Narodit se bez chyb
nepoznat pech ani hoře
nořit se stále hloub za tónem píšťaly z kůru
jindy jen splývat líně
malovat podmořské víly
přemýšlet jenom tak, o štěstí

… jde takhle žít?

S proťatým hrdlem dohasíná
zbrocena krví už spí
spřežení černých koňů se vzpíná
za vlasy po dlažbě vláčejí s ní

A temná oblaka jdou
s rudými šerpami blesků
po nebi průrvy se rýsujou
z výkřiků zoufalých stesků

Co podél stáli, už na kolenou klečí
z růženců sypou se korálky
těm, co si vsadili na hrdé řeči
zbyly jen pohledy upřené do dálky

„Řekni něco hezkého… ze sebe“

„Slzy a krev… je to dostatečně hezké?“

Slzy a krev
rodí se z plev

Ukápne, vsákne se
navždy se rozplyne…
jenom ta bolest – Ta
po nich zůstane

K slzám a krvi
patří i dech
hluboký, smířený
na oknech

Někdy i dech natrvalo
zastaví se
to potom, když osud již
sám sebe neunese

Okna jsou průhledná
bolest je bezedná
je dokonáno…

slzami, nožem a krví.

Na břehu jásají živí
v peřejích bezvládní mrtví
ďáblům a andělům rozprodáno

Těla a duše
letí jak z kuše
míří si dolů
míří si nahoru
nad vějičky stvolů
pod víka z mramoru

Není už proč
nadechnout se
okna, co zprůhledněla
ke spánku rozbila se

Podej mi ruku
ať můžeme jít
každý svou cestou
temnou a světlou

Vprostřed všeho,
budou stát Oni,
milí i bezohlední

Přes jejich hlavy
vidím tvou rosu
na okamžik slávy
celý se třesu…

Času je dosti pro tlející kosti
o mozky perou se červi
o duše, slídící nad propastí
píšou se smlouvy vlastní krví

Tma budiž lidem tmy
světlo těm zbylým
o oheň a pohromy
rozděl se s milým

Kdo jiný může Ti
rozumět… Lásko
kdo jiný vysvětí
všechno, co zhaslo

Jsem Sova, jsem Voltaire?
jsem Kainar, či Homér?
jsem bída a hlad
a snílek, to snad

Hroby mám rád
a v nich… „mrtev, ač mlád“
naleznu štěstí
pod mramorem z pěstí

co srazí mě k smrti, nikdo to neví
to mé tajemné, zženštilé podobojí
milované, zatracené, sepsané krví
Karlovi Krylovi přes kopii

Provedu důkaz… čeho si budeš přát

Quod erat demonstrandum
(Což bylo smyslem dokázat)

Bylo mi smutno a přesto jsem cítil
že daleko na dosah mé ruky
neviditelná pro mé oči
jseš kopretinou v trávě u louky
jejímiž cestičkami tě najdu
a v blankytu očí tvých okvětních lístků
naděje, láska i touha má vzklíčí.

S vlhkými vlasy stojím
mezi lidmi s pocity psance
pro slzy deště nevidím na nebe

A tak nevím
mrkám pro paprsky Slunce
anebo Lásko má pro Tebe?

Zahřmělo v srdci
v duši převelice
zhasl náš svícen
všude černo je

přihlížel story
kdo nehrál v ní rolibi
a v rukách s nic
bos
táhl do boje

Bos žebrák, co kráčí o holi?
Děvka a podvodník
hochštapler úplatný pro cokoliv?

Tak to jsem i já, řeholník
bez lásky, bez peněz, alkoholik

Na konci cesty své prodám se
za třicet stříbrných
poznáš mě ztěží i po hlase

Pche!
k čemu boty nám
kde sval je rozdrásaný
pod žebry
schovaný
lížeme si své rány
a jen tak mimoděk
si bereme to cizí

kde v nás je důstojnost?
proč mravnost je nám cizí?

Mravnost – ta končí s první souloží
Důstojnost – to byla ctnost matky Boží

Člověk je smrtelný, maso žere
kdo ochutná jablko ze stromu poznání
zlomí své sliby při biřmování
všechno co padne mu pod ruku… bere

Jablko z Edenu
v tomatě…
to má tě usmířit?
ani nápad!

s červy a plazy spát
ve svém břiše
za básně označit
stará klišé?

jak dlouho
starče můj
smíme tápat

To už je dobrý tohle je fakt k věci!
To už je Bukowski tak trochu přeci

Nebudu ničit, čím byl jsem dítě
Byla to pravda, chytal jsem v žitě

Rodím se znovu
umřel jsem stár
na mohyle pozdního rovu
vybarvím svět jako Renoár

Čas je na mojí – na naší straně
jazykem podobojí – mé tělo i krev
nezmařím planě

Sám sebe uchopit
a vybrat sobě cestu
vyzvrátit iluze
ten nadbytečný šlem

nechápat
nechtít nic
dát nahému svou vestu
s pokorou
vzpřímeni
jen zavelet si:

jdem!

Ech… zase se topíš v tratolišti poezie
Život je kurva, Jarmilo, no a tak to je

Z té kurvy si namíchám paletu s barvami
nakreslím obraz, nakreslím jak je mi

Dám cokoliv za lásku
jež pro mne máš Pýthie
sen-příběh, anž stráze pln
stoletou vodou je

Hnána pak v srdci Tvém
krev mými chlopněmi
napne sta břehů vén
bez ptaní co je mi

Splácám to, rozmnožím, vezmu to na trh
budu tam pořvávat, prodám svůj podvrh

Ležet na rozhraní Země a Vesmíru
zabořen zády do stratosféry plné života
a pohledem do mrazivého ticha plného smrti

v kovové rakvi na slámě a na míru
připraven na pády, na lži a na pouta
tím, čím jsem chtěl býti, konečně nejsem

V zajetí tělesné mechaniky
čekám na poslední okamžiky
a zírám jak pomalu umírám

sám

Ať pomyslím na cokoli
soukolí v myšlenkách nepovolí
napětí stoupá až k bolesti

v pasti je má mysl

(Budeme si hrát
na nebe peklo ráj
praštíme ho kamenem
ať je to ten nebo ten)

šílím, lkát nemá smysl…

Všechno se arcirozprostírá
všemi směry a všude
dochází k výbuchu

na lásku se přeci neumírá
jsou sféry v nichž kdovíco bude
při tělesném pojetí nádechu

Touha mne vyhnala z těla
zamrzlé korálky krve
po stětí na břitu v beztížném stavu
přílákaly galaktickou pandemii
se zvídavým chováním
našich úhlavních nepřátel
v převleku Lásky

Není už proč
nadechnout se
okna, co zprůhledněla
ke spánku rozbila se

Stále se dýchá,
stále se žije
naše smrt přijde
až ji poprosíme

Nebudu prosit na kolenou
nebudu prosit před oltářem
na smrt si vezmu dovolenou
kalendář poleju kalamářem

Prosit či neprosit
vždyť je to marné
všechno už dávno
bylo předepsané

Ano, smrt neptá se
pohrdá prosbou
krev teče po vlasech
když zvoní kosou

Zvonění poslední
s nádechem lásky
utěší všechny ty
padnuvší krásky

Madonna v černém s kamejí
bez mukou zrána vybrala si
kat s mnichem o čemsi šeptají
s penězi v rukou, polohlasy

Pro Bělu postel rozestelu
v objednaném hostelu s.r.o.
V neděli v kostele vysvěceném
zapomenem pod vlivem mnichů
na víkendové páchání hříchů

hahááá to je krásné ráno!
s takovou kvalitní poezií,
dojali jste mě k slzám

Až Lucipher vyklátí z Běly ženu
zbude i na mě kus atrapy bez hymenu
cupity dupity zadními vrátky
budu mu ožírat broskvičku ze zahrádky

Voblíznu melouny, vylovím okurku
oseju záhonek kvalitním plodem
podojím kozičky v maštali na dvorku
budu se chovat jak knížepán rodem

Ducane,
to se bohdá nestane
aby na tebe něco zbylo

Pche…
na náruč omšelé macechy prdím
počkám si na Bělu dorostenku
tvářičku zářící mlékem a strdím
sejmu jí věnec i podprsenku

Lolita z rodu Luciphera
bude ta nejlepší hetéra
to bude radosti na Běli(dle)
až budeš mít za zetě Ducara

Dát ti své dítě nadané
to Ducare se nestane
Ty jako stařec nad hrobem
chceš prznit moji dceru jen

Pro svoji dceru jedinou
budoucnost chystám, oslnivou
Genetický kód rodičů
do vínku dcera bude mít
s krásou a genialitou
nádherný život bude žít

Přestaň se kochat představou
že bys ji někdy mohl mít

Pro Hetéry mám v šupleti dolary, Bělo
to abys nelkala nad sudbou dcery
kdokoliv mistrovi prodá své tělo
prohloupí leda tak náhodou

No a Tvůj genetický kód?
… příjde spíš na statku vhod

kterému mistrovi? Žádného nevidím

A já tleskám a tleskám!