Narodit se bez chyb
nepoznat pech ani hoře
nořit se stále hloub za tónem píšťaly z kůru
jindy jen splývat líně
malovat podmořské víly
přemýšlet jenom tak, o štěstí

… jde takhle žít?

S proťatým hrdlem dohasíná
zbrocena krví už spí
spřežení černých koňů se vzpíná
za vlasy po dlažbě vláčejí s ní

A temná oblaka jdou
s rudými šerpami blesků
po nebi průrvy se rýsujou
z výkřiků zoufalých stesků

Co podél stáli, už na kolenou klečí
z růženců sypou se korálky
těm, co si vsadili na hrdé řeči
zbyly jen pohledy upřené do dálky

Malíři dlouhé chvíle pozorují mlčky své obrazy, dřív, než je přenesou na plátno. Malíři toho zcela jistě moc nenamluví. Já jsem špatný malíř.

(nic neříkej, čti)

Viděla jsi někdy člověka se zlomenou duší?… ne srdcem, duší… je to obrovská, vyhřezlá kost z úst, krvavá, špičatá, béžová, drží člověka propnutého se zvrácenou šíjí, s vyplazeným, poraněným jazykem. Vytahuje se horem… i s páteří. Do konce života jako améba, nepostavíš se a nenadmeš hruď.

(povídej, prosím)

Rád si vytvářím sny, iluze, třebas i teď, o tobě, činím tak pozvolna, s důležitými věcmi se nemá moc spěchat, měly by se rodit z krásných, čistých pocitů, plují pak po dlouhé časy (po měsíce) v myšlenkách, když pocítíš samotu, opuštěnost, rozpouštíš je po kapkách do své krve, srdce pookřeje, v oku se zaleskne jiskřička.
Sny a iluze jsou nosní kapky, na polici mám malou lahvičku, vždycky jsem ji tam měl. Dvacet kapek na kostku cukru.

(přikývnutí)

Chtěl bych se stát prasetem, zalízt do ohrádky, válet se v bahně a lemtat pomyje z korýtka. Na kolemjdoucí zvedat špičku rypáku a lomcovat ušima v poryvech větru. Jsem pro chov jako stvořený, ovárek a po lokte zasviněná kopýtka.

Až budu koněm, budu ponym. Za mrkev od tvého táty objedu s Meri Galileo obligátní kolečko po náměstí. Jsem had a svlékám kůži. Jdu spát, tak proč ne nahý.

Recituji básně. Na způsob veřejného pláče.

Zdálo se mi o lidech na koloběžkách… kam se podíváš, jen cesty a prostranství dlážděná sklovitým mramorem. Jezdili po nich lidé na koloběžkách, s kovovými chodidly. Loreta.

Na sněmu řek stalo se nevídané – v podružném rozhovoru tekly křížem jedna přes druhou, v mnoha patrech. Nevídané možnosti pro ryby, chovaly se jako malé děti.

A vítr sebral atmosféru na výlet do vesmíru. V hloučcích jim mávali lidé, se zadrženým dechem na Zemi.

Všechny ženy se svlékly, otěhotněly a porodily na břehu moře. Poseidon smyl zbytky krve příbojem, žraloci se vrhali do písku pro placenty.

Dobrou noc, Meri Galileo

Dobře, dopiju kafe – probudil jsem se po noční – a pustím se do odstavečku.

A ještě než dopiju, Mr. Whitesnake – VT. Marvin není básník jako přírodní druh a dost dobře nevidí prameny a spodní proudy, ze kterých vytváří své řeky a protrhává hráze k lidským srdcím Mistr poezie, mág, pro něhož neexistují jiná než vlastní pravidla hry, který odmítá plytkost, který odmítá žít jako grafoman a chrlit snadná a pro široké publikum přijatelná klišé. Básně vyžadují zvláštní, poměrně vzácný typ vnímavosti od autora i od čtenáře. VT. Marvin ocení Tvoji schopnost předložit text opatřený dokonalou konvenční slupkou. Těmi slupkami lze potěšit každého bez rozdílu, líbivé slupky lze vytvářet na přání, líbivé slupky rozdává Santa Klaus lidem, kteří pro vnímání magie veršů nebyli zrozeni. Skutečné básně pod slupkou píšeš jen pro své vlastní bratry a sestry, nejkrásnější obrazy nestvořili karikaturisté, dokonalou hudbu nenapsali hitmejkři, skutečnou krásu nevidí každý, prameny a spodní proudy se musí umět vidět, být na ně citlivý jako proutkař, teprve řeky jsou každému na očích, tečou v korytech, na povrchu, řeky jsou na mapě, najdeš je i bez virgule. Vidět některé příčiny krásy se nelze naučit, s tím se tvůj čtenář musí narodit jako přírodní druh. Pod líbivou slupkou dokážeš Ty, Mr. Whitesnake, ukrývat mimořádné spodní proudy… a proto existuje ta polarizace… a proto jseš i nejseš na světě sám. To je každý den jiné. Dopil jsem to kafe

Jan Petričko alias Whitesnake
Naja naja

Když na mě dýcháš a nemáš zrovna rýmu
– a nemusí to býti pod jabloní –
jsi jako vějíř z tichých akronymů
beammaculata panna z říše Jimů
i tvoje prsa po bourbonu voní

Máš kobří kápi z miliónů ale
když ráno chladnu chováš se jak žhářka
je to jak chlastat na vesnickém bále
anebo křičet v prázdné katedrále
jsi prostě chytrá kočka obranářka

Když na mě mluvíš nikdy nepochopím
byť jedno slůvko – mohla bys být němá
jak černá řeka v níž se věčně topím
jsi-li můj osud – budu jeho kopím
protože jinak
nic už smysl nemá…