holouš: Je to tak. Přiznám, že jsem CMAs měl hodně rád a jako fanoušek žánru jsem si nenechal ujít jediný ročník. Ale coby fanoušek The Chicks jsem k této asociaci získal spíše negativní postoj poté, co jsem sledoval jejich jednání vůči nim. Je to přesně jak zmiňujete.

ID: 👏👏👏 Ten playlist závěrem je parádní dárek 🙂

Honza Průša: Děkuju, ten mne na tom bavil nejvíc

ID: Takže jste to vážně dával dohromady teprve nyní pro doplnění článku, to není nějaký preparát z dřívějších časů? 🙂 Velké díky, to se fakt hodí každému příležitostnému mariachi(mu) v Česku, a asi to dalo dost práce zkompletovat a na nic nezapomenout – práce, která Vás ovšem bavila! 🍀

Honza Průša: Ano, vzniklo to jen pro ten článek a řadu věcí jsem záměrně vynechal (další věci z desky Dylanovky, dost folkových věcí, nějakou Vondráčkovou, hodně Kalandrů a ASPM a věcí kolem této party, …. jsou toho vysoké desítky). A pak mi bylo líto, že třeba ty písně od Jardy Svobody na spotify nejsou. A tak.

ID: Vybrat to správné klubko je právě velké umění. Taky mám svůj vlastnoručně vyrobený zpěvník, poslední verze cca 250 titulů šitých na míru do hospůdky, ale to by se člověk musel zbláznit, nebo tomu věnovat polovinu života, kdyby chtěl obsáhnout vzorky toho nejlepšího od těch nejlepších. Ale to Vy dobře víte, máte s kompilacema praxi, jak vidno 🙂 Mimochodem – Helena Vondráčková má několik velmi dobrých coverů, pro ni psali borci. ASPM jak co, Jan Spálený je trochu kňoural, což nemyslím nijak zle. Kalandra je na Dylana jednička, uměl vypíchnout ty správné kousky.

ID: Díky, v článku je všechno, majstrštyk ❤ Já poslouchám, a nejen poslouchám, poetičtější hudbu, ale to je snad poprvé, kdy jsem si nechal přes uši proklouznout metalový koncert až někam do vnitřností, každý tón, každou frázi. V článku je odstavec, kde autor upozorňuje na nebezpečí problému extrovertního projevu Emily na pódiu a její hierarchické submisivity v zákulisí. Tak to by mne docela zajímalo, jak funguje, nebo bude fungovat… protože jsem jasně viděl, že ta holka na pódiu Linkin Park po všech stránkách ovládá. Na pódiu je to JEJÍ kapela, žádný kamarádšoft. Nebo na to existuje u tygřice nějaký knoflík za ušima? 🙂 Mám výhodu, že jsem původní formaci nikdy neposlouchal, znal jsem jen název a asi občas i něco slyšel, takže na nic vzpomínat, nebo něco porovnávat nebudu. Ale začínám se zajímat a je mi jasné, že „se budou dít věci“. Metal, nebo spíš hard rock je pro mě od časů Guns N‘ Roses nebo Scorpions s nástupem kapely, která jede „znova od nuly“, znova na stole. Bude to na pár let asi parádní hostina, Emily… & Linkin Park 🙂

Ondřej Tichý: … A co se scientologie týče – tam je náročný odejít a nezničit si život! Takže hodně lidí o tom, že už „nepraktikuje“ raději mlčí.

Jan Trávníček: … A co se scientologie týče – ano, velice složitá problematika, výborné Mikýřovo video na toto téma jsem samozřejmě před časem viděl, ale to už by pomalu bylo na další článek…

ID: Scientologie… složité (překombinované) jsou popisy scientologie od mluvících hlav, jako je Mikýř. Samotná scientologie má jen jediné zásadní pravidlo – „staň se sám sebou, nebo se k takovému rozpoložení ducha co nejvíce přibliž, abys mohl dělat věci, které Tě učiní šťastnějším člověkem; pokud nebudeš svůj, budeš jen otrokem cizí vůle“. A technika proměny z otroka na svobodně myslícího člověka je luxusní zboží, za které se platí. Nestačí totiž jen rozbít okovy, vyžaduje to vnitřní proměnu, geniální metodu a mnoho samoty na třídění myšlenek, které se zformovaly v dystopické společnosti. Mikýř může koučovat akorát tak svýho ferdu, jedno kterou rukou, jeho „odborný slovník“ tomu odpovídá, 🙂 Ve svém velkofilmu pořád něco uvádí jako tvrzení a nic nedokazuje, prostě mluví a mluví a prokládá to lacinými gagy, protože tohle se ve škole naučil aniž by pochopil, kdy anebo proč by měl člověk mluvit. Podobný pořad uvedla Česká televize – francouzský dokument „Scientologie, pravda o lži“ z roku 2010. Moderátoři nebo vypravěči tam měli zpravidla velké uši a zakřivené nosy. To je totiž ten skutečný protivník scientologie, akorát že to nikdo neřekne pořádně nahlas, scientologie neusiluje o moc, ale osvobození od zlé moci. A Mikýř, to duchovní vyžle, přijalo třicet stříbrných jako kdejaký pisálek, i když je akorát tak pro smích každému, kdo se stal téměř sám sebou… jako například Tom Cruise 🙂

Linkin Park zbořili český digitální žebříček,… (Josef Martínek)
ID: Emily Armstrong & Linkin Park… že se to asi stane, to bylo jasné i ultrapopařům 🙂 Protože kdo umí, ten umí nehledě na styl. Nezačal jsem hýkat hned, ale jakmile otevřela pusu, netobože když se do toho v závěsu opřela naplno, začala mě přitahovat jako magnet, jako nedávno Becky Hill, i když ona trochu jinak.

Honza Beneš: Je to dobrý. A je vidět, že ta nová sestava rostla roky a v klidu budovali prostě něco novýho a autentickýho.

ID: Já jsem si ten promo-song už pustil asi stokrát, a vždycky se znovu a znovu těším, až Emily otevře tu svoji (obrovskou) pusu a mrkne a začne. A pak zaburácí jako cca soukromý tryskáč při rolování na dráhu 🙂

Honza Beneš: Krásně řečeno 🙂

Tomáš Figura: No, v Dead Sara to bylo ale trošku něco jinýho. Myslím ty rockový věci.

ID: JJ, dobral jsem si zpětně tvorbu Dead Sara poté, kdy Honza Trávníček upozornil na svoji dřívější snahu ji zviditelňovat a že považuje za satisfakci pro svoji práci, jak Emily s Linkin zabodovala. Hned zkraje jsem „nehýkal“ nad novým objevem, ale holka zaujala a časem mi došlo, že máme co dočinění s přírodním úkazem. Je to můj subjektivní pohled, ale jak sleduju reakce po celém světě – je to zásah do černého! Linkin dali Emily šanci a jak vidno – ona tu šanci nejenže využila, ale postavila se nekompromisně do role totálního vůdce staronové britské, pardon a děkuji za upozornění – americké kapely (kterou jsem já v minulosti vůbec neposlouchal, protože jsem prostě zaměřený jinak). Nebýt Emily, nedával bych jim subjektivně ani moc velkou šanci na comeback s novou energií. Dead Sara určitě dává na vědomí, kdo je Emily, ale spojení tvůrčího potenciálu a značky Linkin, a talentu Armstrong může způsobit výbuch na hudební scéně, to se totiž teprve ukáže, až si všechno sedne. Konečně! 🙂

Tomáš Figura: Tak mě LP oslovili v mých teen letech s prvním klipem v Esu. Pak už jsem směřoval jinam. Trash, Black, Death atd. Docela mi LP lezli krkem, protože je poslouchal kde kdo neznalý jiné muziky a přitom za mě to je jen líbivý hybrid nu-metal-pop-rock pro nemetalisty a děti a jsem rád, když o nich nevím, protože mě jejich tvorba celkem irituje😆

ID: Já si jen říkám, že když vstoupila do hry Emily – mohlo by vzniknout něco velice zajímavého hned z několika důvodů, uvidíme, mě taky nebaví marnit čas a poslouchat kdeco. Pop-rock ani tvrdý trash to ale v podání nových Linkin určitě nebude, něco mezi. Eso jsem sledoval, Pergnerová to dělala hodně cool.

Deni Sirová: O jaké britské kapele je rec?

ID: O té americké, máte pravdu, opravím to, ale nezáleží mi na geografickém původu Linkin, připadali mi jako britská kapela.

Deni Sirová: Na LP jsem dospivala, je to moje srdeční záležitost, musela jsem si maličko rýpnout ☺️

ID: Nic jiného jsem nečekal, mylady. A proč to oslovení? Buďto máte zvláštní příjmení, anebo Váš manžel patří k anglickému dvoru 🙂 Ale fakt nerad to říkám, mám obavy o svůj život poddaného, nerad bych se dostal do klády nebo s hlavou na špalek… ale Emily je lepší než Chester 🙂 Linkin vyhráli v loterii.

Deni Sirová: Nikdo není lepší než Chester, ale je skvělá a na album se těším 🙂

Libor Prokop: Hitparády mají smysl jen tam, kde funguje trh, nikoliv v rozvojových zemích a kvalitu již neurčují vůbec, od toho jsou novináři (britští) a ne lokální presstitutky!

ID: Aha… Libore, a Ty si chleba kupuješ na trhu, nebo si pěstuješ pšenici na zahrádce? Vlastnoručně vyrobený chleba je dnes lepší… jako všechno, než to začnou vyrábět v továrnách 🙂

Tomáš Doležal: Takže si mám vyrábět vlastní alba? XD

ID: Pokud máš nějaké akcie v Loděnicích, tak určitě ano, první gramodesku si taky někdo udělal na koleně, radost veliká! Jde o to, že alba jsou nosiče – musíš na ně vložit nějaký obsah… a teď mi zkus svoji otázku položit znovu 🙂

ID: Nevím jak na velkých pódiích, ale asi tak okolo roku 1983-4 jsem Otu Petřinu viděl na koncertě se „smontovanou“ kapelou ve strahovském Klubu 01… Veselý, Kulhánek, Nejezchleba. Stejně tak se tam tou dobou objevil „zrušený“ Vladimír Mišík nebo „utlumený“ Pavlíček se Stromboli, kde mu hostovali i někteří členové tehdy perzekuovaného Pražského výběru, např. Vilda Čok! Měli to pod prstem samozřejmě svazáci, bylo to tam, řekl bych až z politického hlediska hodně free, a tím chci jen říct, že ne úplně všechny kecy o svazácích za doby normalizace jsou opodstatněné. Ve strahovských studentských klubech a na Strahově obecně – tam se docela děly věci. Článek je napsaný skvěle! ❤

…/Pozoroval jsem ho při hře asi hodinu v době, kdy už jsem měl o kytaře trochu páru… to musel být děsný introvert, a s tím asi souvisí trochu fakt, že nejraději dělal jakoby pro jiné, prostě se zřejmě nerad ukazoval sám za sebe. Nevím, tohle bude vědět Marpo 🙂

…/On se dá povahově srovnat s Lubošem Andrštem – oba toho hodně uměli a dělali jakoby nic 🙂 Ne kvůli skromnosti, ale rádi se soustředili na to podstatné, na hru.

…/…Neckář ani Janů nebyli žádní rockeři, Janů obrátil na pop Zelenka, a jejich songy musel dělat někdo, kdo chápal a cítil vlastně i mainstream. Já mám rád vyloženě pop, takže vím, že Andršt ani Hladík nebyli to pravé ořechové pro mainstream, i kdyby se snažili, jako že se občas snažili, zejména Andršt s Kubišovou po převratu. Ale nee 🙂

Pavel Diner: JJ, někdy byla svazácká buňka slušný odboj 😉

ID: Takže jste u toho byl a něco málo speciálně na Strahově viděl?… 🙂 Já jsem do Prahy na ČVUT přibyl z rudé Ostravy a nechápal co se to děje, když studenti přepadli a zlikvidovali autobus jenom proto, aby zjistili, kolik se jich tam vleze. Dorazili i policajti s antonama. A to se psal rok cca 1982.

ID: 📖👏😃

Styl do puntíku: Úsměvné čtení někoho, kdo si mysli, že je elita hudební novinářiny a přitom je sám krátkozraký a strašně zobecňuje…

ID: A popsala jste někdy něco, co se Vám nelíbilo a dáte mi na ten článek odkaz? Děkuji 🙂

Styl do puntíku: Hejtit a urazit všechno a všechny umí každý, chce to trošku pokory!

ID: Jawohl!, takže díky za autentickou odpověď, Hanko 🙂 Váš článek na Headliner jsem projel – Vy jste ale tehdy nebyla na festivalu in natura, je to spíš referát sepsaný někde z domácnosti, postavený na uleželých představách. Autor článku Jan Trávníček píše svoje reporty rovnou na místě, z první linie na frontě, je to válečný hudební publicista, nad hlavou mu sviští kulky (kelímky), nepřátelské gardy na něj cení zuby (SPD rowdies), je pod vlivem bezprostředních dojmů, které mají významný vliv na vytváření pronto! pronto! depeše (slíbil to přece generálovi!), a pokud nesplní úkol, na další misi už pojede jako podržtaška pro Kari nebo Hani Bugi. Je to podobně dramatická situace, jako když Jitka Obzinová natáčela vstupy z frontové linie v bývalé Jugoslávii a uhýbala smrtícím (americkým) šrapnelům, s tím zeleným blembákem na hlavě nakřivo a šmouhou od popela na líčku. Retrospektivně člověk své vzpomínky uhladí, přibarví, učeše, přidá obrázek z Photoshopu, v redakci nebo v obýváku člověk napíše všechno jinak… jen ne popravdě. Pod palbou člověk nemá strach, v krvi teče adrenalin, depeše je stručná a k věci, na romány není čas. A to je ta konotace, Hanko, o které byste měla vědět, i když chápete, že to byla nadsázka 🙂 No, já si myslím, že nebyla, jen tak mimochodem, a zajímalo by mne, jak bylo postaveno těch původních pět delších odstavců, protože odstavce jsou jako lidské tělo – když ty dobře funkční roztrhnete vejpůl, nohy a prdelka mají jinou vypovídací hodnotu, než hlava a mužný trup padlého hrdiny. Něco pochválit, něco proplesknout, po špetkách ode všeho – ale hlavně v jednom tahu, než autor opět nabije tříštivým a začne kosit všechno a všechny, jak tvrdíte. Já to tam ale takhle nevidím 🙂

Styl do puntíku: …/Nepotřebuju si porovnávat pinďoury, prostě mi tenhle čistě subjektivní článek, který uráží lidi, co tam přišli, nepřijde profesionální a v normálních novinách by to neprošlo, možná někde na blog…

ID: Hele… namyšlený týpek byl i Diego Maradona, ale když zemřel, lidem na celém světě se stáhlo hrdlo. Opakuji: Všem lidem. Je to tak. Nejen já, ale docela hodně lidí pozná, kdo je a kdo není Maradona. P.S.: Jen tak mimochodem, protože jste na Hradech letos byla – kdybyste přes držku od těch vožralejch rowdies dostala Vy, a to se klidně mohlo stát, stačilo jen někde poblíž vykřiknout „Ať žije Fiala!“, tak byste možná mluvila jinak 🙂 Jinak přeju hodně štěstí a sil, vychovávat děti dnes už není sranda. Pinďoury si měřit nebudeme, ale je sympatické, že jste si mého soft zachřestění řetězem všimla, nemám moc rád, když inteligentní člověk použije v rámci jednoho odstavce pictogram hromady hoven a srdíčka, to není profesionální 🙂 Headliner je dodnes blog, já to vím jistě, ale možná že se polepší.

Styl do puntíku: Já už tam roky nepíšu a vesměs souhlasím.😀Ale vy sám jste plný dojmů, možná proto vás to rozčiluje u jiných! A emoji tu používáte víc vy, než já! A co jste kdy napsal vy, vlastně, že mate tolik potřebu soudit jiné?

ID: Plný dojmů jsem, vždycky jsem byl, a vždycky budu. Je to dar jako kráva s vemenem a jsem přesvědčen, že s tím darem umím pracovat, naučil jsem se ho dojit a podělit s žíznivými. A ano, rozčilujete mě, natahujete elektrické dráty okolo mého výběhu. Mám dobré srdce, ale i rohy 🙂

ID: „A co jste kdy napsal vy, vlastně, že mate tolik potřebu soudit jiné?“… to že mě rozčilujete neznamená, že Vás soudím. Emoji používám, paleček a srdíčko, a pictogramy – Musicserver sledují i děti v předškolním věku. Co jsem kde napsal?… UX 🙂

Rostislav Kovářík: Já nevim, jestli existuje forma života víc hodná politování, než hudební kritik, co se povyšuje nad ostatní posluchače. Možná už jen hudební kritik, co se povyšuje nad ostatní posluchače a píše o tom 🙂

ID: Já vidím redaktora, který umí něco napsat popravdě a nelakovat. JT podle mne nemá a nikdy neměl zájem někomu ublížit, nebo ho poškodit… zajel na festival, kde to vypadalo jako na venkovském jarmarku. Tak padni komu padni, to má hodně vysokou cenu a začnu jeho tipy vyhledávat. Až budu chtít nakrmit kecama, pustím si televizní zpravodajství.

❤ ❤ Na Vladimíra Mertu jsem poprvé narazil s jeho kolekcemi songů, vydaných až později v roce 1989 na albech „Vladimír Merta 1 a 2“. Ty písně jsou ovšem poměrně staršího data, na magnetofonových páskách jsem je slýchával komplet už v roce cca 1982. Ten drajv jako v tehdejší době, současné album už nemá, to však nic nemění na tom, že jako básník a kytarový hráč byl Merta nejvíc ze všech, jeho songy bylo možné jen poslouchat, nešly napodobit a zahrát alespoň trochu jako On, zlidověly, zapsaly se do kulturní pokladnice českého národa, ale pouze díky jeho vlastnímu šíření. A v tom je jedinečný, v tom se odlišuje od jiných folkařů. Mistr básník, psal složitě, ale ve vázaném verši (!). Nenapodobitelný kytarový hráč, „školitel“, ale velice inspirativní. Nicméně současné album mertovský rukopis nese stále, i když to už lze tak trochu napodobit pro vlastní potěšení 🙂 Ale proč by to člověk dělal, když máme Mertu a díky bohu už i komplet jeho vydaná alba! Článek je napsaný skvěle 👏🍀

ID: Album Horses je skvělé!… pro fanoušky, kteří nemají hudební sluch a básníky, kteří nechápou, že poezie je slovesný útvar ve vázaném verši. Ale je třeba žít i ve stížených podmínkách, získat uznání a přátele alespoň v zaplivaných newyorských klubech nebo Warholových „továrnách“, v Evropě to pak glorifikovat a z nouze vyrobit ctnost. A vydělat nějaké ty šušně. A zamlčet, že v USA jsou beatnici považováni za kulturní a společenský odpad, například jako Frank Zappa. Drogy, chlast, špína, volná láska. Nemluvím o Bobu Dylanovi. Po svém nedávném neúspěšném hipsterském útoku na tradice americké country (Post Malone) je autorka článku Kari přesvědčena, že si vyvrtala na Musicserver díru pro tentokráte úspěšný pokus glorifikovat americké beatniky. Já jsem možná jediný, kdo si na základě její veřejné výzvy z profilu a doporučení pro všechny zanícené umělce vyhledal biografický film o Robertu Mapplethorpovi a Patti Smith s názvem „Mapplethorpe“. Z toho příběhu jasně vyplývá, že Mapplethorpe nebyl homosexuál, ale homosexuální prostitut, který se po kopačkách od Patti (které už došly nervy a Robert ji prosil, aby neodcházela, sic se z něj stane gay – ano!, to skutečně takhle řekl‘ – „STANE se ze mě gay“, jako by se z muže mohl stát gay na základě rozhodnutí?!)… takže z toho příběhu vyplývá, že „pro nadané umělce“ účel světí prostředky: Když jsou zámožní producenti z umělecké branže homosexuálové, tak já budu taky, když to jsou zámožní Židé, tak já budu taky Žid… atd., vážně super ponaučení pro evropskou kulturu 🙂 Mapplethorpe uměl rozhodně fotit, ale pod rouškou krásných umění velice tvrdohlavě prosazoval do svých kolekcí na výstavy i gay pornografii toho nejhrubšího zrna. Nejhrubšího! Cítil v té násilné extravaganci prachy, dolary, měl pravdu. No a ta Patti, o které se v článku mluví? Je to fajn holka, beatnička, jakých v Česku existovaly v bývalém undergroundu desítky, jen se tomu říkalo jinak a nebyly po ruce ty zaplivané newyorské kluby, jako CBGB (film „CBGB꞉ Kolébka punku“ je skvělý!, viděl jsem ho asi tak desetkrát). Po ruce byly jen kluby po Praze a ve Varech, tj. tam, kde se vařil pervitin a pěstovala tráva dřív, než se toho úkolu zhostili podnikaví přistěhovalci 🙂

Tomáš Houška: Cože?

ID: Ahoj Tome, je tam toho víc, co Tě konkrétně zarazilo?

Tomáš Houška: No, ze by Patti meli radi lidi bez sluchu a smyslu pro poezii? Ja treba Patti miluju prave pro jeji zivelnost a neucesanost.

ID: Tome, já poezii píšu a s několika autory ve vysokém levelu jsem co dočinění osobně měl na českých literárních serverech, vím, kde je laťka. Někoho milovat vs. považovat za skutečného básníka, jsou dvě různé věci. Věřím, že se zde pohybují lidé, kteří dílo Patti Smith mají velmi rádi. Já ale nemluvím za ně, jen za sebe s tou nejlepší vírou, co je to pravda a krása. Stejně jako těmto lidem nečiní problémy vidět věci po svém, ani mě v tom nic nebrání, i za cenu názorového střetu. Pro mě existuje jen jeden český autor, který píše hybridně ve vázaném verši a volně, je to velký šéf, založil jeden z těch literárních serverů a já jen vždy pokorně zkoumal jeho myšlenkové pochody, myslím, že to byl můj vzdálený přítel. Jeho tvorba se ale s Patti nedá srovnávat, je to někde jinde a určitě by se dala zhudebnit. Tome, děláš chybu, pokud si myslíš, že na někoho, nebo na Tebe ve vašich rozhledech útočím… jen to vidím po svém a jsem vysazený na poezii shakespearovského typu, verše nebo blankvers, nebo poezii ruských autorů, což je světová klasika. V hudbě a v textech, které s hudbou souvisí, není třeba dělat kompromisy, aby to znělo, existují lidé, kteří do dokázali – například Katarzia. Nejsem zrovna příznivcem adorování cizokrajných textařů jen proto, že se narodili v Americe nebo Británii a zařadili se tam do všelijakých sociálních skupin, jako jsou třeba beatnici. I my tady u nás máme skvělé autory a podle mne mnohem lepší, protože žijeme v jiné, zdravější kultuře. Poezie se nedá překládat, musí se přebásnit, to je hodně velký, ba přímo kurevský oříšek. Přeju hodně štěstí, vidím, že pořád hraješ na kytaru 🙂 A píšeš.

Je to moc fajn album 👍🍀 Ikony si Malone sice přizval, ke country se hlásí, protože je jasné, že než si asi tak v patnácti koupil FL studio a začal tam někde v Texasu dělat základy ze samplů a rapovat, tak určitě proseděl nejednu noc u táboráků, opékal buřtíky… a poslouchal country. Jak jinak mezi „spodním americkým lidem“ ze středostavovských rodin. Ve skutečnosti ale jediní tvůrci, kteří nahrávkám na Trillion od začátku do konce dávají mega countryový ksicht – jsou špičkoví, ale bezejmenní studioví hráči. Marpo to neměl jinak, ale na rozdíl od Maloneho zůstal rapperem a přesto zabodoval. A já vím proč. To oni, tihle studioví „nádeníci“ z toho dělají něco parádního k poslechu a stačí už jen postavit dalšího adepta k mikrofonu, čert sper jestli to byl včera raper nebo traper, pozvat pro celkový glanc nějakou tu ikonu a album, třeba F-1 Trillion, je na světě, a fakt se to dá poslouchat. A nikdo z adeptů ani žádná ikona se nemuseli vůbec o nic snažit. Jde jen o to, že pokud člověk není hipster nebo hipsterka, a nedělá a nevidí všechno schválně jinak, tak cítí, že ten adept je jenom sezónní figurka, i kdyby to někdo sebelíp pro byznys vyleštil. Pokud se tedy ten člověk nejmenuje Beyoncé a může si pak dovolit cokoliv, třeba jen tak z plezíru nahrát SKUTEČNÉ country album a ještě tam kromě country dostat kus vlastního hudebního rukopisu, jak mu to pánbůh nadělil do vínku 🙂 To ale bohužel není případ Maloneho.

A protože s oblibou vyhledávám rovněž autorské články Michaela Švarce, který působí mmjn. na Headliner, rád bych připojil i jeho (o něco později publikovaný) pohled na věc…

Feel – je to píseň na pohodu, je to fajn 👍🍀
Videoklip… existují dva filmy, jejichž leitmotivem je „jízda“, americký, v podstatě legendární snímek „Bezstarostná jízda“ s tvůrci Peterem Fondou a Dennisem Hopperem, a tak trochu český cover „Jízda“ z dílny Jana Svěráka juniora, který vynesl ke slávě folk rockové seskupení Buty. A pak tady máme PSB, kteří vytvořili v současné době podobný koncept videoklipu na stejné bázi. Tyhle tři počiny mají stejný vizuální leitmotiv jako podklad k písňové tvorbě. Kde je ta údajná nuda, jak někdo podotýká, a prázdnota, jestliže hudba a kamera jedou na stejné vlně? Ve všech třech případech nebylo nic stvořeno samoúčelně, řekl bych.

Josef Martínek: „Zdá se, že autorů schopných složit něco zapamatovatelného nabízí třetí tisíciletí zoufalý nedostatek, a tak se tvůrci hudební potravy pro rádia a streamovací platformy spoléhají na to, že dnešní mladá generace už dekády staré šlágry nezná.“

ID: Tak to je velice přesný postřeh, pane Martínku, zejména závěrem 🙂 A co myslíte Vy – jak hodně je snadné dostat se mezi uzavřené kliky produkčních týmů nebo dokonce hudebních vydavatelství, která se „starají“ o blaho současných hvězd pop-music a především o své zisky (ale proč ne)? Co pro to můžete udělat jako redaktoři hudebních serverů Vy, jako insideři, zcela konkrétně? Ne že bych cestičky neznal, ale žádný obecný návod to není. Ta otázka je upřímná, zajímala by mne Vaše odpověď. Jde o kontakty, o zprostředkování setkání zájmových stran jako interpret nebo vydavatelství vs. tvůrce, jde o nějakou veřejně přístupnou funkční platformu. V showbyznysu se totiž pohybuje extrémní množství různých parazitů a spekulantů, kteří hledají způsoby, jak si z vás udělat dojnou krávu a přitom udržet v naději. Tudy cesta nevede, je to vyzkoušené 🙂 Článek a odkazy na interprety jsem prozkoumal, jako vždy, pročítám si tyhle svodky rád.

ID: Ti dva jsou skvělí, jejich hudba má koule, protože se o to vždy postará Jordan Haj. A stejně tak jako se nedávno všichni naváželi do Elišky & Damiána, to byl seriál, na který mě bavilo po dlouhé době koukat 🙂 Emma je taková jiná, přirozeným způsobem z ní vyzařuje sebedůvěra, Jordan dobře navazuje na rockovou klasiku, má to v krvi.

Hani Bugi: Trochu přes čáru, zbytečně lascivní, mi přijde part, kdy se zpěvačka dráždí kytarou při sólu.

ID: Stokrát jsem přemýšlel, jestli to tady vlepit, nebo raději ne, Hani Bugi, ale kdybyste byla kytarový hráč, který svůj nástroj miluje nade vše, tak budete vnímat trochu jinak, když s ním na pár vteřin, nebo spíš zlomek sekundy, nějaká krásná žena… prostě, obrazně řečeno, „onanuje“ . Ten kytarový hráč nedělá celý život nic jiného. Obrazně myšleno, samozřejmě. Když pominu fakt, že kytara patřila Jordanovi… nebyl to tak trochu symbol v rámci celé scény? Apropos – existují scény, kdy Madonna symbolicky onanovala na pódiu s katolickým křížem, chtěla tím něco samozřejmě naznačit a pěkně naštvala papeže, byl to podle mužů v sutaně skandál… taky blbka? 

Paráda! 🙂 Každopádně díky Janovi i Marii především za jejich seznamy TOP20, což je v podstatě chemický rozbor autorského DNA. Blahopřeji – ale nikoliv, neshodneme se téměř na ničem a je mi jasné, co to znamená pro posádku na palubě, i když se to tváří nenápadně. Zkoumal jsem portfolio prvních tří v pořadí na obou seznamech. Tak třeba Janelle Monáe se kdysi dávno o něco snažila, minimálně pět let nazpátek, bylo to umění a ona je docela šikovná showmanka (feministka by napsala showwomanka)… ale na letošním Glastonbury to byly vyloženě reggae sračky a tverkování tlustým zadkem. Stormzy není zpěvák (i když je to sympaťák se zlatým zubem skoro jako Jay-Z, ale ne tak úspěšný v hraní si na umění a oblbování skutečných hudebníků), stejně jako například Imán Chalífová není žena, je to muž XY, ale sere se mezi ženy do ringu, aby si vydělal na chleba, protože jako chlap to nedokáže. A takhle to mají postaveno i rappeři na písečku mezi skutečnými hudebníky a zpěváky, co mají světlo v duši. Editors se učili kuňkat zřejmě někde na koupališti poblíž Birminghamu a cestou do pubu poblíž Abbey Road zabloudili do studia. Kde přesně má zdroj pro světlo v duši Bebe Rexha pod kapotou svého makeupu mi není jasné… každopádně dobře tverkuje zadkem jako každá žena tmavé pleti a společně se svou tverkující company umí připravit půdu pro prodejce bytů v následující reklamě na YT 🙂

Lukáš Boček: Nejdřív jsem si nebyl jistej. Ale teď už teda jo, je to skvělý. Jen mi přijde, že to pořadí jmen by mělo bejt obráceně (Bruno feat. Gaga), protože je to mnohem víc v jeho stylu 🙂

ID: Není to feat ani tak, ani naopak, je to duet… to je jako napsat Milan Chladil feat Yveta Simonová 🙂 Ale proti Shallow je to průměr, ta píseň byla ovšem označena za plagiát Rosenova originálu, takže Gaga není tak úplně autorka ikonické balady Shallow. Bruno Mars měl obří podporu od Atlantic, kde se teprve za pochodu učil pracovat se složitější technikou (=jíst vidličkou a nožem) a obecně tvořit, takže nakonec udělal boom jako sólista, jinak žádný zázrak to není, tři roky psal pod vydavatelstvím jen pro jiné interprety a pokud si vezmete jeho kousky z rané fáze zakotvení u Atlantic – to abyste neustále dělali rešerše a hledali, komu co kde štípnul, nebo alespoň napodobil jako adidas se čtyřmi pruhy… nebo co právě přitáhla v pytli Gaga, protože vrána k vráně sedá 🙂

Z velké části ten drive Pražského výběru v osmdesátkách vytvořilo společenské klima a já osobně jsem nikdy jejich hudbu, postavenou občas na sjíždění stupnic a kolovrátku, nepřeceňoval, ona byla působivá v kontextu té doby jako komplexní úkaz a to nehledě na nepopiratelnou kytarovou invenci Michala Pavlíčka odjakživa. Mělo to tenkrát docela haló efekt, především po Praze. Váš článek, pane Hricko, je férové vyjádření dojmů – možná jste měl jen úvodem „pípnout“, že jste taky bůhvíco nového nečekal a peripetie té doby, jako nedílnou součást hudby Pražského výběru, by nedokázal zinscenovat v současných Ledárnách… ani Leoš Mareš rozsáhlou masírkou na Instagramu 🙂 Tady nikdo neryje do pánů Čoka, Pavlíčka, Kryšpína, Hrubeše – a možná ani do Kocába. Čas to prostě odvál na periferii a ta tehdejší revolta měla svoji velkou cenu.

Framus Five zanechalo v předlistopadové éře rozhodně velkou rýhu v srdcích posluchačů v širokém spektru sociální příslušnosti, zejména několika songy, kde autorem textu byl Josef Kainar, podobně jako u Vladimíra Mišíka seniora. Jinak označit Jiřího Suchého za „bezesporu největší osobnost českého showbyznysu“ – to asi s Michalem Prokopem nebude sdílet jako názor většina hudebních fanoušků. Bývá pravidlem, že autorství písní se uvádí v kombinaci autor hudby / autor textu, což se v případě vyjímečného textaře Jiřího Suchého důsledně nedělo ani neděje – protože téměř všechny pecky z dávné éry pocházejí z hudební dílny jeho parťáka Jiřího Šlitra. Ale budiž, co na tom sejde, když to zasvěcený fanoušek ví. Jiří Suchý je především textař a tvůrce námětů a scénářů, a kdo navštěvoval divadelní představení v Semaforu, ten ví, že většinu společných představení se svojí partnerkou Jitkou Molavcovou, a zejména Fausta a Markétu, odtáhla právě ona, to ona byla tím zdrojem kataklyzmatické herecké energie. Jenže to ví jen lidé, kteří byli při tom. A pak jsou tady ty věci, které někdo někde napsal a zafixoval pro budoucí generace publicistů.

Byl to jeden z pionýrů moderního folku, takže není divu, že se přidali i další podobně orientovaní tvůrci a začali pošilhávat po královském trůnu. Choval se kamarádsky, žádná primadona, kdo neviděl, mrkněte na filmovou hříčku „Yesterday“ z roku 2019, tam je to sice obecně s příběhem fikce, ale stran Sheeranovy povahy autenticky podané, ostatně hrál ve filmu sám sebe. Mít za kámoše a rádce Eltona Johna, nebo získat Řád britského impéria – to nemá každý.

Řekl jsem si – najdu jich pět nebo šest? Šest. … Boba Dylana mám v srdci kvůli šesti písní, které hudební úrovní neskonale převyšují folkový standard, v podstatě se jedná o kousky, které do českého jazyka přebásnil Petr Kalandra. On si je nevybral náhodou. Zbytek Dylanovy tvorby není vata, ale je to folkařina postavená na zhudebněné poezii v anglickém jazyce. Zhudebněnou poezii v jakémkoliv jazyce si může vychutnat jen rodilý mluvčí, i když na to může mít každý jiný názor. Ale nikoliv hudebník, ten tvoří a promlouvá k lidem nejraději v rodném jazyku. Tak to prostě je, jinak by nevznikaly přebásněné covery slavných písní. Dylan je borec, svá ocenění, uznání i slávu si zaslouží a věřím, že především jeho americké a řekněme anglosaské publikum asi zná nazpamět více, než jen těch šest písní, které promlouvají univerzálním jazykem ke komukoliv v Babylonu (podobně jako Beatles) – totiž hudbou.

Jedná se o písně:
The Times They Are A-Changin‘
Like a Rolling Stone
Knockin‘ On Heaven’s Door
Blowin‘ in the Wind
Gotta Serve Somebody
Mr. Tambourine Man

Řešit sexualitu, potažmo „kozy“ Billie Eilish? Nene, moc jí ty historky z raného mládí nevěřím, dělá jen bugr pro potřeby reklamní kampaně na svůj merch a parfémy 😃

Když Billie Eilish zahájila v roce 2016 frontální útok na celosvětové hitparády a především na sebe strhla v rámci koncertních akcí pozornost mladičkého publika, vypadala jako divný patron, na pódiu řádila jako smyslů zbavená. Je to liška podšitá 🙂 O něco později, když už přestala počítat drobné na svačinu, si prosadila navzdory nátlaku zaměstnavatelů citlivější, čistokrevné soulové baladické songy, které jsou společným dílem i jejího bratra. A ukázala, zač je toho loket všem posměváčkům. Billie je nadaná, charismatická zpěvačka a já si říkám, zda by písně z její pozdější provenience dokázaly vystřihnout i Tereza Mašková, Nikita Machytková, nebo Eva Burešová.

Billie Eilish mám rád, ale dříve jsem nevěděl, jestli to občasné šílenství jen hraje kvůli image. Na pódiu se chová potrhle, má obrovské publikum týnejdžrů, její poslední počiny ve studiu jsou však hluboce soulového rázu, moc se tomu nedává prostor v médiích, protože jednak tím revoltuje proti svému vydavateli, druhak by odradila to své bláznivé publikum. Prodala za poslední roky nejvíc kusů alb na světě. Myslím, že sama neskládá hudbu ani nepíše texty, její síla je v empatii s každým člověkem, kterého si přitáhla na tělo. A tuhle konvergenci lidských duší ona umí jako málokdo.

„Útok na lidskou kreativitu musí skončit,“ píší Billie Eilish, Pearl Jam i Robert Smith a bouří se proti AI (Jiří V. Matýsek)
Na téma AI by se dala napsat třetí část bible – Starý zákon, Nový zákon a Zákon lidské kreativity, mám na mysli všelijaké historky a pohádky posbírané na netu, když si tak pročítám různé komentáře. Kdo bude nový Ježíš, koho ukřižují? Zuckerberg nebo Gates? Napíchnou na kopí posmrtně Jobse? Mohli bychom napíchnout autora článku za šíření poplašných zpráv mezi prostý lid a založit oficiální církev Svědkové Matýskovi, kteří budou nenávidět a pronásledovat kacíře, Popové Heretiky 🙂 Vzniknou nová AI náboženství, svět se konečně rozdělí na dva nesmiřitelné tábory, aby se lidé mohli obviňovat z pohanství, mučit a upalovat při inkvizičních procesech nebo zabíjet ve válkách, jinak to nebude mít smysl, musely by se přestat vyrábět zbraně. Každopádně – myslím, že AI se bude týkat jen metalu a rapu – nic jiného počítačem napodobit nejde. Takže klid Billie… ale ty v klidu jseš, při podpisu petice jsi se určitě nenápadně culila 🙂

Billie Eilish na „Hit Me Hard And Soft“ (opět) definuje sama sebe. Výsledkem je její nejlepší album (Pavel Parikrupa)
Hmm… tak tohle by mohla předvést Eva Burešová s Jirkou Burianem na novém albu MERAKI. Ona na to má, dokázala by vyrazit vlastním směrem a začít kouzlit s hlasem, ta podobnost přednesu v pilotním singlu MERAKI není náhodná v porovnání se senzačním soulovým cítěním Billie Eilish, jejíž nové album je především konzistentně promyšlené od prvního do posledního tónu. Billie Eilish určitě neskládá, je tam jen podepsaná jako autor, spíš spoluautor, tahounem tvorby songů je její bratr a kytarový hráč Finneas, ale svými koloraturami by Billie vtiskla punc originality a překopala na hit třeba i „Pec nám spadla“. Bravo! 🙂

Rýpla si Billie Eilish do Taylor Swift? Podle ní o tříhodinové koncerty nikdo nestojí (Simona Knotková)
ID: Možná se tříhodinové koncerty dělají proto, aby bylo co sestříhat na koncertní film, najít působivé momenty, odstranit slabší momenty, prostě normálně to zrežírovat a vyhladit. Spočítal vůbec někdo, kolik se předpokládá, že vydělají živé koncerty a kolik pouze projekce živých koncertů? Plánuje Billie Eilish kromě živého koncertu taky film z koncertu? A řekla (někde v appce ???) vůbec tuhle kravinu, nebo to byl admin, jako je zvykem u celebrit, které mívají miliony followerů? A je pravda, že se Eilish nelíbí různobarevné edice elpíček, ale proti stejným automobilům v různých barvách nic nenamítá? Tedy kromě Ferrari, protože to když není červené, tak je to humus.

Martin Čimbura: I když o to nikdo nestojí, tak proč má Taylor všechny koncerty zcela vyprodané. 🤔

ID: S tečkou na konci to není otázka, Martine, ale já o tom nedávno taky přemýšlel a někomu oponoval, protože měl snahu zbytečně rejpat… „Všechno, co Taylor dělá, prožívá opravdově, je autentická, rozuměno sama sebou a lidé to vnímají jako společnou řeč těla a duše. To je velice vzácná věc, protože spousta umělců mnoho let nacvičuje, aby vypadali autenticky jako Taylor Swift, ale přesto to nedokážou, nedokážou se vymanit z pózy“.

ID: Chtěl jsem si pustit jednu, dvě skladby – ale projel jsem to celé, nahodil překlady textů a zaposlouchal se do ryzí zhudebněné poezie. Způsob, jakým se k tvorbě staví Katarzia, dotáhla Taylor Swift k dokonalosti, bez vzájemného kompromisu výborná poezie, hudba i přednes, muselo to dát hodně práce (celé ty dva roky po avízu?). Předpokládám, že autorkou všech textů je samotná Taylor a dokáže být jedním dechem hluboce poetická a stejně tak přirozeně i pěkně vostrá (vulgární), když to do příběhu tu a tam zapadá, např. v písni „Down Bad“. To jsem nečekal od někoho, kdo se na pódiu při opulentní show obléká jako princezna, ale ať to je sebevíc naturální, v jejím podání to zní naprosto přirozeně. Na chvíli se mi zdálo, že takovou kolekci písní nebude mít v úmyslu vytáhnout i na pódium, prostě jen studiové album, jako to dělává Sade, ale Taylor to udělá… a tohle bych tedy chtěl skutečně vidět, tohle ano, protože s formátem nějaké Eras Tour to nebude mít nic společného. Dostala mě, vytáhla svoje skryté trumfy a tleskám, je to zpívající básnířka!

Andrea Monika Mihalčíková: Znáte evermore a folklore? Tam taky používá vulgarismy, a taky jí neksutečně sedí… A jsou to hrozně poetická alba. No a redukovat ji na princeznu v nádherných šatech samozřejmě nemůžete, co takové Reputation? 🙂 Ona je neskutečně proměnlivá, není to jen barbie v nádherné róbě, ani jen popová hvězdička v zářivým trikotu s třpytkama…

ID: Nečekal jsem to, ale sedlo mi to 🙂 Mluvíme oba stejnou řečí. Taylor věnuju pozornost od roku 2022, kdy jsem začal její tvorbu zkoumat podrobněji. Playlist Evermore & Folklore jsem právě nahodil a už s prvními tóny mě to bere. Taky jsem právě teď poprvé otevřel Wiki o Taylor, kde je text dlouhý jako Encyclopedia Britannica, a dozvídám se, že za její textařské schopnosti jí už vysekli poklonu borci jako Springsteen, Dolly Parton, Billy Joel… hmm! Já ji neredukuji na princeznu, mně tak připadá a basta 🙂 O její proměnlivosti jsem se ale dozvěděl právě díky poslední vydané kolekci písní, jsem strašně rád, že všem, kdo cítili její potenciál a zastávali se Taylor na netu, dala do ruky zbraň.

Taylor Swift je oficiálně miliardářka. V dolarech (Honza Balušek)
Daniel Špírek: To je zase nějaká interpretka bezcenný a dementní Populární hudby?? 😃 Nejenom,že tihle pseudo-umělci jen parazitují na jedincích bez hudebního vkusu, taky spoustě lidem od dětství svojí „hudbou“ przní kulturní vkus. Je to mor.

ID: Nene, Taylor Swift je na hudební scéně už poměrně dlouhou dobu – od svých čtrnácti let, dnes je jí třiatřicet, má kristova léta, narodila se téměř ve stejném čase, kdy v Československé republice v roce 1989 zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí 🙂 V Americe začínala mladičká Taylor jako country zpěvačka a cituji z Wiki alespoň první odstavec, který docela přesně popisuje tuhle morovou ránu dobrého vkusu:

„Již po vydání svého prvního eponymního alba (Taylor Swift) se v roce 2006 stala hvězdou country hudby. Třetí singl „Our Song“ z ní udělal nejmladší zpěvačku, která bez cizí pomoci napsala a vydala píseň, která se umístila na prvním místě žebříčku Billboard Hot Country Songs. V roce 2008 získala nominaci na cenu Grammy v kategorii Best New Artist (Nejlepší nový umělec).“

A tady, v roce 2008, došlo k průšvihu, který jsi očekával, Danieli – rozhodla se opustit práci u pásu v kladenské továrně na Lego, pardon (co to melu!?), opustila americký folklór v podobě country popěvků a rozhodla se vydělat miliardu dolarů, zvolila jako nástroj svého parazitování na lidech bez hudebního vkusu ten nejbrutálnější způsob společenské kriminality – proklatě povrchní pop, slangově PPP neboli <|||>, naučila se dokonce tančit, svůdně líčit a oblékat, žádná mikina s kapucí. Je to samozřejmě katastrofa 🙂

ID: cs.wikipedia.org/wiki/Taylor_Swift

Daniel Špírek: Ano už rozumím, naučila se svůdně tančit a líčit 🤣 žádná mikina s kapucou… Samozřejmě je teda šikovná a její DIY přístup bych i cenil. Nebýt toho, že to, že někdo umí tančit a líčit se ma s hudbou samotnou hodně málo společného, řekl bych, že to odvadí spíše pozornost od hudby samotné, kterou po vyposlechnutí jedné skladby, která opravdu chutná jako kus plastu, shledávám jí za dno… Absolutní absence nějaké emoce… Pokud mi u hudby neběhá mráz po zátylku a nenaskočí husí kůže, pokud nemůžu obdivovat technickou stránku hry na hudební nástroj, nebo pokud si t textové složky nic nevezmu a s ničím se neztotožním je to zbytečnost. Skladba, kterou jsem vyslechl,nemá ani jedno z toho, má pouze neskutečně dementní rytmus… Samozřejmě jsem si povšiml narážek na mé zaměstnání a kapucu apod. Příteli, za žádného umělce se nevydávám, jelikož nejsem (stejně jako paní Swift, jelikož její skladatelský potenciál je na velmi nízké úrovni 👎), ale poctivě pracuji. Mám dokonce dvě práce a tvrdě dřu abych se měl dobře. Miliardy nevydělám a ani to paní Swift nezávidím, jelikož jsou absolutně k hovnu a jestli to byl její cíl, tak byl stejně povrchní jako její hudba 😄. Mě osobně spíš štve, že se takovou sračkou krmí mladí, ale i jiní lidé, jelikož tím klesá kulturní vkus obyvatelstva… Já samozřejmě na koncerty a fesťáky chodím a za lístky utrácím opravdu dost peněz, a kupuji dokonce i fyzické nosiče a samozřejmě merch, ale od umělců, kteří si za svoji tvorbu v dnešní době podporu zaslouží…

ID: Davide – všiml sis, o čem vlastně zpívá? Pokud neovládáš En, tak… The Tortured Poets Department: The Anthology … A možná změníš názor.

Daniel Špírek: Přiznám se, že jen část,ale máš pravdu, že text není tak katastrofální. No nic to nemění na tom, že po kompoziční stránce je to fakt srágora 😄

ID: „Ano už rozumím…“… To by ses možná divil, jak hodně jsme na stejné lodi, nicméně – Petra Char tady nedávno zmínila, že pro ženy je v showbyznysu nastavena poněkud tvrdší laťka pro úspěch, a má pravdu. I muži mají rádi na pódiu převleky, stylizace, vizuální show. Nebylo to tak vždy, ale začali napodobovat úspěšné ženy, vlastně své „umělecké kolegyně“. Ono totiž vyprodat obrovskou arénu a postavit se tam k mikrofonu ve vytahaném svetru se španělkou jako Bob Dylan, netančit, fungovat bez company, nedělat obecně vizuální show, je dnes už cesta do Nikam.

Ženy jsou pro uměleckou estetiku ikony, jsou symbolem krásy pro sochaře, malíře, básníky, jsou symbolem umělecké erotiky, vojáci na frontě mívali v kapse fotky Marilyn Monroe a koukali na její nohy, než vyrazili na smrt. Nebuď tak hustej, když hodnotíš jen další ženu na seznamu úspěšných celebrit – ony musí platit daň za to, že jsou ženami a muži je považují za ztělesnění krásy, za tančící víly, za objekty krášlení. A ženy se kvůli mužům rády zdobí a učí tančit, protože to o mužích vědí. Já mám rád mimojiné techno, aby bylo jasno, my nejsme nepřátelé, Danieli. Jen se trochu přeme o způsob nebo míru, jak hodně být tolerantní, když se náhodou probudíme do špatného rána.

ID: „přiznám se…“… no vidíš, takže nejseš tak úplně zlej člověk, já to věděl 🙂

Daniel Špírek: Jasně že ne, mám jen rád trochu úroveň a regulérně musím za směnu v Legu vyposlechnout 12 hodin Relax rádia. Mám teda už dost averzi na tyto „umělce“ 😁 a nehádám se s nikým do krve, jen vyjadřuju svůj názor a samozřejmě, když se to někomu líbí… Jen mě mrzí, že je tolik úžasný hudby, ale lidi nehledají, konzumují to, co jim někdo naservíruje 🤷

ID: „jasně že ne…“… Jo takhle 😃 Už rozumím, nemůžeš to přeladit, protože jinak rvačka na spadnutí. Vím, co je to tvrdě makat, byly takové časy, ale také dělat v prvoligovém marketingu, a nebudu zacházet do detailů. Kvůli vypínání rádia (dělal jsem např. grafiku u kompu, nejen rutinu, bylo třeba tvořit) jsem si s jistým kolegou nadělal dost zlé krve, a přitom šlo zdánlivě o – a teď bych to napsal nejraději lidově.

Ano, lidi moc nehledají, ale né všichni, někteří hledají a zakládají dokonce internetové servery. Musicserver je podle všeho největší hudební portál v České republice, je to místo k setkávání pro všechny, bez ohledu na preference – tak aby se nervali, aby se tady nemuselo banovat a cenzurovat. V redakci se píše téměř pro všechny komerční žánry, všehochuť, a to je sakra těžký úkol, když chceš udržet company v provozu a nedejbože i prosperovat. Všichni ale víme, že pro vlka není snadné udržet nervy v klidu, když mu někdo do výběhu vypustí králíka 🙂 Vlk má nervy, králík má nervy, a musely by se začít stavět ploty. Nenene!

Daniel Špírek: Zase jezdíme s Food truckem a tam si pouštím co chci 😅. V Legu jiný rádio neni a ono takový, aby hrálo mojí hudbu zase neni tak co už. Mám na Pop averzi, stejně jak na současnej hip-hop. Mám rád metalcore/deathcore, Djent, Thrash něco z Black metalu… Ale i spoustu progresivních rock/metalových kapel (Porcupine tree třeba), Doom metal (hlavně Katatonii atd.). Moji oblíbenci jsou Machine head nebo Bury tomorrow. Dříve jsme jezdili i na rychty, ale co jsem přestal brát drogy, tak mi ta hudba nic neříká… 😄

Nic nehodnotím, jen bych chtěl koncertní vystoupení Milana Bátora popsat jako nezaujatý pozorovatel. Podobně, jako nás vždy potěší klubové dýchánky „zpívajícího právníka“ Ivo Jahelky, tak jsou milé i komorní vystoupení „hrajícího učitele“ Milana Bátora. Není to typ umělce, který v tom nejlepším slova smyslu přimíchává svoje ego, vášeň a charisma jako vzácnou ingredienci do hudebního výrazu na pódiu, kde interpretuje nepříliš náročné kytarové variace na songy od Beatles, zpracované jako etudy pro pokročilejší žáky ZUŠ, vytvořené italským hráčem Mario Gangim. Milan Bátora balancuje na hraně osvětového vystoupení se snahou povýšit ho na koncertní vystoupení. Kytara na koncertní úrovni je velmi těžký nástroj, a dokud budete koncertovat, jako například fenomenální Ana Vidović, čeká Vás po celou tu dobu dennodenní, cca pětihodinový drill techniky a přednesu, abyste to dali bez vypadávání tónů a s vyváženou dynamikou. Pokud už necvičíte a raději učíte, měli byste alespoň mezi mikrofony a koncové zesilovače zapojit kompresor, který nedochůdné tóny na úkor citlivější dynamiky vyrovná. Anebo pokud si chcete říkat kytarový hráč, tak cvičit. Opakuji – nic nehodnotím… protože kytarové fúze, např. klasiky a jazzu, patří do oblasti mého zájmu, a tohle nemá s jazzovým feelingem téměř nic společného. Je to taková elitářská manýra z oblasti vážné hudby – domnívat se, že vážná hudba obsahuje jazz jako podmnožinu 😃😃 S jazzovým cítěním se musíte narodit a prožít kus života ve velké špíně. A pak to tam bude.

ID: Paráda! 🙂 A jen bych připomněl i chlapíka, který Ewu Farnou dostal na výsluní, jako autor jejích raných hitů, jako její objevitel i producent. Leška Wronku. I když to nebylo později vždycky oukej.

Lenka Soukupová: Přesně, nebýt Leška Wronky tak ji nikdo nezná. Třeba ano, ale ne tak rychle.

ID: To je něco podobného, jako dívčí kvartet Holki a jejich stvořitel Petr Fider – Wronka i Fider byli především výjimeční popoví hitmejkři, bez kterých by nebylo Farné, Holek ani Verony. A bez Karla Svobody by nebylo Karla Gotta.

Vlasta Polák: Já jsem ji slyšel, když měla čtrnáct let a to asi ještě Wronku neznala. Už měla hlas Špinarové

ID: Lešek Wronka je stvořitel Ewy Farné a nerad bych to rozváděl, tohle téma je v jejím pracovním a mediálním okolí tabuizované, od doby, kdy se na vyhlašování Českého slavíka v roce xy vyskytla v bezprostřední společnosti Lucie Bílé, a já se bulvárními paralelami nezabývám, jde mi jen o hudbu a hudební tvůrce. Já znám Ewu Farnou od třinácti let a první písnička, kterou mě skutečně chytla za srdce, byla „Tam gdzie ty“ z roku 2006, ten cover od Avril Lavigne, kdy bylo Ewě právě těch třináct. Zpívala to s rovnátkama v polštině. A poslední noticka, Vlasto – na Špinarku nemá nikdo ohledně síly hlasu, ani Petra Janů, natož Ewa Farna 🙂

Vlasta Polák: Já s vámi souhlasím, bydlím 3km od obce Vendryně, kde se Ewka narodila a zpívala v našem okolí. (tak asi takto)

ID: Já mám polštinu rád – jednak ta moje láska Maryla Rodowicz 🙂 a druhak moje babička z rodu Mazgajů je Polka, u mých prarodičů ze strany matky se mluvilo česko-německo-polsky. Můj internetový nick mi dala babička – urwisu – a asi dobře víte, co to znamená, komu se tak v polštině nadává 😃

Vlasta Polák: Vy jeden nezbedný kluku. 😆

ID: To bude ještě ostřejší význam, ani „uličník“ nestačí, protože babka vždycky skoro dostala infarkt, když mě honila s klackem v ruce a vřeštěla „ty urvišu jeden!!“ 🙂 Něco jako dětský výtržník, řekl bych.

Vlasta Polák: I tak by to mohlo být, dneska byste byl ADHD

ID: 😃😃 To jsem jako dítě rozhodně byl, mám na to i papíry – v šesti letech otřes mozku pádem na kole, ale říkali tomu snad jen posttraumatická hyperaktivita, neurotické poruchy, nezkrotný snílek nebo tak něco. Ale úplně legrace to samozřejmě nebyla. Jenže já vím, že mi to vlastně prospělo – vyrůst a nebýt úplně normální, vím to jistě 🙂

Lenka Soukupová: Já ji znám až od písničky měls mě vůbec rád,, v češtině taky rovnátka, ale to už podle mě byla od Leška

Alena Hurytová: Tak v životopisech by se to psát asi mělo, ale tady není třeba.

ID: Já myslím, že tato diskuze je určitým životopisem Ewy Farné… a zmínka o Lešku Wronkovi je zcela namístě – zmínka o člověku, který Ewu Farnou stvořil a napsal pro ni songy, které už nikdy později nepřekonala. Naznačil jsem, že do podrobností zacházet nebudu, i když je znám. Já slovo držím 🙂

Alena Hurytová: Stvořil 😂 No dobře. Hlas jí udělal krásný, její krása se mu taky povedla, charisma taky pan Lešek umí. Songy od něho neznám, mám ráda Ewu současnou😉

ID: Blahopřeji k Vašemu současnému zalíbení 🙂 Přirozený hlas a krása Ewy Farné je dílem jejich rodičů, dívčí charisma mívala skvělé, taky mám na profilu jednu minigalerii z dřívějších časů.

Alena Hurytová: Vy jste psal o stvořiteli, já ne 😂

ID: Nepsala jste o ničem, jen o svém osobním zalíbení. Aleno, díky za Vaši reakci a přeji hodně síly v osobním životě – protože jako zdravotník ji budete potřebovat. Shodou okolností to prostředí dobře znám 🙂

Helena Verbovská: I tak trochu Lucie Bílá už v 15 letech😁💖

ID: Nepatrně jsem váhal, jak zareagovat na Vaši poznámku, Heleno, protože slova „tak trochu“ sedí. Ewa Farna měla v patnácti letech rockové pecky, na které si Lucie Bílá musela počkat až do zralého věku. A ani potom to nebylo úplně nejvíc. Nebylo by fér, kdybych nedodal, že nejsem skalním fanouškem Lucie Bílé, měl jsem s ní něco dočinění osobně a neprošla jako vítěz. Mám rád autory, kteří pro ni psali, protože ten hlas měla, ale to je asi tak vše, co mohla kdy nabídnout.

ID: Moc hezký článek 🙂 Já mám takový druh popu velmi rád, resp. míval jsem ho rád, protože dnes je už romantický pop vnímaný jako minimálně „nevhodné“ slovo. S Club 7 mě ve vztahu k věku dospívání minul, pro mne byl věk dětství a dospívání spřažený s jinými hudebními company. Na S Club 7 ale docela navazují Holki a jejich promotér Petr Fider. A to byl dost dobrý a velice úspěšný český pop pro týnejdžry! Jj

Jan Trávníček: Díky za pochvalu 🙂

Taky jsem to sjel, zajímaly mne průběžné komentáře těch „zasvěcených“ znalců příběhu Ivety Bartošové. Věcné a cenné poznámky měli snad jen Lucie Vondráčková, Vladimír Kočandrle a Ladislav Štaidl. Pizingerová a Klusák mě zvedali ze židle, hledal jsem granát, Aneta Martínková by vynikla spíš na nějakém feministickém fóru pro střední a vysoké školy… a Michal Penk že složil nejvýznamnější song pro Ivetu? Aha, tak to se chlapec ještě neprobral z toho perníkového snu 😃 Dokument obsahuje spoustu autentického materiálu, proto je z mého pohledu velmi cenný, Iveta byla úžasná zpěvačka, krásná žena a nadrůměrně inteligentní bytost, byla symbolem dokonalosti pro celou jednu generaci týnejdžrů. Někdo ve filmu poznamenal, že celý její osud byla soustava příčin a následků, že měla sny, dostala se mezi žraloky, začala prchat před zlými silami a nakonec se utopila v alkoholu a pod koly vlaku, aby unikla a našla spásu. Bude to prozaičtější – podle mne prostě začala brát prášky a chlastat, to se stává mnoha ženám. A pak zabloudila na nesprávné místo v nesprávný okamžik v hodně upraveném stavu.